DESTRUCTION - Under Attack

60%

Co říci k novému albu německých DESTRUCTION a být co nejvíce přesný? Určitě to nelze shrnout šmahem. Hodně totiž záleží na tom, nikoliv jestli je dotyčný fanouškem zmíněného žánru, ale na tom, kdy se konkrétně k této kapele dostal. Pokud jste měli to štěstí a posloucháte je od osmdesátých let, tudíž znáte období jejich nespoutaných, ovšem i instrumentálně nápaditých, počinů, nepředstírané dravosti a entusiasmu a také naprosto originálního zvuku, vy všichni budete z nového alba „Under Attack“ dle mého spíše zklamaní. Ne že by kapela upustila páru, ale čeho je moc, toho je příliš, kdo by chtěl pořád dokola ustrnout u velmi podobných variací na jedno a totéž téma? Pokud naopak patříte mezi ty, kteří se k jejich hudbě dostali až po roce 2000, a buď upřednostňujete spíše alba z posledních šestnácti let, nebo tak nějak berete všechno, pak se spíše budete držet názoru, že i na této letošní thrashové vánici něco je, i když už to není úplně ono, protože kapela už nějakou dobu opakuje totálně vyprázdněné motivy do naprostého zblbnutí a její dravost působí spíše jako plakátové situování se do role věčných metalových agresorů. Pak samosebou ještě můžete patřit k fanouškům tvrdé hudby, kteří kouzlu DESTRUCTION nikdy nepodlehli a právě teď se k nim blížíte, aby jste ochutnali, a nebo jste je nikdy příliš neřešili a setkání s nimi tak bude jedním z vašich prvních. V těchto případech je výsledek otevřený, protože mám za to, že největší šanci na oslovení novinkou mají kuriózně ti, kteří neznají všechna ta skvělá old-schoolová alba a berou kapelu prostě jako nějaký nářez. Kdo kapelu doposud nemusel, ten si jí i nadále stěží všimne, kdo jí doposud neznal, má nezatížen minulostí mnohem větší šanci, aby se mu zalíbila. Ona totiž deska „Under Attack“ ve srovnání s klasikou neobstojí ani kdybychom sebevíc chtěli. 

DESTRUCTION se totiž už pár let nazpátek stali jakousi neosobní sériovou výrobnou na thrashový nářez, neměnný, nasupěný, drsně uplatnitelný v jakékoliv době. Jenže tohle je hrozně špatně. Dřív tam totiž byly i nápady, motivy, po kterých naskakovala husí kůže, skvělá sóla a riffy. Se slzou v oku vzpomínám na časy skvělých temných alb s řezavým zvukem „Eternal Devastation“ a „Release From Agony“, na apokalyptický živák „Live Without Sense“ nebo na totálně nedoceněné, přitom svou progresivitou naprosto devastující, bez-schmierovské album „Cracked Brain“. Což o to, oni ani některá alba z nové etapy nebyla vůbec špatná, jenže ona linie, kdy si kapela zachovávala ještě určitou nápaditost a zůstávala stále agresivní, skončila po desce „D.E.V.O.L.U.T.I.O.N.“, poté jakoby nastal čas na nekonečnou recyklaci a vrcholem tohoto stavu je letošní novinka, po jejímž poslechu vím, že je prostě s mou velmi oblíbenou kapelou konec. 

Ano, je to pravý thrash, má to rychlost, drive, je z toho cítit energie, ale nějak to padesátiletým Němcům už nevěřím. Mike Sifringer stále krouhá jeden riff za druhým, i když už zdaleka není tak kouzelný a nápaditý a jeho síla letos tkví spíše v sólech a záhadných vybrnkávačkách, protože jakmile se dostane skladba do obrátek, získá podobu neosobité hmoty. Schmier huláká jak berserk, který netuší zdali se nejdřív vymanit z ocelové pasti, do které byl chycen, nebo napadnout novou kolem pobíhající oběť, všechno se řítí bezmyšlenkovitě stále vpřed a já vím, že to vysoký frontman, svírající odjakživa baskytaru, má ve skutečnosti nastavené už dávno úplně jinak a mnohem více si užívá působení u PANZER, kapely, kde působí s pány Hermannem Frankem a Stefanem Schwarzmannem sběhlými od ACCEPT. Ano, jsou to stále DESTRUCTION, ale až nebezpečně bezksichtí, za každou cenu agresivní, takže vlastně působí jako někdo, kdo tu hudbu hraje, nikoliv z umělecké potřeby, ale z nutnosti zaměstnavatelů od Nuclear Blast opětovně naplnit alespoň v načrtnutých konturách jakýsi předobraz thrashové legendy, která to prostě nikdy nevzdá a bude kolem sebe mlátit palicí až do úplného konce. Děkuji, je mi to líto. Po třiceti letech s vámi musím napsat, už nechci, přestože se z formálního pohledu nic závažného nepřihodilo a vše si drží stabilní ráz předchozích dvou (dle mého rovněž méně povedených) alb.

15.05.2016	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz