DEEP PURPLE - Stormbringer

90%

Po odjetí domluvených koncertních štací k albu „Burn“ se management kapely rozhodl ihned muzikanty nasměrovat do studií v Mnichově, aby zde vzniklo další album. Hektičnost tehdejší práce a frekvence vydávání ve stylu - každý rok deska - z dnešního pohledu bere dech, je to obdivuhodné zejména při faktu, že každý počin působil svěže, zajímavě a měl co do činění s tou největší možnou kvalitou. V průběhu práce na albu „Stormbringer“ se však Blackmoreův zájem o DEEP PURPLE očividně snižoval, a tak se v diskografii kapely úplně poprvé od roku 1969 objevily nahrávky, pod nimiž nebyl uveden jako autor. Ritchie Blackmore zrovna prožíval nelehké období poznamenané rozvodem, takže zatím co jindy by za své nápady bojoval a jistě by je prosadil, nyní jakoby začal na dění v kapele rezignovat. Čím dál víc byl také rozčarován z toho, kterak noví členové posouvají styl legendární kapely od hardrocku, který vždy velmi preferoval, a naopak tíhnou k funky a soulu. Zejména Glenn Hughes se začal coby autor zviditelňovat a dokonce přesvědčil Iana Paice a Davida Coverdalea k tomu, aby s ním nadšení do černošské hudby počali sdílet. Poté co se Blackmore před více než rokem zbavil Gillana s Gloverem, začínali nejmladší členové značit čerstvě vyvstalý problém. Počínající rozkol, který vyvrcholil v roce 1975 Blackmoreovým odchodem, byl patrný již na koncertních turné té doby, kde spolu členové DEEP PURPLE prakticky nekomunikovali, chyběla jim vzájemná empatie a celkově budili dojem, že sebe vzájemně nudí. V době prací na zmíněném albu bylo zjevné, že půjde o poslední nahrávku od sestavy nazývané Mark III.

Glenn Hughes se stával velmi aktivním na poli skladatelských prací v DEEP PURPLE, jeho hudební vkus a styl prezentace však Blackmore začal doslova nenávidět, nicméně v atmosféře malého porozumění vzniklo velmi pestré a skladbově různorodé album, kterého kvality jsou doceňovány až zpětně. V době vydání totiž hardrocková kritika desku strhala a označila ji za vyměklý pop, kterým DEEP PURPLE zradili své fanoušky a podstatu svého hardrockového stylu, jenže písně umístěné na „Stormbringer“ skutečně kvality mají a jsou i po mnoha letech velebeny zejména fajnšmekry stojícími mimo sféru Hard´N´Heavy, oblibujícími spíše funky a vše co je spjaté s černošskou hudbou. 

Poslední kapkou pro Blackmorea bylo, když zjistil, že Ian Paice začal hrát jinak. Původně byl skalním rock´n´rollovým bubeníkem, ale zde začal najednou experimentovat se spoustou věcí, hrál hodně klidně, uhlazeně a funkově, ale údajně bez emocí. Ritchie chtěl naopak zkoušet úplně jiné odbočky, např.stupnice z patnáctého století. Právě nejednotnost pohledů všech muzikantů v kapele způsobila, že „Stormbringer“ se stalo albem, na které má díky jeho eklektičtějšímu vyznění mnoho lidí zcela odlišné názory. Existuje mnoho jeho odpůrců, ale postupem doby si deska našla i celou řadu příznivců, faktem zůstává, že nejjemnější deska DEEP PURPLE byla prezentována s poněkud tišší Blackmoreovou kytarou, která inklinovala spíše k vyhrávkám, sólíčkům a rytmickému křoví. Do popředí se drali oba nový členové Glenn Hughes a David Coverdale a jejich skladatelská i hlasová spolupráce silně ovlivnila vzniklé písně a jejich celkové vyznění. Jon Lord a Ian Paice se novým impulsům otevřeli a nováčky v jejich snažení podpořili.

Blackmore se tudíž poprvé v DEEP PURPLE cítil upozaděn, zvláště když se některým jeho spoluhráčům nelíbila skvostná baladička „Soldier Of Fortune“, kterou právě Hughes velmi odmítal hrát, a kterou Ritchie napsal spolu s Davidem Coverdalem a užil u ní několik středověkých akordů. Skladba jež v tuzemsku vešla ve známost coby Šípková Růženka nazpívaná Jiřím Schelingerem si však získala postupem doby velkou popularitu, ale málokdo možná ví, že musela být ve své době na závěr alba „Stormbringer“ doslova dotlačena až po vytrvalých diskusích, jejichž výsledkem byla řada kompromisů. Blackmore naopak nenáviděl Hughesovu „Hold On“, u které údajně nahrál kytarové sólo na jeden pokus a navíc jen palcem, každopádně „Hold On“ a zejména „Holy Man“ představují vrcholný Hughesův vklad do DEEP PURPLE, jenž se tou dobou takřka přetransformovali v rockový band velmi koketující s funkem a soulem. 

Majestátnost budí titulní song „Stormbringer“, což je jedna z mála skladeb, kde je trochu více slyšet Ritchieho kytara, ale velký prostor dostává i dobově nastylizovaný zvuk skvělých Lordových hammondů. Za vrchol alba považuji skladbu „Gypsy“ se skvělou melodií a neuvěřitelně našláplým Coverdaleovým hlasem. Deska je totiž přínosná především také po vokální stránce a fakt, že právě David Coverdale na ní hlasově exceloval a ještě byl doplňován zcela odlišným, ale rovněž skvělým Hughesem (velkým to příznivcem hudby Stevieho Wondera), nahrávce hodně prozpívá. „Stormbringer“ je vlastně černým koněm/ netradičním albem celé diskografie DEEP PURPLE a pro mne znamená velmi odvážný krok a zajímavý výlet slavné rockové kapely na zcela netradiční území funky, rhytm´n´blues a soulu. Krátce po vydání a po odjetí evropského turné však v létě 1975 odchází kytarista Ritchie Blackmore a zakládá s Ronniem Jamesem Diem a členy ELF svůj nový hardrockový projekt nazvaný RAINBOW, ale to už je zcela jiná kapitola.

18.02.2017	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz