DESTRUCTION - Mad Butcher EP

90%

Rok 1987 byl stran zvukového a kompozičního vývoje pro tyto německé thrashery zlomovým, nejenže do té doby tříčlenná kapela po odchodu bubeníka Tommyho Sandmanna sáhla hned po dvou nových členech, ale s nimi se vydala na mnohem dobrodružnější výpravu, vstříc nebojácně území, kde se objevovaly mnohem propracovanější a technicky vyspělejší kompozice. Kdo tedy byli oni dva zelenáči? Předně vynikající kytarista Harry Wilkens, tento specialista na všelijaké krkolomné vyhrávky a kakofonická sólíčka odhalující jeho vztah k téměř jazzovému cítění měl utvořil nepřekonatelný tandem s původním sekyrníkem Mikem, a pak samozřejmě bubeník Oliver Kaiser (do té doby jediný člen DESTRUCTION, který neměl kudrnaté vlasy), jehož hra plná polyrytmů, brzy odhalující drobnější vykreslení rytmické kostry pozdějších skladeb, musela nutně zvuk do té doby výrazně nařachané thrashové kapely ovlivnit. První takovou ochutnávkou zručnosti obou hudebníků se stalo EP nazvané „Mad Butcher“, které vyšlo na jaře 1987 u SPV/Steamhammer a nahrávalo se v samotném závěru roku 1986 ve studiích Karo v Münsteru pod dohledem osvědčeného Kalleho Trappa. Dílo představilo zcela nové DESTRUCTION ve velmi svěží a na svou dobu moderní podobě.

Už druhé mini album, jehož titulní skladbou se stala přepracovaná řacha „Mad Butcher“ z debutového EP „Sentence Of Death“ z roku 1984, zde hozená do propracovanější a rozmáchlejší podoby s mnoha rytmickými vychytávkami a dlouze gradujícím kytarovým sólem, se stalo vlastně základem k nové a dle mého nejzajímavější kapitole kariéry DESTRUCTION. Vím, zpívající basák a charismatický frontman Schmier o tomto období dnes hovoří jako o příliš technickém a ne zrovna přímočarém, ale co do umělecké zajímavosti se mě právě druhá polovina osmdesátých let zdá být u těchto Němců dosud nepřekonána. Schmierův stabilní parťák a ještě dnes druhý zakládající člen DESTRUCTION, nezapomenutelný riffmistr Mike Sifringer, se však k propracovanější stavbě skladeb tehdy klonil pozitivně. Jak se čekalo, Sifringer vytvořil s Wilkensem na pět let nezapomenutelný kytarový tandem, který vytrhl hudbu DESTRUCTION ze spárů za krátko již banálních thrashových rubaček a na následujících dvou studiových albech jim vtiskl nezapomenutelný hororový feeling a punc umělečtější nadstavby.

Už při pohledu na obal bylo jasné, že se na té kapele cosi změnilo, poprvé se na coveru totiž objevila zajímavá malůvka s podobiznou šíleného řezníka. Vcelku vtipný komiksový obrázek s tlustým chlapem v bílé zástěře, který je v zrcadle viděn s šíleným šklebem ve tváři, zatímco na krámu mezi řeznickým náčiním a nejrůznějším masem působí za pultem vcelku vyrovnaně. Jaký to byl rozdíl oproti apokalyptickým výjevům z prvních řadovek? Kapela tehdy prokázala nesvázanost a touhu jít výhradně svou cestou, což je opravdu rozdíl oproti dnešním sériově vyráběným a nepřekvapivým deskám DESTRUCTION, které hulákají na všechny strany skrz všechny rubačky a drsná metalová klišé výhradně slogan - thrash forever! 

Ono vlastně tohle EP bylo složené z několika stylově zcela nesourodých skladeb. Hned co dohrála masakrující titulka „Mad Butcher“ následovala srandička v podobě krátkého předělu „Pink Panther“ s motivem ze stejnojmenné britské komedie. Aby toho nebylo málo, DESTRUCTION si záhy troufli na předělávku skladby „The Damned“ od anglických punks THE PLASMASTICS, u kterých svého času velela Wendy O´Williams. Němci ze skladby udělali grandiózní metalovou hymnu a jednoznačně svou nejmelodičtější skladbu, jakou se kdy, nejen tedy do té doby, prezentovali. Schmierův hlas odhalil mnohem zpěvnější a emotivně naléhavější rejstříky, než v dobách kupříkladu dva roky starého velkého debutu „Infernal Overkill“ a tak se čekalo, co přijde dál. Vrchol opravdu přišel s následující sedmiminutovou skladbou „Reject Emotions“, kterou osobně považuji za jednu z nejvelkolepějších skladeb DESTRUCTION v jejich historii. Akustický úvod a sugestivní Schmierův hlas udělali prostor pro neskonale barvité rifforama a rej kytarových breaků, spletitých sól a vokálních partů plných bezútěšné naléhavosti. Tohle byl pravý vstup DESTRUCTION na území technicky vyspělé thrashové hudby, navíc s výsostně originálním zvukem a moderním feelingem, který se neomezil jen na tvrdost a divokost.

Instrumentálními možnostmi se kapela posléze předvedla ještě v případě nezdolné a notně panoramatické skladby „The Last Judgement“, kde dvojice kytaristů exceluje v kakofonických sólo spletencích. Celému tomu kytarovému reji však DESTRUCTION propůjčují velkého ducha, a tak tento striktně instrumentální song nepůsobí jako nějaká samoúčelná, z prstu vycucaná blbost, ale ony party v sobě odhalují jakýsi příběh. Byť trvá čtyřpísňový materiál tohoto EP pouhých osmnáct minut, DESTRUCTION se prostřednictvím něho dokázali vybičovat s novými dvěma členy k excelentnímu druhému startu a vzhlíželi směrem k bezútěšnější technické metalové hudbě. Asi ne tak dobré jako nepřekonatelné řadové album „Eternal Devastation“ z předešlého roku 1986, ale určitě podnětné, tu techničtější, jinde pro změnu o něco melodičtější dovádění.

05.08.2019	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz