DESTRUCTION - Eternal Devastation

100%

Pokud bych měl jmenovat jedinou kapelu z oněch dávných dnů, ke které jsem cítil daleko větší přízeň než k ostatním, tak jsou to jednoznačně DESTRUCTION, což byla u mne vášeň na život a na smrt. A přitom dodneška vůbec netuším, jak se to přihodilo a jaká chemie zde zafungovala, faktem zůstává, že u mne jejich ranná etapa vždy vzbuzovala neskrývané vášně, rozněcovala emoce a připadala mi značně originální, zkrátka a dobře jiná od všeho, co se na poli německého thrashe tehdy nacházelo. Mé první setkání s DESTRUCTION sice obstaral až krátce po Sametové revoluci apokalyptický živák „Live Without Sense“, který mne uzemnil katarzí neskutečného proudu riffů, kytarových kejklí, sól a sólíček. Vše navíc působilo jaksi neučesaně až chaoticky a vzhledem k tomu, že jsem do oné zimy roku 1989 od kapely neznal žádnou skladbu ani nahrávku, byl ten poslech značným dobrodružstvím. Zde tedy vězely zárodky přízně k DESTRUCTION, ačkoliv současná tvorba ani náznakem nemá kouzlo starých věcí. Když jsem si několik měsíců po zmíněném první setkání sehnal všechny jejich alba, musím říct, že to byl jeden z nejsilnějších pocitů uspokojení, jaký jsem v souvislosti s metalovou hudbou kdy zažil. Souběžně s poslechem těch věcí jsem začal sbírat i informace, takže jsem se brzy kuriózně dozvěděl, že Schmier právě někdy v té době DESTRUCTION opustil.

Nejlepším albem z celé té krátké řady tvořící jejich portfolio osmdesátých let bylo pro mne to v pořadí druhé „Eternal Devastation“, což byl vlastně tehdy poslední počin odehraný v základní tříčlenné sestavě, protože bubeník Tommy Sandmann bezprostředně po nahrávání nastoupil na vojenskou službu a zbytek na něj nečekal a najal krom nového bubeníka i druhého kytaristu. Dost možná mne v onom věku čtrnácti let upoutal i fakt, jak mladý band DESTRUCTION po třech řadovkách, dvou EPčkách a jednom živáku stále byli, věk členů se pohyboval v roce 1989 jen dva roky nad dvacítkou. Nicméně „Eternal Devastation“ z pro THRASH památného roku 1986 se stalo velkou kultovní záležitostí kvůli mnoha skutečnostem. Teď trochu rekapitulace. Po nařezaném EP „Sentence Of Death“ (1984), kde se kluci prezentovali jako trojice sedmnáctiletých dravců oděných v kůžích a hřebech, fotících se na hrobech a hrající nebezpečnou satanskou hudbu, se skladbami oplývající okultní atmosférou („Total Desaster“) a zlými vibracemi („Mad Butcher“), stejně jako po ještě zběsilejším debutu „Infernal Overkill“ (1985), který si svým anti-válečným nalazením („Invincible Force“) a všemi nezastavitelnými běsy („Bestial Invasion“) získal značnou část zhusta se formující thrashové scény, značilo právě album „Eternal Devastation“ první krok na území progresivnějších přístupů.

Z dnešního pohledu je zjevné, že starým albům (včetně tohoto) chyběla bohatší produkce, ale právě originálně řezavý a pilově riffovitý zvuk se stal jasným poznávacím znamením. Vlastností, díky které právě deska „Eternal Devastation“ slavila úspěchy a nesmazatelně se zapsala do myslí metalových fans oné éry. DESTRUCTION jsou ostatně dodnes díky němu kultem v oblastech Latinské Ameriky, protože tamní obyvatelé, nositelé divočejšího naturelu, jejich iracionalitu tak nějak více chápou. Album osobně považuji v jeho pitoresknosti za dokonalý riffovitý koncert, protože to, co zde rozjíždí Mike Sifringer od počátku úvodní skladby „Curse The Gods“ (vlastní i nepřekonatelné a značně démonické intro rozdmýchávající adrenalin) až po závěrečnou „Confused Mind“, nemělo ve své době obdoby. Malý kudrnáč Sifringer se zkrátka ukázal jako velký riffmistr a neuvěřitelný talent, takže skladby rázem opanovaly desítky riffovitých figur, běhů a breaků, vše se prolínalo, rozvíjelo a pokračovalo stále dál, do toho Schmier tvrdil sound bojovně nalazenou baskytarou a ještě skladbám dodával na strašidelné auře prostřednictvím svého dávivého pěveckého projevu, který rovněž nebyl zrovna běžný.

„Eternal Devastation“ obsahuje pouze sedm skladeb a trvá čtyřiatřicet minut, ale není na něm jediné slabší chvilky. Už výše zmíněná „Curse The Gods“ ohromuje bohatostí riffů a její zpěvové linky budí dojem zaklínadel, které roztáčí posluchače do stále rychlejších bezútěšných spirál. Skvělou položkou je „Life Without Sense“, která se rovněž pochlubí další sérií nesmrtelných riffů, ale kapela do ní vetkne i svou charakteristickou a notně deformovanou melodiku. Píseň v textové složce vlastní zajímavé sociálně laděné téma, což bylo v osmdesátých letech neobvyklé. Skladba totiž s respektem přistupuje k nelehké životní cestě většiny hendikepovaných. Skvělou emotivní jízdou je další hitovka „Eternal Ban“ s toreadorským kytarovým nástupem, tento song platil dost dlouho, tedy i v nové etapě, za koncertně často hraný – ostatně stejně jako „Curse The Gods“ nebo „Life Without Sense“. Své kouzlo však mají i skladby jako „United By Hatred“ nebo „Confused Mind“, druhou zmíněnou zakončuje noční hororové intro s klapotem ženských střevíčků, úchylovým dechem a jeho hýkáním kdesi ve stínu pouličních popelnic, které je zakončeno smrtelným vyjeknutím oběti.

Po albu „Eternal Devastation“ jedou DESTRUCTION úspěšná turné, hned to první s KREATOR a RAGE, a na bubenické židli na čas vypomáhá Witchhunter z řad SODOM, aby se na začátku roku 1987 stali na několik let čtyřčlennou kapelou, do jejich řad totiž přichází hned dvojice muzikantů – vynikající sólový kytarista Harry Wilkens, jehož vklad hnal na dalších albech DESTRUCTION čím dál víc do vod psycho-genialit, progresu a techno-thrashe (je jedno jestli zkusíte album „Release From Agony“ nebo snad ještě lepší labutí píseň bez Schmiera „Cracked Brain“ z roku 1990), a pak ještě bubeník Olly Kaiser. V tomto období jsou DESTRUCTION na svém tvůrčím vrcholu a upevňují svou pozici žhavé akvizice německé scény, byť komerčně již zájem o ně opadá. Osobně mám alba nahraná právě ve čtyřčlenné sestavě velmi rád a zmíněné období chápu jako jejich úplně nejlepší a nejbarvitější.

01.06.2016	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz