DIAMOND HEAD - The Coffin Train
Ono to už opravdu vypadá, že se Britové DIAMOND HEAD vrátili po dekádách mlčení na scénu za účelem stabilního působení. Škoda, že je to napadlo po tak dlouhé době, protože novinkový materiál, obecně spíše hardrockový než aby se Angličané na stará kolena popasírovali s heavy metalem, nevyznívá vůbec špatně. Naopak svědčí o nadhledu a touze po působení v širším stylovém záběru. Sice už u toho dávno není jejich někdejší frontman a výtečný zpěvák Sean Harris, se kterým dokázali na počátku osmdesátých let udávat směr celé NWOBHM, ale i tak si myslím, že v podobě jeho nástupce, relativně mladého Dána Rasmuse Boma Andersena, získal kytarista a šéf téhle party Brian Tatler velice zajímavého vokalistu. Vyhovuje mi jejich částečná náklonnost k LED ZEPPELIN, čímž kapela svou podstatou vychází ze vzdušnějšího hardrockového prostředí a vždy tak nějak rovnoměrně dokázala kloubit onu původní metalovou dynamiku s nadčasovými hardrockovými harmoniemi. Stejně jako kdysi Harris je i Andersen hardrockovým pěvcem uprostřed bandu koketujícího s heavy metalem, a i díky tomu jsou DIAMOND HEAD zkrátka víc než jen tupá hoblovačka pro germánský trh.
K současnosti. Vyhovuje mi, že kapela až tak nelpí na zvuku osmdesátých let a nebazíruje na kovových klišé a zanícených riffech, ale naopak dokáže své skladby podat poměrně svobodomyslně a s určitou dávkou nadstavby a častým využitím akustiky, či jejího vygradování do epicky rozmáchlých čísel. Je pravda, že po úvodní motörheadovsky kvapíkové vypalovačce „Belly Of the Beast“ zaujme „The Messenger“ přeci jen ocelovější výstavbou a zemitým naturelem, ale dál už materiál krouží nad hardrockovým teritoriem a dokáže působit zajímavě pro mnohem širší posluchačskou obec. Zvuk si udržuje aktuální prvky a kapele propůjčuje určitou dávku mladickosti. Ať už se to týká nepokojného groovu v titulní rockové pecce „The Coffin Train“, nebo nabídne dramatičtější, rozmáchlé věci jako „Shades Of Black“ nebo „The Sleeper“, v těchto třech skladbách dokonce Andersenův hlas velmi silně připomíná projev před rokem zesnulého famózního zpěváka od SOUNDGARDEN a AUDIOSLAVE Chrise Cornella. I tohle je totiž indicie, která dosvědčí, že DIAMOND HEAD nejsou žádnou zatvrzelou, ortodoxní metalovou grupou, ale podstatná je pro ně umělecká svoboda a odlehčený hudební prostor sloužící nesvázanému songwritingu. Andersen je špičkový zpěvák a novinku si, i díky němu, velmi užívám.
Mám pocit, že „The Coffin Train“ v pohodě překonává předchozí, tři roky starý bezejmenný počin, neboť i skladby jako „Death By Design“, „Serrated Love“ nebo „The Phoenix“ mají nesmírné kouzlo, gradaci a nápaditost, dost často podpořenou zajímavou aranží (třeba podkresy bombastických smyčců). Tahle kapela, stejně jako tomu bylo v časech dávných alb „Lightning To The Nations“, „Borrowed Time“ a „Canterburry“, nebo ještě v době krátkodechého, i když na druhou stranu velmi zajímavého comebacku v roce 1993, kdy vyšla jediná deska „Death And Progress“, zkrátka platí za svojský a díky nápaditosti soběstačný artefakt ostrovní scény. DIAMOND HEAD jsou příliš chytří a zkušení na to, aby jen tupě plnili mocnými metalovými médii předepsaná pravidla, ukazovaná každoročně na přelomu července a srpna na Kravím festu kdesi v holštýnských planinách. Fandím téhle kapele.
