DEVIN TOWNSEND - Empath

80%

Svět kanadského génia Devina Townsenda je extrémně komplexní. Recenzenti na něho mohou nahlížet z mnoha perspektiv. Někdo bude na jeho nových deskách hledat neutuchající proud osudových melodií ve stylu alb „Biomech“, „Infinity“, „Terria“ a „Accelerated Evolution“, někdo progresi, další se zas bude prodírat eklektickou džunglí a objevovat odkazy a pojítka. Sám nevím, jak či odkud vlastně začít. Nejlepší snad bude konstatovat, že „Empath“ opět vykazuje mimořádné kompoziční parametry. Jedná se o obrovskou porci skvělé hudby, složené tak, aby stále bavila. Ačkoliv se Devin nebojí experimentovat, novinku připravil zejména pro takové ty chytré, zralejší, finančně zajištěné metalisty, na jejichž tváře se během svých vystoupení dívá asi tak posledních deset let. Evidentně nehodlá své obecenstvo měnit. Zdánlivě nesmyslná paralela s Tobiasem Sammetem se nabízí. Každý z nich se chce totiž uživit hudbou, tudíž neriskuje a skládá pro své stávající fanoušky (jako potenciální publikum) co nejatraktivnější materiál, jenž musí být zároveň natolik efektní a bombastický, že bude mít potenciál oslovit i jejich příbuzné, přátele, popř. kolegy, kteří se v rámci takto pojaté show mohou zaháčkovat nebo alespoň na chvíli odreagovat a poté vykládat, že byli na metalovém koncertě. Osobně mě nejvíce fascinuje pracnost a přetrvávající snaha dělat i za dnešní nevlídné tržní konstelace opravdové umění, která je v případě „Empath“ okázale demonstrována ve více jak dvacetiminutové suitě „Singularity“. Přesto a snad právě i proto mě aktuální album nezasáhlo zdaleka tolik jako třeba intimita vtělená do písní projektu CASUALTIES OF COOL, v rámci něhož to na výrazně menším prostoru jiskří o dost více. Nebo ještě lépe a konkrétně; když dozněly poslední tóny „Empath“ a po chvilce jsem si pustil živý záznam klasiky „Deadhead“ z famózního koncertu v Royal Albert Hall. Hned úvodní motiv mě totálně rozbil na prach.

Takže v psaní radši pokračuji až další den. Teď trochu „empathičtěji“. Nechci, aby předchozí slova vyzněla příliš kriticky. Nové album Townsenda sice nedosahuje závažnosti jeho stěžejních děl, ale v rámci jeho pozdější tvorby ho řadím k těm lepším, možná, že je z nich vůbec nejlepší. Proč? Protože recyklace zde nepřekračuje únosnou mez a protože velmi dobře plyne. Dokonce natolik, že těch cca 74 minut muziky chcete prožívat klidně třikrát za sebou. Nejde ani tak o písně jako o koncept – de facto pozvánku na pohádkově dobrodružnou cestu VIP třídou. S přibývajícími poslechy přitom pomalu mizí efekt dívání přes nablýskané sklo. Jako by se pomalu vytrácelo. Lze se pak vydat jak ven – „do zemského ráje na pohled“, tak, především skrze asociace, dovnitř sebe. Obě sféry propojuje slušná dávka spirituality, působící již od intra „Castaway“. Že by právě ona empatie? 

Určitá vážnost přežívá hlavně v textech. Vyloženě depresivním okamžikům se Devin vyhýbá jako čert kříži. Vše má stoprocentně blíže k chrámu (amfiteátru, šapitó, aréně, vyberte si) než k samotce v blázinci. Od jisté doby jako by užíval antidepresiva, jež skutečně bolestnou depresivní fázi rozostřují i v jeho hudbě. Samozřejmě také ví, že méně je někdy více. Neřeší to, resp. pokud by méně, tak jako třeba ve „Sprite“, hrozilo smutkem, nedej bože žalem, nemilosrdně ho překryje, zadusí nebo neutralizuje nesčetnými vrstvami aranžmá, popř. rozdrtí opravdu tvrdou dramatickou pasáží vypůjčenou z repertoáru STRAPPING YOUNG LAD, aby nakonec pro jistotu znegoval i tu („Hear me“). Představte si například „Why“ v hodně umírněném provedení; možná budete překvapení, jaká síla byla pompou a patetickým vokálem ve skutečnosti zamaskována. Citlivější posluchače, kteří budou přesto dojatí, probere na začátku další skladby kohoutí zakokrhání. „Borderlines“ je vůbec solidní úlet, cesta sama o sobě. Trocha reggae, funk, hutnost, jakou nás svého času zásobovali EXTREME, a silná lyrická pasáž.

Co se týče provedení, na pořadu dne není nic jiného než obvyklá vokálně-kytarová perfekce, dirigovaná neobyčejně talentovanou osobností. Každý z hostů plní přesně stanovenou roli, kvůli které byl na album také přizván, ať už jde o tzv. sypačku, drtivý djentový rytmus, nebo éterické vábení. Mistr nikomu neodpustí nic, nejmíň však sobě. Výjimečně vsadil na nepatrně syrovější zvuk bicích. Hudba díky tomu lépe dýchá a stává se zas o něco přitažlivější. Za mne velké plus. Málokdy se stane, že by nějaký nástroj strhnul veškerou pozornost. Instrumentální výkony jen slouží. Každopádně figury, jaké předvádí např. baskytara v „Evermore“, potěší.

Košatá výprava tentokrát nezakrývá nedostatek nápadů, tedy alespoň ne prvoplánově. Album prostě nedává vydechnout ani na okamžik. Pro efekt jízdy na horské dráze udělal zkušený Kanaďan rovněž takřka vše. Faktická absence drásavých momentů ale neznamená, že by na „Empath“ vládla sterilita a povrchnost. Speciálně vyšší emoce, vážící se k estetice, lze na něm přehazovat vidlemi. Signál pro připojení přitom Devin nabízí permanentně po celou hrací dobu. Bezdrátově, ani nemusíte mít k dispozici takový ten špagát s chapadýlky jako v Avatarovi, stačí pouze otevřené uši. Čekejte ovšem spíše bohatou výpravu než opravdovou hloubku. Stručně, „Empath“ Townsend vnímá jako své zásadní dílo, jehož výpravnému konceptu věnoval a podřídil veškerou svou kreativitu a hráčský um. Odpadu proto zbylo dost, stačí si poslechnout bonusové CD na limitce. Příslušný záměr mu vyšel na jedničku. Člověk nemusí být ani příliš empatický na to, aby záhy pochopil, že zmíněný koncept volá po živé prezentaci. Dobře, klidně zas v nějakých groteskních kulisách. Když to Devinovi pomůže, není co řešit. Jestli vám výsledné hodnocení přijde s ohledem na shora uvedené přeci jen poměrně nízké, klidně přihoďte dalších deset procent a já to podepíši.

17.04.2019	Diskuse (8)	Pekárek hackl@volny.cz