DEPECHE MODE - Delta Machine
O nemalém významu DEPECHE MODE na evoluci popové popř.
rockové hudby v posledních třech dekádách netřeba pochybovat. Jejich vliv na
generace hudebníků je neoddiskutovatelný. Jejich
schopnost napsat chytlavé skladby, které by byly (i přes synthy základy) prosté přiblblé podbízivosti, a
naopak by se vykazovaly silnou až ponurou atmosférou, je rovněž
velmi dobře známa. Zlaté období Depešáci prožívali v
průběhu druhé poloviny osmdesátých let, stejně jako na začátku
desetiletí následujícího. K této době se vážou jejich nejopěvovanější
skladby, stejně jako komerčně nejúspěšnější singly, alba i koncertní turné. V této době si získali
popularitu po celém světě, která vlastně trvá až do dnešních dnů a troufám si
tvrdit, že jim vydrží ještě nějakou tu dekádu. DEPECHE MODE jsou obrovskou legendou populární
hudby, a i přestože jejich pozdní nahrávky již nenabízely tolik skvělých
momentů, stále si držely vysoký kvalitativní standard.
Novinka je
stejně jako předchozí (čtyři roky starý) albový zápis „Sounds Of the
Universe“ silně zakousnutá v elektronické poloze vycházející až odněkud z poloviny osmdesátých let. Pamětníci totiž jistě
vědí, že v průběhu devadesátých let to vypadalo spíše tak, že
se DM od chladných kláves odvrací a stanou se běžnou pop/rockovou formací
s rovnocenným vlivem Goreho kytary a živých bicích v konfrontaci se synťáky. Dnešní trend však mluví spíše ve prospěch
návratu až kamsi do hloubi osmdesátých let, ovšem dělaném zcela v duchu moderního přístupu ke zvuku.
Novinka „Delta Machine“ je
typickým albem pozdních DEPECHE MODE a stejně jako několik předchozích
nahrávek cílí spíše na atmosféru, než na touhu vyjádřit se prostřednictvím chytlavých hitů. Moderními elektro-zvuky opanované skladby, si i
letos zachovávají umírněnější ráz, než tomu bylo u
skladeb z první desetiletky jejich existence. Novým
písním je ponechána určitá vzdušnost, a tak je pohání zejména
Gahanovi výrazné zpěvové linky, které ostatně platí ve vyčištěnějším prostoru za ústřední prvek. V tomto směru získávají naprogramované synthy zvuky pouze funkci zurčícího pozadí, což plně potvrzuje hned třeba druhý song „Angel“, který
se pomalu rozjíždí pouze za zvuku elektro rytmiky a jakýchsi
prapodivných vrzavých zvuků, aby to celé s přibývajícím časem začalo nabývat na tempu. Není tomu tedy tak jako v dobách kdy klávesy ovládal Alan Wilder (odešel v
roce 1995) a kapela dominovala prostřednictvím přísně vysekaných hitovek. Za hit lze letos považovat zasněnou „Heaven“, která se coby
pilotní singl nese na emotivní Gahanově zpěvové lince. Tu částečně
umocňuje výrazný klavír. Jedná se tak o logickou sázku na jistotu.
Typickou intimněji laděnou skladbou s tradičně rozechvělým hlasem Martina Gorea je zde „The Child Inside“. Nejedná se sice o trefu do černého, tak jako onehdy s „Home“, ale své kouzlo má. Za vrchol alba osobně považuji zřejmě song „Should Be Higher“, ve které se snoubí veškeré kouzlo dávných před-celebrationovských DM s určitou přísně a chladně pojatou melodií. Rovněž ponurá „Alone“ je důkazem, jak plynule kapela rozvíjí zpěvovou linku, které přizpůsobuje všechno ostatní. Závěrečná „Goodbye“ platí za jakési kypící bluesové elektro, zatímco skladby rychlejšího ražení „Soothe My Soul“ a „Soft Touch/ Raw Nerve“ dají trochu vzpomenout, jak na Gahanovi sólovky, tak na období, kdy Depešáci v devadesátých letech více koketovali s rockovým výrazem. Jsou zde i slabiny. Tak třeba hned úvodní song „Welcome To My World“, který se tak nějak potácí bez myšlenky a nápadu, a opravdu nemůže najít směr, kterým by se smysluplně vydal. Skladba úplně postrádá jakoukoliv výraznou melodii, což je v případě úvodní písně problém. Stejně tak songy „Slow“ a „My Little Universe“ považuji za nudné. Celkově si album „Delta Machine“ udržuje kvalitativní úroveň i stylový ráz svých zhruba tří předchůdců. Album prakticky pokračuje v elektronickém dobrodružství 21.století, tak jak již bylo odehráno na předchozím díle - „Sounds Of the Universe“.
| 09.04.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
