DEEP PURPLE - Made In Japan
Bezesporu jedno z nejuznávanějších koncertních alb
v historii rockové hudby. Dílo sklízelo úspěchy ihned po svém vydání
v prosinci
Osobně nepatřím zrovna k příznivcům živých nahrávek, ale zde musím potvrdit, že se vše naprosto znamenitě povedlo a výkon každého člena lze označit jako podaný na hranici možností. Udivuje naprosto famózní zpěv Iana Gillana, ve kterém měli už třetí sezónu DEEP PURPLE naprosto vynikajícího frontmana, stejně jako nejrůznější improvizace uvnitř všech sedmi skladeb, nastavované party, prostřednictvím kterých se mohl Ritchie Blackmore či Jon Lord předvést, případně spolu prostřednictvím svých instrumentů vzájemně komunikovat a zavést tak příslušnou skladbu trochu jinam, nebo ji rovněž opatřit uvolněnější a poněkud nesvázanou formou.
Otvírák „Highway Star“ byl ideální hymnou pro rozjetí velkolepého koncertu. Se všemi svými kudrlinkami, sóly a bezproblémovou melodikou, ještě ke všemu podpořenou svým energickým tahem, nebylo zkrátka lepší volby. O tom, že podmanivá suita „Child In Time“ dokáže svým osudovým vyzněním takřka uhranout, netřeba nikoho přesvědčovat, i zde těch třináct tisíc japonských fanoušků během každého večera ani nedutalo a jenom sledovalo, co se vlastně před nimi na pódiu odehrává. Skladba byla oproti studiové verzi ještě o trochu prodloužena, díky několika Lordovým partům. Ostatně především již výše zmíněnou tichost publika vlastně chápu jako nejvýraznější zápor celého tohoto koncertního záznamu. Co se týče snímaných hudebních partů a zvuku, je všechno takřka dokonalé, ale dojem z koncertního alba trochu kazí, že je hlasitost diváků hodně upozaděna. I když, je tomu opravdu tak? Třeba o sobě Japonci vážně moc nedávají slyšet a jen naslouchají, případně po skladbě svorně zatleskají? Atmosférická „The Mule“ byla prodloužena o tehdy povinné bubenické sólo, ale nastavení se nevyhnul ani singl „Strange Kind Of Woman“, kde došlo o exhibice hned několika členů, včetně hlasových Gillanových eskapád.
Jestliže „Lazy“ na klasickém albu vyznívá jako song postavený hlavně na partech Lordových kláves, tak vězte, že zde si Blackmore nenechal ujít příležitost o sobě dát trochu více slyšet a opatřil první polovinu skladby svými sólovými výstupy. Klasické zakončení obstarala další, o improvizace vydatně prodloužená skladba „Space Truckin´“, jejíž časomíra se blížila, díky zejména Lordově chuti do předvádění, dvacetiminutové hranici. V novějších vydáních vyšel koncert i s bonusovým druhým diskem, kde se nacházely další tři položky, a sice „Speed King“, „Black Night“ a „Lucille“. Ano, „Made In Japan“ je skutečně jedním z nejlepších živáků v historii rockové hudby. Naprosto čistý zvukový záznam plný vzrušujících skladeb prodloužených kamsi do nejrůznějších odboček a improvizací.
11.02.2017 | Diskuse (5) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
Eddie | 28.02.2020 10:45 |
Deny, zadny fanousek se nezastrelil, to Jon Lord hegnul s Hammondama |
spajk | 22.02.2017 16:07 |
Kdysi se mi dostala do ruky kopie japonské emise s názvem Live in Japan, která se rozprostírá na ploše 3 CD a obsahuje ještě pár songů z japonského turné navíc. Ještě bych vypíchl, že jde o velmi dobře zvukově ošetřenou nahrávku. |
wuxia | 16.02.2017 07:56 |
Ano, to je velmi rozšířená fáma, ale spadá do ranku tzv. "urban legend", dá-li se to tak říct. Je to samozřejmě nesmysl, nikdo se tam tehdá nezastřelil. |
Deny | 16.02.2017 06:38 |
Při Child in Time se zastřelil fanoušek. Ta rána je tam jasně slyšet. |
Imothep | 14.02.2017 11:05 |
100%! Absolutka. Misty je az tezke uverit, ze se jedna o zivou nahravku. Tenhle zivak je dukazem, jak strasne dobra to byla kapela. Myslim si, ze to v dalsich letech uz takhle znovu neslapalo, ackoliv material i sestavy z let 74/75 mam v mnohem vetsi oblibe. Jeste podotknu, ze patrim k priznivcum zivych nahravek :) |