DIAMOND HEAD - Diamond Head

50%

Když se kapela skoro po čtyřiceti letech existence rozhodne neoznačit své nové album žádným dalším názvem, pouze jménem kapely, posluchač očekává, že půjde zjevně o mimořádný materiál, od něhož si formace slibuje velké věci. V dávných dobách platili DIAMOND HEAD za největší naděje Nové vlny britského heavy metalu, dokonce se od nich v roce 1980 čekalo více než od IRON MAIDEN. Zručný kytarista a skladatel Brian Tatler tehdy nalezl svůj protipól ve výborném zpěvákovi Seanu Harrisovi, o kterém se mimo jiné tvrdilo, že je přímým nástupcem Roberta Planta na rockovém a metalovém Olympu. A byť první dvě alba „Lightning To The Nations“ a „Borrowed Time“ zkraje osmdesátých let poměrně bodovala a kapela patřila pár let k největším inspiračním zdrojům řady mladších (nejvíce obdivovaní zůstanou zřejmě navždy Larsem Ulrichem, který v roce 1981 neváhal přicestovat z USA do Anglie a ubytovat se na týden u této kapely v šatně, když právě jela Ostrovní turné s MOTÖRHEAD). Ostatně kdo by dnes neznal skladby jako „Am I Evil?“, „Helpless“, „Prince“ nebo „It´s Electric“, které z jejich repertoáru převzala právě METALLICA? Postupem několika let ovšem nadějnost DIAMOND HEAD jaksi vyvanula, pozdější skladby už neměly takové kouzlo těch z debutu a kapele se nedařilo a to ani co se týkalo smluvních záležitostí, takže došlo v roce 1984 k nucenému rozpadu, před kterým ještě stihli své třetí a poměrně jemnější (více do AOR hozené) album „Canterbury“. 

Comeback přišel o deset let později a albová čtyřka „Death And Progress“ zněla v roce 1993 vcelku svěže, moderně, až by se dalo říct power-metalově, což bylo v roce, kdy ve světovém heavy metalu vyšla taková díla jako „Edge Of Thorns“, „Set The World On Fire“, „Sound Of White Noise“, „Insanity And Genius“, „The Missing Link“, „War Of Words“ nebo „In The Shadows“ poměrně cool, nicméně tehdy znovu aktivity smolných Britů tak nějak vyšuměly do ztracena. Po roce 2000 došlo ještě k realizaci dvou alb, ovšem již bez Harrise u mikrofonu, kterého nahradil Nick Tart a posledním členem původní sestavy zůstal už jen kytarista Brian Tatler. Dnes jsou DIAMOND HEAD zpátky se svou sedmou řadovou deskou a znovu s novým vokalistou, kterým se v roce 2014 stal Rasmus Anderson. 

Novinka je vším, jen ne albem korespondujícím s děním v melodickém heavy metalu roku 2016, naopak z ní je slyšet nulová snaha po riskování, po nějakém větším vývoji, po něčem, co by mohlo alespoň nepatrně zvednout emoce a někoho bez kompromisů nadchnout, pokud tedy nebažíte a neujíždíte na kovaném heavymetalovém modelu roku 1981. Ne, nejde o úplný provar, na to je Tatler stále skvělým muzikantem a i rukopis jeho hry otištěný do skladeb nezapře ony indicie, které dělaly DIAMOND HEAD kdysi dávno poutavou záležitostí, jen se zkrátka za těch pětatřicet let svět hodně posunul - vylouplo se tolik zajímavých stylů, děl a kapel, že mi novinka této party nepřijde vůbec nijak převratná a její hardrocková rozvláčnělost zapasovaná do metalového zvuku i vcelku obyčejná.

Na desce se nachází jen několik skladeb, které ční nad průměr a přinášejí trochu zajímavého, byť levnější produkce a celkově příliš bigbítový ráz tomuto kompletu vlastně prospět ani nemohou. Závan čerstvého větru a jisté skladatelské neotřelosti tak slyším v rozepjaté hymně „All The Reasons You Live“, což je zde takové malé pohádkové dobrodružství, tedy oproti ostatním přímočaře rockovým a nezdobným skladbám. Výrazný refrén a poctivá kytarová práce přejímající štafetu od smyčcemi opatřeného rozjezdu, to jsou zhruba největší devízy nejlepší skladby na desce. Z těch dalších se drží kvalit, které kdysi tolik inspirovaly riffovou mašinu METALLICA, zejména úsečná „Wizards Sleeve“. Člověk by při jejím poslechu dokonce řekl, že jde o song, který jakoby vypadl z památné debutové desky. Boogie v rozjuchaném stylu má kouzlo zašlého úsvitu osmdesátek. Rozvolněné hymnické pojetí s určitými nadějnými momenty vlastní i „Blood On My Hands“, škoda jen že Andersonův hlas ve výjezdech občas dosahuje „příjemnosti jehly v uších“. Závěrečná „Silence“ na to jde ze široka a dokonce posluchače oblaží zajímavou výstavbou, zde ozdobenou hustými symfo-stěnami a smyčci po vzoru skladby „Kashmir“ od LED ZEPPELIN. Zbytek je vážně hodně nevýrazný (ať už zmíním „Bones“, „Speed“, „Diamonds“ nebo všechny ty další nejmenované věci). 

Celkově vzato, tohle album je zejména po skladatelské stránce průměr a styl ošetření materiálu rovněž nevypovídá o bůhvíjak velkých ambicích a investicích, ať už do zvuku nebo produkce. Prostě deska staré kapely, nahraná pro několik věrných, DIAMOND HEAD tak stále a zjevně asi napořád zůstávají synonymem nevyužitých šancí. Anderson je pro potřeby druhé až třetí výkonnostní ligy ve stylu Hard´N´Heavy solidním pěvcem, pohybující se ve vyšších polohách, takže svým způsobem hodně připomíná právě Seana Harrise, nicméně (dle mého) jeho úrovně ani omylem nedosahuje.

25.03.2016	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz