DEF LEPPARD - Drastic Symphonies

80%

Vlastně nejsem příznivcem kompilačních alb a různých rekapitulačních výběrovek. Můj názor je ten, že každá řadová deska má specifické fluidum. Dříve rovněž sebou nesla atmosféru doby a z toho plynoucí zvuk, takže rychlé přeskakování z jednoho období k druhému na základě nějakých ojedinělých hitových odstřižků mě zkrátka během poslechu jedné desky nikdy nevyhovovalo. Navíc již není začátek porevolučních devadesátých let, kdy se člověk ve velkém seznamoval s diskografiemi slavných rockových a metalových kapel a ujasňoval si, co je a co není pro něho dobré. Za jedinou únosnou výjimku všech kompilaček a „best of“ alb tak považuji právě ten typ kolekcí, jako je novinka „Drastic Symphonies“ od sheffieldských titánů DEF LEPPARD.

Nejde tak ani přímo o fakt, že zde máme album, kde jsou ryčné kytary nahrazeny symfonickými nástroji a jemnější aranží, jako spíš o skutečnost, že mimořádně úspěšná a skladatelsky nadaná kapela přistoupila ke svým skladbám prostě trochu jinak a perfekcionalistickému výsledku udržela jednolitý ráz. Byť je samozřejmě cítit velký respekt k původním verzím a vlastní historii. Ne však respekt, který by svazoval, ale právě ten, jež je pouze nutným motorem oné perfekce.

Deska, pořízená již před patnácti měsíci v londýnských studiích Abbey Road, má mimořádně zdařilou produkci Nicka Patricka a Ronana McHugha, naprosto luxusní a symfonickými party detailně proaranžovaný zvuk, navíc odhaluje především fakt, že DEF LEPPARD mají ve svém portfoliu zkrátka spoustu mimořádně skvělých písní. Ať už je jim na rozdíl od rockově stadiónového naturelu zde propůjčena filmovější podoba, a nebo by za jiných okolností byly hrány někde na španělku u táboráku.

Ve většině případů se zde v rámci struktury písní DEF LEPPARD drží originálních linií, jen hlučnější rockové nástroje zaměňují za smyčcový orchestr, piáno, dechy i všemožné exotické nástroje, včetně těch rytmických. Samozřejmě jsou zde dobrodružnější momenty, ojedinělé skladbové vyjímky, které jdou zcela neprobádaným směrem, ale pokud ty dopadají jako „Pour Some Sugar On Me“, z jejíž původní chorálové podoby DEF LEPPARD učinili dojemnou komorní jemnůstku, kde Joe Elliot v duetu se zpěvačkou (pro mne dosud neznámého jména) připomínají spíše někoho na způsob dvojice Markéta Irglová/ Glen Hansard, pak nemám závažnějších výhrad. Indické folklórní nástroje zdobí pikantní úvod v podobě „Turn To Dust“ a následná „Paper Sun“ zde naplno odhaluje svůj „Bondovsky velkolepý potenciál“. Trochu hůře možná dopadla „Animal“, které více prospívá dynamičtější rockový naturel.

Většina skladeb však ctí struktury originálu, takže se deska stává velkolepou přehlídkou hitů, které nám DEF LEPPARD servírují s potenciálem překonat sami sebe. Berou ze všech koutů svého pětačtyřicetiletého portfolia a to podstatné je, že ani ve srovnání s prověřeností původních hardrockových verzí nepůsobí trapně a nepatřičně. Je jedno, zdali se prezentují skrz osvědčené hymny z nejúspěšnějšího období jako „Hysteria“, „Love Bites“ či „Too Late For Love“, zabrušují do hloubi vlastní historie s „Bringin´On the Heartbreak“, nebo naopak prokazují, že velká čísla jsou schopni skládat i v současnosti, viz vynikající „Goodbye For Good This Time“ z loňské řadovky „Diamond Star Halos“. Zkrátka, podobná neřadová alba prostě beru.

31.05.2023	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz