DEEP PURPLE - Whoosh!

60%

Skladatelská impotence je prevít. Jak se jednou připlete hudebníkovi do cesty, je s ním ámen. Samozřejmě, není impotence jako impotence, v dnešní době má mnoho podob a odstínů, ale jelikož se pohybujeme na stránkách hudebních, ty ostatní dnes rozhodně přeskočíme a budeme se na začátku článku věnovanému poslední nahrávce DEEP PURPLE, se kterou je tato metla služebně odrostlejších hudebníků a skladatelů odedávna spjata. V hudebních análech bychom jistě našli pár významných jmen, které tento nešvar obešel, nebo se s ním zatím setkali v míře jen zanedbatelné. Na mysli mi vytanula jména jako Beethoven, Liszt, Brahms nebo Mahler, ale to už cestujeme po časové ose hodně do minulosti a do zcela jiného hudebního slohu, i když i v něm tvořili velikáni vedle obyčejných vazalů. Ze současnosti a rockové muziky všeobecně uvedu persony typu David Gilmour, Andy Latimer nebo Steve Rothery. Všechno hudebníci, kteří už na krku nějaký ten křížek nosí, ale u nichž úbytek invence u vlastní tvorby znát prozatím není. Donedávna bych do tohoto výčtu velice rád a směle zařadil i pětici jmen, která už hodnou dobu udržují značku DEEP PURPLE v patrnosti a díky kterým si tento „podnik“ stále dokázal svůj vysoký umělecký kredit obhájit.

Tohle všechno platilo ještě před pár měsíci. Tedy do doby, než Ian Gillan a spol. vypustili do světa svůj další „umělecký“ kousek. Pojem umělecký v souvislosti s nahrávkou „Whoosh!“ - tak se ona deska jmenuje, berte prosím jako čistou ironickou narážku, protože tento výtvor ve svém obsahu uměleckých ambic skýtá jen velice velice poskrovnu. Dle mého, oddaného, i když ne příliš dlouholetého fanouška souboru, který se mi připletl do cesty až někdy na přelomu milénia prostřednictvím nějakého obyčejného výběru, jež jsem si tehdy zakoupil, abych vlastnil alespoň hlavní hity jako „Fireball“, „Burn“ a „Child in Time“ – které mi vždy hodně imponovaly, a pochopitelně jsem všechny znal už z dětských let, je letošní nahrávka skutečně jedním velikánským průšvihem. Je pravda, že prvním po padesáti letech na scéně, ale i tak. Domnívám se stále přesvědčivěji, že tento nepodařený polotovar neměli kluci nikdy vypustit na světlo boží, protože zkrátka není dostatečně hodný jejich velikosti a jejich jména.

Když se vrátím krapet do nedávné minulosti a zavzpomínám na dobu před sedmi lety, kdy zpráva týkající se připravované novinky „Now What?!“ obletěla svět, většina fanoušků kapely byla samým štěstím v sedmém nebi. S možným vypuštěním nových písní tehdy už nikdo moc nepočítal a v konečném důsledku vyvolala tato veskrze progresivní a skutečně veliká deska nemálo kladných ohlasů. Při plném srovnání s kolekcí letošní, je propad tak obrovský, jako když vedle sebe postavíte den a noc. I dnes už předposlední, teprve tři roky stará fošna „Infinite“, se tyčí vedle novinky jako sošný rek plný dávno zahojených šrámů z velkých bitev, vypínajíce svou pyšnou hruď na odiv všem. Ověnčen blyštivými vyznamenáními za chrabrost a zásluhy, byla by právě „Infinite“ tou správnou tečkou za koncem kariéry DEEP PURPLE.

