DIMMU BORGIR - Eonian

50%

Norové DIMMU BORGIR přicházejí po osmi letech se svou zbrusu novou řadovkou. Ta dostala název „Eonian“ a jak se dalo čekat, v nejznámějším tuzemském metalovém magazínu její realizaci doprovází bombastická promo-masáž. Řeknu vám to rovnou: VŠECHNO JSOU TO KECY! Není třeba se jimi nechat ovlivňovat. Radši se v klidu usaďte a udělejte si při poslechu té hudby vlastní názor, já se zde budu akorát snažit nějak sesumírovat svoje pocity. Jak tedy celý popis tohoto hudebního díla správně zahájit? Materiál produkovaný Jensem Bogrenem působí od začátku a dle předpokladů nanejvýš velkolepě a dramaticky, a tak právě díky štědré orchestraci může leckoho ke kapele poprvé příchozího ohromit, ale při pozorném sledování zkušenější posluchač záhy zjistí (zvlášť vy, kdo tvorbu Norů sledujete dvacet let), že jde jen o promyšleně sestrojený a velmi neosobní produkt, využívající této monstrózní slupky jako metody laciného šoku a vlastně se zde příliš neotřelého nakonec vůbec neobjeví. Skladby totiž nenabízí ani třetinu zajímavých nápadů, co ty lepší z řadovek DIMMU BORGIR z období mezi roky 1997-2005, a hlavně, současné věci se vyžívají v těch nejotřepanějších cinematic-metalových klišé.

DIMMU BORGIR jsou dnes už jinou kapelou, než tomu bylo na konci devadesátých let nebo v průběhu první dekády nového věku, dost možná už se v souvislosti s nimi nedá mluvit ani o symfonickém black metalu, přičemž nepravdivou částí škatulkového zařazení shledávám právě ono sousloví black metal. Hudba dnešních DIMMU BORGIR využívá stejných receptů jako je tomu u tvorby finských NIGHTWISH, protože ať už songy nadhazují jakékoliv metalové (myšleno spojení kytary/rytmika) pasáže, jejich úloha je vedle oné orchestrace a sborů, tedy až na výjimky, vysloveně podružná a nedůležitá. Smutný příběh. Zapomeňte na to, že byste zde dostali velkou porci poctivého nářezu, jádro skladeb je prachbídné a bez oněch permanentních symfonických výpadů si ani neškrtne. Omračující bohovské hradby smyčců a stohlavých sborů možná u někoho navodí vzpomínky na ságy typu Pán prstenů, ale jak zde skladby plynou jedna za druhou, posluchač shledává, že si na konci seance vlastně skoro nic nezapamatoval. Tak průměrné všechny ty motivy jsou.

Neříkám, že je materiál od začátku do konce špatný, občas deska nabídne nějakou libůstku, ale jde většinou vždy jen o nějaký fragment, v rozmezí několika desítek vteřin opakující se dravý riff nebo pasáž, kde Shagrath (na albu jinak oproti všem těm sborům docela upozaděný, vždyť kolik refrénů zde nakonec zůstane ušetřeno vstupů „těchhle divných Alexandrovců“?) stvrzuje, že je vlastníkem jednoho z nejcharismatičtějších skřehotů v ranku. Už v první položce „The Unveiling“ sice zaujme bouřlivě oslavný karuselovitý riff, ale při několikerém opakování a jeho  střídání s kýčovitými sbory vlastně zjistíte, že ta skladba nenabídne nakonec nic víc než jen tenhle „náckovský Majáles“. Tedy nic, co by bylo zajímavé ještě za dalších pět poslechů, abych to řekl přesně. Dvojka „Interdimensional Summit“ je rozjuchaná taškařice plná opulentních ženských sborů a rozněcuje nálady, jakých zpravidla člověk nebývá ušetřen během poslechu hudby NIGHTWISH, konkrétně když se tahle finská kapela snaží o hit složený pro německé publikum.