| 11.06.2019 | Diskuse (21) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
Zetro | 05.11.2020 21:51 |
Naozaj sa mi tato doska paci,ocenujem novsi pristup kapely.Spevu som na zaciatku az tak nemohol prist na chut ale neskor som zistil ,ze taha kapelu velmi pekne ku epicnu,a vo vyssich pasazach naozaj pripomina Chrisa 80% preco nie | |
lukáš | 15.06.2019 20:41 |
To Stray : | |
Stray | 15.06.2019 16:58 |
Lightning je jejich nejtvrdší deska. Pak už byli víc Hard Rock. Melodictejsi pomalejší méně riffu. Deska z roku 1993 je ale celkem zemita, ne však ve stylu NWOBHM. Je to devadesatkovej rock s přesahem. | |
lukáš | 15.06.2019 16:53 |
To Stray : | |
Stray | 15.06.2019 16:33 |
Všechny skladby nových DH jsou 2019.
| |
lukáš | 15.06.2019 13:54 |
To Prowler 80 : | |
Prowler80 | 15.06.2019 12:30 |
Aneb nikdy nesvěřuj manažerský post do rukou své matky. | |
Stray | 15.06.2019 00:50 |
Ona sama o sobě na začátku 80´s byla hudba DIAMOND HEAD v rámci metalu suprová, ale určitě si nejsem jistej s tím srovnáním s postupem METALLICY. Američani to prostě dokázali vzít za lepší konec a progres udělat slyšitelnějším, jakkoliv byl Sean harris mnohem lepším pěvcem než james Hetfield. O to ale nejde, tehdy se hledal posun a vybřednutí z hejvíkové polohy a METALLICA tomu dala ten švunk, měla ovšem i schopnější lidi za sebou. Druhá věc jem že DIAMOND HEAD nenalezli natolik schopné lidi ani v řadách svého vydavatele (MCA se tehdy začali orientovat spíš na trh v USA - MTV - tudíž start hair-metalové vlny), ale ani v řadách toho těsnějšího týmu stran koncertních akcí, to jsou dvě oddělené položky, nebo tehdy (a do roku 2008) snad u všech kapel i byly. Každá kapela do první dekády 21. století měla okolo sebe dvě hybné síly a to byl management vydavatele a neméně důležitý vlastní management koncertní (obě síly v případě DIAMOND HEAD mezi lety 1980-1983 selhaly). | |
lukáš | 14.06.2019 18:49 |
to stray : | |
Stray | 14.06.2019 18:25 |
PS: Ohledně těch DIAMOND HEAD. Začala osmdesátá léta, doba absolutně nejvíce nakloněná ranným formám heavy metalu, neexistuje jiné vysvětlení než že chlapci podepsali s vydavatelem (v jejich případě MCA), kterej to prosral. Kapela zkrátka nenašla toho pravého člověka, který by jí dokázal prodat na trhu. Když půjdeš po těch největších z osmdesátek, ať už IRON MAIDEN, METALLICA, DEF LEPPARD, GUNS N´ROSES, zjistíš, že velkou míru ovlivnilo úspěch těchto kapel to vrtkavé štěstí, že se jim prostě podařilo upsat se někomu, kdo za nima ve všech směrech stál a měl tu sílu z nich udělat ty největší hvězdy, tohle DIAMOND HEAD neměli. když si poslechneš Lightning To the Nations, tak ti to bude připadat jako nahrávka, která je někde na půli cesty mezi QUEEN, DiAnnovskými IRON MAIDEN a rannou METALLICOU, to album vyšlo pouze v nákladu 11 tisíc kusů a bylo v Anglii ihned vyprodané, pak přišla smlouva s MCA, proč ta firma tu desku nevydala znovu, nebo proč se to album, sice s drsným a novátorsky tvrdým zvukem plným riffů, ale na druhou stranu i nic moc zvukem, nenahrávalo znovu? Proč kapela považovaná spolu s IRON MAIDEN za pilíř scény musela čekat dva roky na to, až jim MCA vydá dvojku Borrowed Time? Za tu dobu už MAIDENI stačili nahrát dvě alba s DiAnnem, vyhodit DiAnna a ještě vypustit The Number Of the Beast, stejně tak SAXONJ - tři skvělé desky, DEF LEPPARD a MOTÖRHEAD rovněž úspěchy, DIAMOND HEAD, ačkoliv i druhé a třetí album jsou kvalitní, prostě stáli, jednoznačně vina managementu, že kapelu neprotlačil na zajímavé šňůry a festivaly. | |
