DESTRUCTION - Cracked Brain

90%

Moje dlouholetá přízeň k staré tvorbě německých thrasherů DESTRUCTION je dobře známá, takže prostřednictvím článku, týkajícího se nejnedoceněnějšího alba jejich portfolia, vám mohu konečně odvyprávět svůj příběh související s touhle kapelou. Název DESTRUCTION jsem poprvé zaregistroval asi ve svých třinácti (v roce 1988) a od první chvíle mě přišel velkolepý. Z vyznění onoho slova, ze stylizace loga a z image členů jsem vytušil, že asi půjde o nějaký totální nářez. Uhranul mě motiv obalu desky „Eternal Devastation“, který v pozdních osmdesátkách mnoho metalistů nosilo na tričkách dovezených z Maďarska. Démonicky vyhlížející kudrnaté hlavy členů kapely čnící ve víru tornáda nad mrakodrapy nočního města. Jejich hudbu jsem v té době ovšem ještě zhruba rok neznal, jen si jí domýšlel.

Na podzim 1989 jsem si na burze tedy konečně sehnal nějakou jejich nahrávku. Šlo o nahranou kazetu s živákem „Live Without Sense“ na B straně, přičemž na A straně se nacházel koncert mých tehdy největších oblíbenců HELLOWEEN „Live In The UK“, který byl vlastně prvotním důvodem koupě. Stalo se však nakonec to, že jsem si bezvýhradně zamiloval onen apokalyptický masakr, který patřil tvrdší z obou kapel, zatímco živé provedení Dýní tehdy shledal coby čajíček. HELLOWEEN jsem krátce na to na nějaký čas odsunul na vedlejší kolej a začal se zajímat o mnohem nářezovější smečky. Brzy přišli na řadu SLAYER, KREATOR, SODOM, SEPULTURA a další. Do jara 1990 už jsem měl nahrané všechny řadovky DESTRUCTION, sice tak nějak blbě na kazetách, ale byl jsem rád aspoň za něco, podobně jako tomu bylo u těch dalších kapel. A protože jsem se měl s kým o tomhle všem bavit, brzy jsem znal jména členů i kompletní sestavy příslušných kapel. Co je důležité říct, nic jsem tehdy netušil o aktuální problematické situaci uvnitř sestavy DESTRUCTION. Zkrátka jsem vůbec nevěděl, že došlo v řadách mých oblíbenců k poměrně zásadnímu rozkolu a Schmier už asi rok nebyl členem a připravoval v ústraní debut svého nového projektu HEADHUNTER, s kterým hodlal jít melodičtějším a více přímočarým směrem (později v prosinci 1990 vydané album „Parody Of Life“).

Zatímco Schmier, aniž bych to tou dobou vůbec tušil, se vzhlédl v rychlosti a přímočarých melodiích a spolu s novými dvěma kumpány, kytaristou Schmuddelem a bubeníkem Jörgem Michaelem, pracoval, zbytek DESTRUCTION rovněž nelenil a chtěl bez charismatického šéfa naplno využít svých hráčských schopností a vlastní obsese v technicky náročnější metalové hudbě. Plán party okolo Mikea Sifringera zněl jasně: přijít s albem, které by herně vyspělou kapelu posunulo co nejdál od opovrženíhodného prvoplánu hlavního proudu. Kazetu s albem „Cracked Brain“ jsem si domů přinesl rovněž z burzy v červenci 1990 (tedy asi jen dva měsíce po vydání této desky) a už někde v tramvaji šokovaně zjistil (z popisků napsaných na psacím stroji a založených v krabičce té kazety), že v sestavě chybí Schmier. Byl jsem v šoku, nemohl jsem tomu uvěřit - vezu si domů kazetu s novým albem mé nejoblíbenější kapely a právě zjišťuji, že tam chybí můj největší idol? Co to má být? Zvědavost však nepolevovala. Možná jsem z počátku přistupoval k desce s lehkým despektem, ale ten měl jen krátké trvání. Stalo se totiž něco neuvěřitelného...

... ona se mě ta deska totiž velmi rychle zalíbila a dodnes ji považuji za jeden z uměleckých vrcholů německé thrashové scény. Kvůli vynikajícím hráčským výkonům, zvláštnímu a poměrně netradičnímu zvuku, techno-thrashově laděným postupům a momentům nahánějícím až husí kůži jsem tomuhle psycho-albu neodolal. Tehdejší DESTRUCTION totiž 100% navázali na své předchozí, už tak dost neprvoplánové album „Release From Agony“ a prokazatelně svému konání velmi věřili. Bylo jim zkrátka úplně jedno, co si kdo o nich bude myslet, když nepojedou thrashový prvoplán, ale naopak vyždímaj ze svých schopností maximum. Posluchač tedy dostal desku plnou technické brilance, pestrých riffových figur, kakofonických sól i nejrůznějších zvratů. Desku, která z thrashmetalového žánru dělá něco neuchopitelnějšího. Nešlo sice o příbuznost s už tehdy docela pověstnými krajany z MEKONG DELTA a už vůbec bych neřekl, že se kapela výrazově přiblížila k velkým vzorům kytaristů Harryho a Mikea, americkým perfekcionalistům z WATCHTOWER, přesto sebou „Cracked Brain“ neslo mnoho dosud neslyšeného.

Do pozice náhrady za Schmiera a dráždiče svých nakřáplých hlasivek byl nominován Švýcar André Grieder, který se krátce před tím uvedl coby vokalista na debutové desce svých POLTERGEIST. V rámci tvorby DESTRUCTION však tento o něco rozmanitější vokalista (než kdy byl Schmier) přizpůsobil svůj hlas psychopatičtějšímu nalazení díla (včetně klasických ječákových výkřiků) a naprosto dokonale zužitkoval svůj projev. „Cracked Brain“ je bezpečně nejpodceňovanějším albem v diskografii těchto thrashových legend v poměru kvalita/úspěch a já se zde mohu vyznat, že po umělecké a progresivní stránce už se mu žádné další album DESTRUCTION ani nepřiblížilo – svými nápady, zvukovým pojetím, dobrodružností. Deska byla poznamenána vypiplanou souhrou kytarového dua Mike Sifringer/ Harry Wilkens a rovněž bravurní, jazzově pestrou a technicky vyspělou hrou bubeníka Olivera Kaisera, kdy sólové spletence a nejrůznější krkolomné party Harryho, stejně jako nápaditý riffing Mikea mne uvedly v čirý úžas (viz. třeba nejlepší kytarové sólo ever v druhé půli děsivé „Time Must End“), stejně jako vytříbeného šestnáctinkové party nezdolného bijce Oliho.

Ve výsledku jde o klasicky thrashové album, které zdobí desítky riffových figur, štěkavý vokál i neúprosná rytmika rozjetá do podoby hračičkovského klepání koberců, to vše je opatřeno velkou dávkou perfekcionalismu a touhy po umělečtějších sděleních, ne však ve smyslu příklonu k melodiím a širším vyjadřovacím prostředkům (piáno a akustiku vážně nečekejte), ale naopak, základní výsadou DESTRUCTION bylo zůstat v ranku agresivního thrashe, hraného však co nejoriginálněji, nejdivněji, nejvychýleněji a nejít tak snadno naproti posluchačovi čekajícímu na další „Bestial Invasion“ nebo „Mad Butcher“. Téma skladeb se většinou zabývalo stinnými stránkami duše člověka, jeho bytím a zejména myšlením. Onen psycho ráz skladeb jen umocňuje klaustrofobní atmosféru a celkový neklid. Pocit neočekávanosti umocňují vypiplané složky instrumentace. Deska zní, jakoby byla stvořena někde v blázinci. 

Začne se zhurta, nekompromisními riffy titulní skladby, rozsekávané neoblomným timingem bicích. „Cracked Brain“ má v sobě existenciální poselství, nastiňuje hned zkraje problematiku drog mezi mladistvými. Ve chvíli Harryho blouznivého sóla vám konečně dochází, že opravdu neposloucháte jen tak nějaké řezníky. Brilantně swingující techno-thrash v rámci druhé skladby „Frustrated“ nastiňuje spíše téma sociální vyloučenosti a deprivace. Zkrátka vám musí být jasné, že jedno neradostné téma bude v proudu thrashových obžalob střídáno dalším. Oblast korupce je vlastní „No Need To Justify“. Jedná se zjevně o nejagresivnější vál na desce dosahující zde až démonické podoby. Pilky se však rozjíždějí dál k dalším a dalším výjezdům, sóla kvílí, klasické postupy a melodické náznaky jsou tak záhy proměňovány do kakofonie pazvuků a jazzového probublávání. Pocity zmaru a beznaděje dokáže předestřít riffová vřava s křičeným vícehlasým chorusem - „Rippin´You Off Blind“, ovšem i hororová „Die a Day Before You´re Born“ žene vaše blouznící podvědomí až kamsi do žaláře šílenství a niterné úzkosti.

Některé skladby účtují s politickými systémy a je jim vlastní u thrashmetalových kapel tolik typické rozhořčení nad stavem tehdejšího světa – tak jako je tomu v „S.E.D.“ (rovněž se v ní nachází mistrovské kytarové sólo), kde v parametrech bravurního techno-thrashe kapela přeje věčnou smrt všem socialistickým systémům (odkaz na pád berlínské zdi), nebo již výše zmíněná „Time Must End“ coby předzvěst finální jaderné katastrofy. Posledně zmíněná v sobě pojímá nejen jasně nejparádější kytarové sólo, ale zhmotňuje to nejlepší, čeho byli DESTRUCTION v této sestavě schopni. Třešničkou na dortu je pak do metalové podoby předělaná hitovka „My Sharona“ od amerických hitparádových nestorů konce sedmdesátých let – power pop/new wave kvarteta THE KRANK. Jde pravda o odlehčenější rock´n´rollovou hitůvku, ale i tak píseň albu prospívá. 

Celkově vzato, šlo v souvislosti s tímhle albem o velký komerční nezdar, který nejenže brzy způsobil odchod dočasného vokalisty André Griedera (kapela s ním během roku působení v jejích řadách prakticky neučinila ani jednu promo fotografii a snad ani neodehrála jediný koncert, což svědčí pro verzi, že byl přijat jen pro to, aby materiál nazpíval), ale sestava DESTRUCTION se do roka zhroutila jako domeček z karet. Neúnavný kytarový střízlík Mike Sifringer to sice zkoušel celá devadesátá léta s novými lidmi, ale tyhle pokusy (činěné bez dobré nahrávací smlouvy a bez obstojného skladbového materiálu) byly velmi nepodařené. Z pohledu osmdesátkového thrashe žánrově tristní devadesátky (snaha o zakomponování crossoveru, panterovského thrashe a hardcore) nepřinesly Němcům mnoho radosti. Tečka za starou érou nazvaná „Cracked Brain“ je tak absolutně neprávem opomíjeným a přehlíženým dílem. Navíc od kapely, kterou si každý hned spojí s ortodoxním pojetím rychlého a tvrdého thrash metalu. S přihlédnutím k této nebojácné a zvláštní desce je pro mne současný „vývoj“ DESTRUCTION vlastně už přes deset let zklamáním.

02.01.2021	Diskuse (10)	Stray janpibal@crazydiamond.cz