Jenže to se nestalo a její nástupce, podivně pojmenovaná nahrávka „Whoosh!“, před pár týdny přistála na pultech hudebních krámů celého světa. Očekávání spojená s touto kapelou jsou vždy veliká a až donedávna se je hudebníkům podařilo i z velké části naplňovat. O letošní novince se, žel bohu, v žádných superlativech mluvit nedá, jelikož tento materiál dokáže sotva naplnit definici o průměrnosti. Největším kamenem úrazu oné desky je její obsahová prázdnota. Do uší naprosto bijící skladatelská bezradnost zde vystupuje tak často a v tolika skladbách, že je až zarážející, jak mohli tihle ještě nedávno bodří skladatelé s pestrou zásobárnou nevysychajících nápadů pustit ven takto hubenou sbírku. Kapela se v dobré polovině skladeb nemohoucně motá v začarovaném kruhu, a když už jí přijde trapné znovu převařování dávno odstáté vody, sáhne do vlastních zásob, aby malinko pozměněný motiv přešlechtila do aktuální podoby a otiskla jej do alba znovu. Hrstka skladeb je skutečně povedených, nechci tvrdit, že plácání se na jednom místě probíhá přes všech třináct.

Tak například v úvodním songu „Throw My Bones“ spřádá kytara Steva Morse vcelku podmanivý riff, který v doprovodu lehkého vánku smyčců (čti kláves) Dona Aireyho, a intonačně přesného Gillanova zpěvu (jak je jen ta studiová technika milosrdná), uvede diváka na svém začátku v nadpoloviční úžas. Jenomže, už s druhou „Drop The Weapon“ desce znatelně padá řetěz, který nazpět nenahodí ani naivně působící „hitovka“ „Nothing At All“, s lascivně naroubovnými lidovými motivy, jejichž podstata vám začne lézt časem pěkně na nervy. Skutečnost, že až šestá píseň „Step By Step“ je po úvodním chvalitebném songu obstojnou záležitostí, je nesmírně destruktivní. K tomu opravdu zajímavému se musí posluchač pronudit a přetrpět. Zázraky, i když ne nějak extrovní, se s posunující hrací dobou nakonec opravdu dějí. První vlaštovkou naděje je sedmá skladba „What The What“, otevírající druhou část desky. Tady kluci dost výrazně zvolnili, ale ne za cenu ještě větší ztráty energie (to už by snad ani nešlo), ale směrem k hravému a bezprostřednímu fusion. Povedený kousek protnutý impozantní jazzovou klavírní stopou balancuje s dostačujícím nadhledem v rock´n´rollovém duchu a přináší do alba výrazný osvěžující prvek. Podobně zábavná, i když rockově řinčící je následující „The Long Way Round“. Tady se zase trochu blýskne Morse, jehož pečlivě vystavěné ústřední kytarové téma, podpořené solidně dunícím tempem, zanechá v divákovi dostatek pozitivních vibrací. Vrcholem desky je pak impozantní sofistikovaně střižená „The Power Of The Moon“. Právě tady má člověk nejvíce pocit, že kapela nad notovými linkami skutečně bedlivě přemýšlela. Celková atmosféra i charakter skladby se tak jeví velice působivými. A je jen škoda, že podobné ambice hudebníky nepotkaly v mnohem častější míře. V podobně inovativním duchu pokračuje také krátká instrumentálka „Remission Possible“, jejíž výrazový obsah by k DEEP PURPLE přirovnal asi jen málokdo. Bohužel poslední tři skladby už zenitu z předchozích minut nedosahují. Snad tajemná „Man Alive“ může u někoho ještě zabodovat, ale… Poslední, nepočítáme-li bonus „Dancing In My Sleep“, je znovu nahraný úvodní song z prvního alba kapely „And The Address“, který si Steve upravil dle obrazu svého, ale jehož zařazení příliš logiky nedává.

I do třetice byl k produkčnímu pultu přizván renomovaný Bob Ezrin. Ale jestli se kdy v minulosti jeho zkušenosti podařilo pečlivě zúročit, letos tomu tak rozhodně není. Vinu na dnešním stavu však dávám kapele samotné, jelikož takto chudokrevnou kozou se ani sotva dospívající samec vlka nedokáže pořádně zasytit. A kdyby právě tato nahrávka měla být tou poslední rozlučkou velikánů DEEP PURPLE, bude to tečka postrádající jakoukoli energii, vášeň a nakonec i důstojnost.

18.08.2020	Diskuse (53)	Horyna marekdt@seznam.cz