DESTRUCTION - Release From Agony

90%

Čtyřčlenná sestava DESTRUCTION prozkoušená předběžně na EP nástřelu „Mad Butcher“ na jaře roku 1987 se poprvé představila dlouhohrající deskou v prosinci toho samého roku, šlo o jejich třetí řadové album. Materiál byl opět nahrán ve studiích Karo v Münsteru a vyšel u SPV/ Steamhammer. Zpětně je třeba říct, že v době vydání bylo album přijato nepříliš jednoznačně, skladby totiž nepůsobily obdobně přímočaře jako ty z prvních dvou řadových desek „Infernal Overkill“ a „Eternal Devastation“. Naproti tomu trojka „Release From Agony“ potvrdila avizovaný příklon k progresi a techničtěji vedeným skladbám, jakkoliv si kapela zachovala svojí agresi, ke které ještě přidala děsivou atmosféru a celkově hodně hororový feeling. Zpětně je nahrávka velmi ceněná fajnšmekry a pamětníky a je stále považována za klasiku evropského thrash metalu druhé poloviny osmdesátých let.

Schmierův zvířecký vokální projev, jehož specifikem byla polohová nestálost, přecházel z urputných, skoro až dávivých momentů, k typickému psycho jekotu, dost ovlivnil charakter zvuku tehdejších DESTRUCTION, z mého pohledu to bylo velice dobře, protože není nic horšího než nudný a nekonfliktní projev zpěváka, který zapadá do koloritu všeho, co se asi tak obvykle dělá v tom a tom subžánrovém chlívku. V tomhle ohledu nezávidím deathmetalistům jejich jednolitý vkus, opravdu ne. :-) Mám za to, že právě i díky neutěšenosti Schmierova vokálního projevu se z DESTRUCTION stala nezapomenutelná thrashová úderka, kdyby se totiž tehdy vykazoval o něco stabilnějším, hrubším a co do emocí a změn chladnějším vokálním vkladem, nikdy by jejich jméno nepřežilo všechny ty následné roky krize a neexistence a nikdy by se v roce 2000 nevrátili s takovou pompou. Vždyť ještě v současnosti se po něčem podobném mohou jihoameričtí thrash headbangers doslova utlouct a věhlas DESTRUCTION v těchto končinách vzbuzuje takovou míru fanatismu, že německá kapela tam, od Bogoty po Santiago de Chile, bezpečně vyprodává haly pro více než pět tisíc osob.

Podivuhodná malůvka na obalu „Release From Agony“ překvapuje i děsí, neboť zachycuje obličej jakéhosi zrůdného nešťastníka s ovázanou hlavou, zbaveného očí, napojeného na nemocniční hadičky, kterému navíc slejzá z obličeje veškerá masová tkáň. Tento bloud v agonii cosi křičí a ukazuje své dlouhé a ostré zuby. Jeho oči na obličeji sice schází, ale jiné na nás civí z jeho rukou přitisknutých v hrůze k jeho hlavě. Zkrátka parádní sci-fi výjev, kterému nescházel nápad, určitá porce nadsázky a komiksového humoru. Když se zamyslíme nad názvem samotného alba, nevyhneme se myšlenkám na stav věcí uvnitř čím dál věhlasnějšího souboru nacházejícího se tehdy na křižovatce vlastní budoucnosti. Vysvobodit z agónie, to sousloví nemusí znamenat jen prázdný slogan, při vědomí, že Schmier se tehdy na techničtější směr příliš netvářil a Sifringer měl na své straně oba nováčky, se můžeme domýšlet, do jaké míry byla tvorba díla pro někoho z muzikantů utrpením, a tak je na místě otázka, nešlo přeci jen mnohem spíše o realizaci z agónie? Pakliže tomu tak opravdu bylo, na kvalitě prožitku a nápaditosti desky to znát nebylo.

Album však dle mého přesvědčuje i svou hudební složkou, neboť prostřednictvím „Release From Agony“ kapela nabídla svůj nejděsivější a nezrůdnější projev. Jasně, skladby už se neřítily vpřed jako v časech mocného a rychlého thrash tornáda „Bestial Invasion“, ale vykazovaly se hutnou stavbou a zvukem, jehož groove děsil. Zkrátka hodně temná a mocná záležitost. Po epickém kytarově-orchestrálním intru „Beyond Eternity“, které spíše působí jako charismatické requiem než jako bůhvíjak oslavný vstup, se strhne bouře v podobě titulní skladby „Release From Agony“. Účast dvojice kytaristů je okamžitě znát, zvuk je plný, temně nabasovaný a neproniknutelný, Mike Sifringer riffově vyučuje a Harry Wilkens podporující jeho valy přesvědčuje rovněž psychotickým sólem, song budí dojem útoku rozzuřených mastodontů.

Jako druhá následuje „Dissatisfied Existence“, zákeřně swingující skladba, která se stala definicí nového techničtějšího směru DESTRUCTION, neboť riffové honičky patří k jejímu jádru neoddělitelně, i navzdory všem jejím rytmickým proměnám. Schmierův hlas je živočišnější než kdy dříve, což ještě více vyvstane v následují vrcholné jízdě „Sign Of the Fear“, snad nejhororovější skladbě, pod kterou se kdy DESTRUCTION podepsali. Temný naturel, pomalé tempo, dominantní nosné riffy rozjíždějí skutečně zabijácký noční rej. Nad vším tím houká do tmy stromů jakási sova. Hlavně však dostaneme zajímavě propracovaný sugestivní song, kde mají svůj prostor i vstupy akustických kytar a ty nejvybranější aranže. Schmierův hlas se zde dotýká stavu skutečného šílenství, což působí v kombinaci s jeho vypravěčským přednesem opravdu zajímavě. Opravdu zabijácký kus hodný mistrů, jaký bych si přál pustit do sluchátek někdy po půlnoci uprostřed Branišovského lesa. Ve skladbě obdivuji talent kytaristy Mikea Sifringera pro napsání natolik mocných riffů, zde neodhalujících jen touhu malého barda znít tvrdě a udělat kolem sebe co největší řezničinu, ale umění dostat do skladby atmosféru, emoce a příběh. Zde opravdu smekám.

Dalším z vrcholů se stala „Unconscious Ruins“, opět musím říct, že jde o definici techničtějšího směru tehdy nově uspořádaných DESTRUCTION, úžasné riffové breaky přecházejí jeden v druhý a jsou obohacovány změnami temp a psychotickými sóly, navíc skladba má živelný spád a určitý náznak chytlavosti. Stejně jako ve všech předchozích musím vypíchnout zajímavý styl hraní tehdejšího bicmana Olivera Kaisera, který se už tehdy vymykal normám podobně tvrdé hudby. Z mého pohledu jde tak o zřejmě nejreprezentativnější položku tohoto období kariéry DESTRUCTION. Skladbu kapela živě hrála ostatně ještě dlouho po svém comebacku na přelomu milénia a já jí dokonce zažil na Brutal Assaultu 2006 ve Svojšicích, což byl pro mne nesmírný zážitek, neboť jsem tehdy viděl svou oblíbenou sebranku úplně poprvé. Kdyby si album „Release from Agony“ udrželo úroveň těchto prvních čtyř skladeb po celou délku, pravděpodobně by se stalo tím nejlepším matrem v kariéře Němců, jenže zde musím dodat, že další skladby trochu polevily co do nápadů.

Počínaje vcelku nudným a toporným songem „Incriminated“, přes o něco lepší a stylově hodně hororovou „Our Oppression“, až po další velké rifforamatické psycho „Survive To Die“ s gradujícím závěrem a vroucným Schmierovým úpěním, se vlastně jedná o skladby druhého gardu, které si sice drží patřičnou atmosféru temna, zběsilost a psychotický naturel, ale po stránce nápadů, riffů, sól a celkových postupů, se zkrátka nemohou rovnat těm předešlým. Album stylově končí notoricky známým fragmentem v podobě jazzové klasiky „In the Mood“ , jejímž autorem se stal v roce 1942 tragicky zesnulý Glenn Miller. Na DESTRUCTION tehdejší doby byla jasně patrná touha po muzikantském a celkově uměleckém vývoji, snaha překonávat práh zběsilosti, což se násobilo implantováním hororové atmosféry a neutěšenosti, vygradované zde někdy až za práh šílenství, to vše šperkováno mnohem techničtějším provedením skladeb a výbornými sóly, a právě i pro to je tahle kapitola jejich příběhu nezapomenutelná a já jí zbožňuji.

08.08.2019	Diskuse (12)	Stray janpibal@crazydiamond.cz