DEIPHAGO, MATTERHORN, PYRE, INSULTER - Mladá Boleslav, Farářova sluj, 24.května 2019

Jsou prostě koncerty, které člověk musí vidět. Jelikož dám v příštích dvaceti letech tak na 10% pokec s nějakým fanouškem DEIPHAGO, rád bych na něj udělal dojem tím, že jsem je onehdá přeci viděl. Pro jedny totální kult, pro druhé přinejlepším neposlouchatelný bordel. Pro mě brutální asijská verze něčeho, s čím začali(?) BEHERIT s BLASPHEMY a v čem pokračují ABOMINATOR a další, popřípadě na přístupnější bázi relativně populární ARCHGOAT. Všechny zmíněné spolky mám hodně rád, návštěva Farářovy sluje v Mladé Boleslavi, kde se exkluzivní vystoupení filipínsko-kostarických rouhačů konalo, byla tudíž povinností. Samozřejmě v tom sehrála roli i určitá dávka již zmíněného snobství.:-)

Den v Mladé Boleslavi se dá zabít poměrně v pohodě. Vidět lze hrad, kostely, Škoda muzeum, Letecké muzeum Metoděje Vlacha a třeba bývalý klášter s gymnáziem na Karmeli. Za kulturou lze zajít např. do pěkného secesního divadla. Farářova sluj však nad tím vším, alespoň v mých očích, už dlouho ční jako zářící maják, který vás spolehlivě nasměřuje na cestu vedoucí až ke srážce s jedinečnou kulturní sférou. Tak trochu komunitní akce se v notně rázovitém prostředí této „klubovny“ boleslavských metalistů a pod kuratelou jednoho opravdového srdcaře konají již nějaký ten pátek, přičemž jediné, na čem zde záleží, je hudba, pořádně ostrá metalová hudba. Jednoduše řečeno, pokud u nás měli DEIPHAGO zahrát, tak je osud dovál do té nejlepší možné destinace. Během odpolední procházky nádherným údolím Jizery, kterou jsem si dopřál ještě před koncertem, jsem přitom zabloudil na každoroční festival na Krásné louce. Naštěstí zasáhl jeden z pořadatelů a z akce, o které jsem neměl ani tušení, mi, ehm, ukázal cestu ven. Najednou bylo všude plno lidí. ŠKWOR, TRAUTENBERK a další prostě táhnou. Mladší ročníky však tak nějak chyběly i zde. Radost jsem z toho navzdory zmíněným jménům neměl. K cíli už naštěstí zbýval jen kousek cesty. Brzy jsem tedy chmurné úvahy o vymírání rockerů v Čechách a děsivé vzpomínky na to, že mě někdo považoval za socku dobývající se zadarmo na ŠKWOR, hodil za hlavu.

Ten večer měly ve Sluji vystoupit celkem čtyři kapely, s čímž měl také korespondovat dřívější start celé akce. Bohužel, hlavní hvězdy večera se i s nástrojovkou někde zdržely, muselo se tudíž improvizovat. Nakonec z toho byl víceméně standardní skluz. Ale co, podobné chvíle ke Sluji prostě patří, lidé si jen dají o pár piv víc a o to více debatují. Se skutečným znalcem death metalu, Lordem Vilem, který občas zabrousí i na diskuse CrazyDiamond, jsem alespoň probral první z profilových recenzí DEATH. Jakmile se ozvaly úvodní riffy německých INSULTER, muselo být všem jasné, že ani tento koncert nebude všedním vystoupením několika metalových kapel, ale vzorovou old school nakládačkou, pojatou na mnoho způsobů. Ostatně, i do thrashové jízdy Němců se postupně čím dál více vkrádala temnota a smrt. Relativně mladá kapela s kořeny někde v období desek jako „Hell Awaits“ předvedla, jak má vypadat pořádně našláplý koncert. Německé trio těžilo z absolutně nepůvodního, ale o to nápaditějšího materiálu, a zejména pak z autentického podání, které publikum nezapomnělo náležitě ocenit. Jak jsem již naznačil, k atraktivitě setu přispěl fakt, že old school v pojetí INSULTER nezahrnuje pouze osmdesátkový retro-thrash. Působivě vyzněly i chvíle napumpované heavymetalovou melodikou, jimž dominovala mrazivá Skandinávie. Z hlediska funkčnosti se tudíž jedná o koncertní tutovku, která navíc nenudí ani ze zakoupeného suvenýru – stále ještě aktuálního CD „The Misanthrope“.

