DEF LEPPARD - Adrenalize

70%

Když byl začátkem ledna roku 1991 nalezen kytarista Steve Clark ve svém londýnském bytě mrtev a to následkem ďábelské kombinace alkoholu a prášků, stáli DEF LEPPARD před další zatěžkávací zkouškou. Clarkovi problémy s alkoholem narůstaly už od poloviny osmdesátých let a na podzim roku 1990 mu kapela dala dokonce na několik měsíců volno a přerušila veškeré nahrávací sessions, kde se již kutily songy na další řadovou desku. Nicméně vše dopadlo úplně nejhůř, jak to jen dopadnout mohlo a na několik měsíců odstřihnutý Clark svůj zápas nezvládl, DEF LEPPARD se tak v té době stali synonymem kapely, která se stále potýká s tragickými událostmi. Bezprostředně po Clarkově smrti však bylo jasné, že se bude pokračovat dál s tím, že všechny kytarové party na následující desku nahraje Phil Collen a druhý kytarista naskočí až na navazující turné. Tím se nakonec stal Vivian Campbell, tedy severoirský kytarista, jenž byl dobře znám z dlouholetého působení u kapely DIO a rovněž sezónou u WHITESNAKE. V průběhu roku 1991 tak bylo ve čtyřech dokončeno album „Adrenalize“, které vznikalo po celé tři roky a to střídavě v Irsku a v Holandsku pod producentským dohledem Mikea Shipleye a nakonec vyšlo na jaře roku 1992, přičemž se ihned vyšvihlo do čela mnohých prodejních žebříčků. V té době opravdu nebylo dne, kdy by nezněla v éteru skladba „Let´s Get Rocked“, velký to tahák právě připravené kolekce a skladba, která sebou nesla veškeré ingredience namakaného zvuku těchto Britů.

Skutečnost, že většina nového materiálu vznikala ještě za života Stevea Clarka, a že se kapela ani neměla potřebu vzdalovat modelu předchozí desky „Hysteria“, značila pokračování úspěšné cesty. Jenže jednou věcí bylo zachování všech ingrediencí odpovídajících bombastickému zvuku, který se postupem let stal spolu s vygradovanými hitovkami nejsilnější obchodní značkou DEF LEPPARD a druhou věcí byla nápaditost samotných skladeb, která právě v případě „Adrenalize“ - ve srovnání s předchozí deskou „Hysteria“ - tak trochu bledla. Deska celkově zní jako přebytek nebo chcete li pokračování z minulé nahrávky, ale úrovně staršího materiálu se daří dosáhnout asi jen polovině položek. Sound je znovu vynikající, skladby jsou opatřené snad tím nejgargantuovštějším elektro-zvukem bicích, kytary občasně vyjíždějí a po chvíli za splynou s onou nazdobenou masou, hraje se na sóla, vyhrávky a harmonické podkresy, nikoliv na nepřetržité riffy, vše je prohnáno skrz syntezátory a skladby vlastní desítky vrstev, i těch vokálních. Úvodní skladba „Let´s Get Rocked“ patří k největším hitům v historii britského kvintetu, jde o jednoznačný hit  a flagboat celého období počátku devadesátých let a do dnes ji DEF LEPPARD hrají na samotný závěr každého svého koncertu, nicméně srovnatelně velkolepých čísel, která by bez zábran hýřila nápaditostí, energií a vygradovanými party, už zde moc není.

Přestože skladby nedosahovaly úrovně těch z minulosti, kapela hýřila singly snad ještě více než kdykoliv předtím, a tak byly do hitparád postupně nasazovány songy jako „Make Love Like A Man“ a „I Wanna Touch U“, tedy dvě hymny se sloganovými chorály hodícími se ke koncertní prezentaci na velkých stadiónech, a nebo na druhou stranu balady - „Tonight“ nebo „Have You Ever Needed Someone So Bad“, ty byly na desce zastoupeny snad ještě ve větším počtu, než bylo do té doby zvykem. Což byl směr, nad kterým jsem v případě DEF LEPPARD příliš nejásal. Zkrátka všechno se začalo otáčet do čím dál většího pop-rocku. Byť si samozřejmě kapela udržovala svůj vyhypeovaný zvuk a stadiónově rockový ráz, začaly se v kuloárech šířit první názory mluvící cosi o tak trochu tvrdších ROXETTE. Když se k tomu připočetla mediální prezentace ještě takových věcí jako „Heaven Is“ nebo „Stand Up (Kick Love Into Motion)“, bylo zjevné, že prvořadé jsou komerční zájmy a touha z nové desky vytřískat naprosté maximum. Přes všechnu snahu vydavatelství „Adrenalize“ úspěšnosti dvou předchůdců stále nedosahovalo. Osobně mám zde v oblibě naopak dvě věci, které hodně odpovídají fazóně DEF LEPPARD z osmdesátých let – jmenovitě „Personal Property“ a „White Lightning“, bohužel tyto dvě skladby s fazónou alba „Hysteria“ se kapela propagovat tenkrát vůbec nerozhodla. Desku „Adrenalize“ tak dodnes vnímám jako o něco slabší pokračování alba „Hysteria“ a počátek popovější etapy Britů. Celkově vzato je třeba přihlédnout k období, kterým si DEF LEPPARD právě tehdy prošli, takže ona albovým předchůdcem vysoko nastavená laťka ani překonat nešla, kapela zkoušená ranami osudu však nahrála solidní desku, která ještě dnes působí tak nějak se ctí a v pohodě.

17.04.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz