DEPECHE MODE - Praha, O2 Aréna, 24.února 2024

Jsi depešák nebo metalista? Tuhle existenciální otázku jsem dostal v druhé půlce osmdesátých let o prázdninách na vesnici u babičky od kluků z naší party z ulice. Byly o pár let starší, už objevovali muziku, kapely, styly. Díky nim jsem DEPECHE MODE registroval, co je to metal jsem měl jen velice mlhavou představu. Takže jsem se stal depešákem.

Když si to zpětně promítám, měl jsem v podstatě štěstí. V období svého hudebního formování jsem zažil zlatá léta DEPECHE MODE. Pro mě osobně je to období mezi alby „Music For the Masses“ až „Ultra“, s přesahy na „Black Celebration“ směrem do minulosti a „Exciter“ do současnosti. Upřímně, vše novější po „Exciteru“ považuji maximálně za průměrné desky. Včetně loňské novinky. Takže asi žádný „die hard“ depešák ve finále nebudu. Proto jsem taky zatím ve svém životě navštívil doposud jen jeden koncert – pražskou zastávku turné k albu „Exciter“ v roce 2001. Ve Sportovní hale v Holešovicích (jak já ten prostor nemám rád…). Koncert to byl skvělý bez debat. Ale slabší kvalita novějších alb mojí motivaci je znova vidět dokonale utlumila. Jak říkám, žádný „die hard“…

Dovolím si ještě jednu odbočku – když jsem se pak jako čerstvý dvacátník často pohyboval v naší maloměstské metalové komunitě, byl jsem překvapen, kolik kolegů metalistů DEPECHE MODE poslouchalo a „uznávalo“. Přitom jejich (ne)tolerance k jiným hudebním stylům by nejednoho progresivního aktivistu v dnešní době donutila nad nimi vyřknout online fatwu, zahltit jim Facebook, Instagram, Tik-Tok výhrůžkami, požadovat zablokování účtů, rozpuštění jejich amatérských kapel a doživotní zákaz vstupu na koncerty IRON MAIDEN. O tom, že to nebylo specifikum naší malé komunity, svědčí množství tribute alb a coverů jednotlivých songů nahraných metalovými kapelami. Notoricky známé jsou příspěvky od RAMMSTEIN a MARILYN MANSON, ale ruku k dílu přiložili třeba i SONATA ARCTICA, IN FLAMES, MOONSPELL nebo DEFTONES. Prostě fenomén.

Každopádně letos se DEPECHE MODE do Prahy vrátili ani ne po roce, dva koncerty v rozmezí tří dnů, O2 Aréna. Loni hráli v červenci na letišti v Letňanech. Já tyhle venkovní masovky nerad, a udělal jsem dobře, že jsem tam nešel. Těsně před začátkem koncertu se nad areálem prohnala 15 minutová průtrž mračen. Utéct ani schovat se nebylo kam. Pamatuji si to jasně, protože jsem tam vezl švagra s kamarádem a cestou domů jsem viděl temný, černý mrak, jak se tím směrem plížil. Doufal jsem, že je to mine. Neminulo… Já sám jsem musel sedět asi 10 minut v autě před barákem, než jsem se odvážil vystoupit.

Ale hezky pod střechou, v logisticky dobře fungující O2 Aréně, to je jiné kafe. Bez front na pivo, bez front na záchody, s dobrým výhledem, slušným zvukem, to si nechám líbit. A taky po předloňském úmrtí Andyho Fletchera jsem pochopil, že tady DEPECHE MODE nebudou donekonečna. A aspoň jednou bych je ještě rád viděl. Zejména když na loňské turné všichni reportují jen samá pozitiva. Místa jsme měli v druhém patře na úrovni pódia. To mě ze začátku trochu vyděsilo v obavě o kvalitu zvuku. Nebudu vás natahovat – obavy byly zbytečné. Zvuk byl parádní i v této sekci, a jako bonus k tomu jsme dostali skvělý výhled na celé pódium a kapelu.

Po dvou pomalejších písničkách z aktuální desky na rozjezd se spustila lavina megahitů ze zlatého období mezi alby „Black Celebration“ až „Ultra“, citlivě naředěná pár songy z novějších alb, případně z aktuálního počinu. „Walking In My Shoes“, „It´s No Good“, „Policy of Truth“, „In Your Room“. Jeden poklad za druhým. Samotná „Black Celebration“ a „Pain That I Am Used To“ byly i díky strojovému rytmu bicích zahalené do mrazivě industriální nálady. „Stripped“ je svým sdělením pořád víc než aktuální, a její psychedelický nádech hypnotizoval vyprodanou halu. Ač nejsem velký fanoušek předělávek originálně rychlých písniček do pomalých verzí, protože to často skončí jako přeslazená trapnost, tak Martinem Gorem jen za doprovodu kláves zazpívaná „Strange Love“ bude ta výjimka potvrzující pravidlo. Změnou tempa naopak krásně zvýraznil text a myšlenku písně, a 15 tisíc lidí odpovídajících v závěrečné části songu Martinovi jednohlasně „Pain!“ to dokonale stvrdilo. 

U „I Feel You“ vytasil Martin pořádně špinavý kytarový zvuk a hlavní část setu ukončila moje oblíbená „Enjoy the Silence“. Její elektronický začátek, než nastoupí nosný kytarový riff, byl výrazně pozměněn. Riff ale tajemství prozradil a chorál mohl začít. V bloku přídavků oprášili svůj první hiťas „I Just Can´t Get Enough“, Dave s Martinem si vystřihli intimní duet „Waiting For the Night“ a pak už jen odpálili atomovku jménem „Never Let Me Down“, kde DEPECHE MODE armáda fanoušku přesně ví, co se od nich čeká a choreografie mávání rukou je už legendární. Symbolický závěr s „Personal Jesus“ nenechal nikoho na pochybách, kdo byl ten večer Bůh!!!

To, co předváděl Dave Gahan na pódiu..., neskutečné. Mě, téměř o 20 let mladšího, by po první půlhodině podobného výkonu odvážela rychlá, a nejspíš rovnou na pitevnu... Tanečky, lítání s mikrofonem po všech koutech, dirigování publika. A jen tak jakoby mimochodem do toho všeho ještě zpíval, jasně a bez zaváhání. Tohle nebylo nahraný, skutečně si ten koncert užíval. To, že mají Prahu rádi dokazuje i jeho poznámka z prvního pražského koncertu, kde publiku sdělil, že jsou o moc lepší než před pár dny Berlín. Co na to německy mluvící fanoušci, kterých bylo akustickým odhadem po domorodcích asi nejvíce, se mi nepovedlo zjistit.

Zazpívat Happy Birthday někomu z účinkujících se z času na čas poštěstí. Ale aby to Dave zpíval jednomu z fanoušků v první řadě, který ho transparentem informoval o svých narozeninách, to se teda nevidí každý den. Kdo z vás to má? Živé bicí, jejichž mistr by se s prstem v nose uplatnil v nejedné Hard´n´Heavy kapele, posouvala písničky do tvrdší polohy. Nebál se ani doplnit spoustu zajímavých přechodů, hračiček a fines i na místa, kde na studiových verzích nic takového nenajdete. Občas jsem měl dojem, že snad slyším dvojkopák. Ale ze svého místa jsem viděl jen jeden velký buben. Dilema rozseklo až foto z dobře informovaného zdroje. Je to potvrzeno, bubeník depešák je zároveň i metalista. Stejně tak Martin používal kytary víc a častěji než standardně na koncertech, a hezky syrově naladěné. A v pár písničkách vzal živou basu do ruky i klávesák. 

„Depešáci“ nastavili laťku kvality pro letošní koncertní sezonu setsakra vysoko. Velká, velká paráda to byla. Jestli tohle má být poslední turné, tak se loučí na vrcholu (minimálně koncertně). A byla by to škoda, kdyby už nepokračovali. Zapomněl jsem na něco? Nezapomněl. Ale tohle jsou profíci ze staré školy, takže merchandise nemá cenu řešit, luxus.

01.03.2024	Diskuse (1)	Tomáš