Už tak dost vysokou laťku ruští deathmetalisté PYRE nezvedli, ale společně s návštěvníky klubu se z výškařského sektoru přesunuli rovnou do sektoru tyčkařského. Byli dokonalí. Výborné instrumentální výkony korunoval vynikající drunenovský vokál. Škoda slov, poslechněte si jejich už poměrně vousatý debut „Human Hecatomb“ a představte si podobnou produkci živě s velmi dobrým, o něco méně švédským zvukem. Dvě kytary v rukách hudebníků, kteří znají své řemeslo, mohou rozpoutat skutečné inferno. A tak se i stalo. Pokud by někdo namítal, že ani v jejich případě se nejednalo o nic originálního, moc bych se s ním nehádal. Pánové předvedli skutečně „jen“ produkci nesoucí se na vlně debutů ENTOMBED, DISMEMBER a UNLEASHEAD. Oproti dnes tak populární crustové sterilitě, která mým uším příliš nesvědčí, ovšem vsadili na mimořádně hnilobné bakterie a čiré zlo. Osazenstvo klubu řvalo nadšením.

Blížila se půlnoc a na pódium se vplížili velmi skromně působící DEIPHAGO. Když začali hrát, nějakou chvíli jsem nechápal, co se vlastně děje. Velmi špatně jsem rozeznával kytaru. Ozýval se jen nějaký ultratvrdý zvuk, orámovaný vražednou baskytarou, do kterého bylo nahuštěno přeci jen něco jako riffy a dále salvy razantních úderů skvělého Ericka Mejiy. A tak už to zůstalo. Nic podobného jsem dosud neslyšel. MORBID ANGEL oproti DEIPHAGO hrají něco jako hodně vyklidněného Bacha. Takže, jak slyšenou zvukovou stěnu (o kouli nešlo!) vlastně popsat? Zpětně si vybavuji metalovou substanci, s obrovskou intenzitou extrahovanou z prvních EPček CELTIC FROST, prvních dvou alb VOIVOD, SODOM, snad i ze „Seven Churches“ od POSSESSED a debutu SARCOFAGO, nesoucí mocnou pečeť ďábelského zla. Dále jsem slyšel zhudebněnou negaci hudby, všeho pozitivního a krásného či satanistický esoterický soundtrack. Šlo o chaos? Kdepak, zlo není chaos. DEIPHAGO přítomným každopádně zprostředkovali jednu z jeho stále ještě romantických forem, vzešlou primárně z pověr o pekle a ďáblu jako projevu určité archetypální hrůzy, která má svůj původ zas a jen v existenciálním strachu, protože peklo je lepší než NIC. Věřte tomu, že byli i tak dost přesvědčiví, v důsledku čehož byl onen romantický prvek velmi rychle anihilován. Zůstala jen úzkost s bezmocí a z nich vyrůstající vztek, který našel svůj výraz především ve velmi krutém vokálním projevu baskytaristy Voltairea Paranga. Jejich hudební dekonstrukce se tak chvílemi posouvala až do dimenzí, jež na albu „Obscura“ odhalili GORGUTS. Posledně uvedený postřeh ještě lépe vyniká při poslechu novinkového a opravdu dobrého alba „I, the Devil“, a to i díky produkci vrchního bordelmistra Kurta Balloua. Ohlas byl kupodivu solidní.

Samozřejmě, že šlo nad produkcí DEIPHAGO bohorovně mávnout rukou a vést rádobyvtipné řeči o třech čertech, kteří někde nechali Mikuláše s andělem. Něco takového mě nicméně nenapadlo ani na chvilku. A jelikož jsem způsobně poslouchal a nechal se předvedeným šílenstvím nakonec zcela pohltit, nezbyly mi již žádné síly a vlastně ani motivace ke sledování regulérního klonu CELTIC FROST, švýcarských MATTERHORN. Škoda. Zároveň jsem si však odnesl zážitek, který ve mně neodeznívá, ale kupodivu stále sílí. Moc bych si teď přál projít tím peklem znovu.

31.05.2019	Diskuse (2)	Pekárek hackl@volny.cz