V sestavě DIMMU BORGIR jsou znovu kromě šéfa Shagratha přítomni oba zkušení kytaristé Galder a Silenoz, ale člověk se musí podivovat nad tím, co zde letos nakonec hrají, vždyť vše určující v nových písních zastane orchestrace nebo klávesy? Jedna z nejhrůzostrašnějších obludností má zde název „Council Of Wolves And Snakes“ a z nějakých šesti poslechů celé desky mě jedna její pasáž, kde se objevuje jakési „indiánské mrmlání“ (podobná tématika americké mytologie se vlastně objevila i na desce „Once“ od NIGHTWISH před čtrnácti roky), vždy donutila položku přepnout. Tohle se fakt nedalo. Naprosto nezábavné, nesmyslné hraní si na hudební tajemství a jakési mystično. Alespoň že následná „The Empyrean Phoenix“ se hned zkraje rozjela v cupitavém tempu a nabídla nějakou tu vánici, byť jakmile Shagrathův hlas zas vystřídaly „áááá-áááá“ sbory, veškerá radost z nabyté energie u mne skončila. Šestou „Lightbringer“ charakterizují démonické zvuky cinkajících mečů, ďábelský smích a zasekávaný, takřka groove-metalový kytarový val. Po chvíli se tíživá skladba rozjede do dravějších obrátek a pokud v ní úřaduje Shagrath, jde o to nejlepší, co jinak album nabídne. Jenže nic není tak perfektní, jak se může zdát, protože znovu přichází čas na všechny ty orchestrální prvky, aspoň že ono frázování slova „lucifer“ má své kouzlo a člověk si z hodinového poslechu vůbec něco odnese. Pro mne nejlepší a nejopravdovější věc na albu.

Skladba „I Am Sovereign“ vlastně po dramatickém nástupu vcelku nezaujme, jedině že by zas někoho překvapily všechny ty opulentní chóry a therionovské klávesové ornamenty, které se tentokrát v jedné střední pasáži snaží Shagrath ozvláštnit skrze netradičně deathmetalovou barvu hlasu. Vlastně  největší slabinou téhle desky zůstává, že se zde střídá velká spousta naprosto průměrných motivů a v celém tom orchestrálním kotli dochází k dokonalému vynegování osobitosti díla jako celku. „Archaic Correspondence“ patří k těm povedenějším songům, i když jak se to vezme, Shagrath sice dostává více prostoru, jsou tu rovněž nějaké ty říznější kytary, položka má jistou chytlavost, ale po chvíli zase nastupují ony neodbytné sbory, takže za mě znovu asi spíš sorry. „Alpha Aeon Omega“, zahájená ponurým requiem, ve mně evokuje atmosféru utopistického Fatherlandu, a vnucuje se zde otázka, zdali podobně význačným způsobem (ty pasáže tak opravdu zní) chce být kapela vnímána svými posluchači. Onen posluchačský červík je totiž, ve chvílích, když melodická zádušní pasáž přejde ve vygradovaný „wind“, konfrontován se skutečností, že to není on, kdo tady NEPOCHYBUJE a kdo o dění ROZHODUJE! Nicméně možnost se tomu všemu smát, mu nikdo nevezme.

Shrnuto a podtrženo: Megalomanská symfo-metalová deska, která toho příliš zajímavého a nového nenabídne a jejíž poslech je velmi vyčerpávající a ne zrovna příjemnou záležitostí. Klasický produkt německé korporace Nuclear Blast sloužící k vymývání mozků mladších metalových posluchačů, kteří sázejí na prvotní šokový efekt a nehledají v hudbě to podstatné. Navoněné a obtěžující nic, kde zaujme pár fragmentů a minutových pasáží, ale po několikerém poslechu stejně člověk přijde na to, že to album je prostě úplně zbytečná a nudná slátanina.

10.05.2018	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz