DEF LEPPARD - Def Leppard

70%

Vlastně ony dlouhé prodlevy mezi vydáním jednotlivých studiových alb patří k britským DEF LEPPARD už od nepaměti, tentokrát však oněch sedm rekordních let nebylo způsobeno jen zálibou úspěšné a navždy zabezpečené kapely v lenošení nebo systematickém objíždění celého světa po koncertních trasách. Podstatnou věcí, která k oné prodlevě značnou měrou přispěla, byl především zdravotní stav kytaristy Viviana Campbella, kterému byl před pěti lety diagnostikován rakovinový nádor v oblasti mozku. Netuším úplně přesně, jak na tom Vivian v současnosti je, každopádně s kapelou po celý rok koncertoval (představil se v květnu i v Praze) a podílel se také na tvorbě a nahrávání nového materiálu. Bezejmenné album je prvním novým materiálem DEF LEPPARD od roku 2008. Pečlivě připravená kolekce fanoušky kapely určitě potěší, protože se na ní kapela drží svého kopyta a nepřipouští možnost experimentů a riskantních novot. Vlastně jde o vcelku rekapitulační materiál, jenž je tvořen čtrnácti songy, představujícími pětici tak, jak jí všichni znají, ať už některé skladby více připomínají hity z osmdesátých let, jiné spíše vzbudí vzpomínky na léta devadesátá, a pak jsou tam rovněž věci, které klidně mohly vyjít kdykoliv v posledních pětadvaceti letech. Dobyvatelé dívčích srdcí a hrdinové velkých stadionů a arén dnes působí o něco méně velkolepě než v dobách své největší slávy, nicméně přímočará chytlavost a bezproblémové melodie ani letošním songům nechybí. 

Joe Elliot, Rick Savage a jejich tři spoluhráči sestavili kompaktní nahrávku složenou zcela v souladu s historií DEF LEPPARD. Album se nahrávalo v Joeově domácím studiu v Dublinu v průběhu všech těch let ticha, takže byl dostatek času se připravit a se vším si náležitě vyhrát. A přesně tahle pohoda je z desky také cítit, vlastně jde o sbírku songů do detailu opracovanou. Perfekcionalismus byl vždy jejich silnou stránkou, ať už posloužil k útoku do hitparád. Bezejmenná deska rozhodně málokoho zbortí, nicméně posluchačům zvědavým především na DEF LEPPARD splní očekávání. Kapela se málokdy na této novince posouvá, spíše jen naplňuje svoje historické předobrazy a ve výsledku hraje na jednoduchost a lehkost. Většinu skladeb složila trojice Joe Elliot, Phil Collen a Rick Savage, nicméně i další dva členové Vivian Campbell a Rick Allen jsou zde zastoupeni, každý u jedné položky. Když už narážím na ona autorství, jedné podstatné věci jsem si přeci jen všiml, u všech skladeb, které na albu hodnotím jako ty lepší, je vždy skladatelsky zastoupen právě frontman Joe Elliot, naopak Collenovi práce považuji spíše za vatu, nikdy dříve jsem si to neuvědomil, snad proto, že jsem se u starých alb zas až tolik nepídil po skladatelích songů, takže ani nevím, jak tomu bylo třeba před dvaceti nebo třiceti lety, letos je to takto.

Nahrávka, při faktu že se na ní nachází čtrnáct skladeb, působí velmi vyrovnaně a z hlediska dramaturgického se jí daří udržet si jednotlivý ráz a vytrvanou kvalitu od začátku do konce. Možná by někdo mohl namítat, že počáteční hity (jako „Let´s Go“ nebo „Dangerous“) nastaví po vzoru veleúspěšných alb („Pyromania“, „Hysteria“ a „Adrenalize“) vyšší laťku hymničnosti, kterou zbytek desky ne zcela jednoduše dožene, ale z mého pohledu je třeba nechat tohle stále prakticky pop/rockové (nebo stadiónově rockové a velmi optimistické) album trochu uzrát, jak bych tak řekl: poválet v uších, však ony se ty silnější momenty i jinde brzy ukážou. 

Jak to tedy slyším i mimo singlů? Přímočarou „Mad Enough“ charakterizuje vytažená basová figura a bezstarostná atmosféra, velké hitové ambice má romantická „We Belong“, která zachycuje DEF LEPPARD přesně takové, jak si je přeje slyšet ta nejširší fanouškovská základna, tedy charakteristicky beztvará masa lidiček a rodinkářů (co třeba zajít na ELÁN?) ujíždějících na jejich procítěných baladách a odlehčenějších věcech. Lehce působící vypalovačka „Invincible“ potvrzuje tezi o největší pročištěnosti nových songů, kytary hrají přesně na místech, kde hrát mají, nic zde není navíc a jednoduchý rytmus pohání zpěvnou skladbu stále vpřed. Po několika jalovějších položkách konečně upoutá svižná „All Time High“. Začátek této věci navíc připomene nástup HANOI ROCKS (oblíbenců Joea Elliota) do jejich dvaatřicet let staré pecky „Malibu Beach Nightmare“, nicméně DEF LEPPARD kopírku nedotahují ad absurdum a tak posléze skladbu ženou vzdušnějším chorálovějším směrem. Song vlastně patří k tomu nejlepšímu na desce i díky skvělému kytarovému sólu Phila Collena. 

Hypnoticky usazená „Battle Of My Own“ je orientovaná na americký trh a zaujme oprejskanějším akustickým zvukem a svým tradicionalističtějším, tak trochu bluesovým, směrem. I v ní si však kapela najde důvod k využití bombastičtější aranže v podobě mnohovrstvých smyčců v její závěrečné části. Arénová „Broken ´N´ Brokenhearted“ je prostě rockovej mainstream v tom nejlepším slova smyslu, dobře šlapající skladba je asi nejtypičtější ukázkou momentálního stavu věcí u DEF LEPPARD. Po dvou dalších tak trochu unavenějších skladbách začne bavit až „Wings Of An Angel“, jedna z těch velkolepějších věcí upomínající alespoň z části na slavné chorály minulosti. Závěrečná balada „Blind Faith“ také není úplně marná, byť ji obestírá určitý závoj smutku a nostalgie, rozhodně však jde o lepší song než „Last Dance“. K šedesátce se nezadržitelně blížící rockeři představili vyváženou a dospělou desku, která sice nedosahuje údernosti jejich nejúspěšnějších alb, nicméně jde o čestnou věc, kde se v poměru dvě ku jedné střídají zajímavé songy s těmi nudnějšími. Čekal někdo od DEF LEPPARD více?

15.11.2015	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz