DEPECHE MODE - Memento Mori

70%

Po nečekané smrti Andyho Fletchera již bylo jen na dvojici Dave Gahan a Martin Gore, jakým způsobem, a zdali vůbec, budou pokračovat ve společné hudební cestě. Zbylí dva členové se nakonec rozhodli značku DEPECHE MODE udržet a novým skladbám vetkli typickou esenci jejich pozdní tvorby. Že si více než kdykoliv dříve uvědomují konečnost existence, je na novince opravdu znát, a to bych opravdu neřekl, že je právě „Memento Mori“ albem smutečním či beznadějným. Možná právě smrt dlouholetého parťáka přiměla Goreho s Gahanem oprostit se od balastu a zaměřit se na to esenciální, co právě nezaměnitelnou kapelu formátu DEPECHE MODE po většinu jejich kariéry provázelo. Nahrávku tak provází sevřenost a určitý minimalismus provedení, odrážející se mimo jiné také v absenci skutečně velkých hitů. Snad mimo pilotního singlu „Ghosts Again“ zde prakticky na dynamit, připomínající zlaté časy, nenarazíte, ani kdyby jste se rozkrájeli. Nicméně smutek je tím posledním, co by legendární kapela toužila do světa vysílat. Dokonce bych si dovolil nazvat některé písně z novinky optimistickými a pozitivními, neb jsou provázeny vyrovnaností a čtyři dekády formovaným muzikantským nadhledem. 

Jak je dobře známo, Fletcher s oběma spoluhráči dokonce na prvních demosnímcích „Memento Mori“, v časech pandemických uzávěr, ještě pracoval, bohužel se však výsledku nedočkal. Nové songy si nakonec vzal na starost producent James Ford, ale také britský muzikant Richard Butler, který s Gorem jamoval a postupem minulého roku se stal dokonce u čtyř nových písní DEPECHE MODE jejich spoluautorem. Co tedy k novince říct? V kontextu tvorby z poslední dvacetiletky jde vlastně o poměrně tradiční desku, kde se Martin Gore i Dave Gahan vrací ke své typické introspektivní lyrice. Jestliže jsem se v případě prvních poslechů neměl moc čeho chytit, po několika dnech se rázem všechno začalo projasňovat a já si celou řadu skladeb zařadil mezi oblíbené, na druhou stranu chápu i pohled lidí, kterým nové písničky přijdou až moc usedlé a tak nějak jakoby byly psané starými a unavenými bardy. Ta odžitost je z nich dokonale cítit, ne však únava a despekt.

Hned úvodní „My Cosmos Is Mine“ platí za hypnotizující pocitovku, která v parametrech současné „post-hudby“ nastoluje atmosféru nejistoty a paranoie, což zde ještě umocňuje znělý Gahanův vokál vymezující prostor pro zákaz živelnosti. Žádná další skladba už nejde tak okatě naproti negativnímu smýšlení a chladu, rovněž až na jednu vyjímku žádná nemá podobu kosmické mantry. Vlastně až na podobně uhrančivou „Speak To Me“, v samotném závěru alba představující duchovní protipól právě úvodního kusu „My Cosmos Is Mine“, se jí vlastně žádná píseň svou formou ani nesnaží podobat. Právě pozitivní závěr v podobě dvou hravých tanečních a elektronikou prošpikovaných kusů - „Always You“, „Never Let Me Go“ a existenciálně vyrovnané „Speak To Me“ je dokladem pozitivity a vyklidněnosti celého materiálu. Albový celek v jeho duchovní rovině vnímám jako plný naděje a životní vyrovnanosti, v té strukturální a zvukové zas poměrně sevřeně a chladně. I když rozhodně ne stroze a bez schopnosti fantazie. Letos dostáváme především to osvědčené, na co jsme si u DEPECHE MODE mohli zvykat zhruba od alba „Playing the Angel“. Novinka má šanci stát se nejlepší deskou kapely právě od počinu z roku 2005.

Za pozitivní vývoj v rámci posluchačských postřehů může u mne třeba i silná přilnavost a charisma druhé písně v pořadí „Wagging Tongue“, která sice jen stěží může být nazývána hitovkou, ale pořád má v sobě cosi přitažlivého a bytostně depešáckého. Nejde však ani zdaleka o jediný záchytný bod. Hlavní příčinou se rovněž má šanci stát chytlavá a velmi konformní uvelebenost singlu „Ghosts Again“, jež svou náladou připomene ideální taneční hit, jakým byl svého času třeba osmnáct let starý song „Precious“? Skrze svou pomalou akceleraci k růstu se však záhy zjevují další a další skladbová monstra: elektronický valčík „Don´t Say You Love Me“ s precizní smyčcovou orchestrací, který v textové rovině představuje autorovu noční můru se zjevováním duchů kdysi blízkých osob. Gahanův hlas je zde opravdu uhrančivý. Strojový chlad je naopak vlastní „My Favourite Stranger“. Se všemi svými ruchy, samply a umělými rytmy jde o esenciální skladbu současné dvojice DM. Martinem Gorem procítěně odzpívaná „Soul With Me“ má podobu takřka filmové hudby a ve výsledku značí další povedený návrat k tradici, kterou vždy představovalo zařazení minimálně jedné písně nazpívané hlavním autorem hudby DEPECHE MODE.

Asi nejméně tradiční písní je zde „Caroline´s Monkey“, pohybující se okolo tématu drogové závislosti, se kterou měl kdysi co do činění právě zpěvák Dave Gahan. Jde v kontextu tvorby DEPECHE MODE o zvláštní píseň, nicméně ji považuji za nositelku světla. Bez námahy u ní totiž dedukuji muzikantský nadhled, všestrannější potenciál a neotřelou popovou strukturu, kde objevujeme i zařazení hlasu doprovodné vokalistky podporující v refrénu právě Gahanův nosný part. Uhrančivě a hluboce se jeví „Before We Drown“, další položka z ranku typicky temných a hlubokých čísel, oživujících vzpomínky na dobu okolo alba „Violator“. Z celkového pohledu se mě novinka jeví vlastně jako grower, rozhodně nejde o album na první dobrou, ale s následnými poslechy se zde řada míst začíná projasňovat a získávat na síle. Je to možná skladatelskou zkušeností tvůrců, charismatem jejich vlastního rukopisu i silnou atmosférou songů, jakou tahle kapela vždy uměla navodit.

Pokud půjde opravdu o poslední album celosvětově proslavené a kultovní kapely z Basildonu, je třeba říct, že se v rámci potencionální rozlučky dvojice vyvarovala patetickému provaru a vyčerpanosti a přišla s deskou odpovídající jejich vývoji, zkušenostem a vlastně i jejich momentálnímu rozpoložení. DEPECHE MODE nahráli totiž desku v kontextu jejich tvorby poslední dvacetiletky zcela typickou, kvalitativně srovnatelnou třeba s alby „Sounds Of The Universe“ a „Delta Machine“, a nepochybně také mnohem lepší než předchozí počin „Spirit“. Tuším, že Fletch by byl s výsledkem spokojen, a asi nejen on. Návrat k velkým šlágrům, jako byly kdysi ty z osmdesátých a devadesátých let, vlastně ani nikdo nečekal. 

29.03.2023	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz