DIO - Last In Line

90%

Po velkém úspěchu debutové desky „Holy Diver“ projekt Ronnieho Jamese Dia nezahálel, ale naopak se zpěvák s kapelou jal kout železo dokud bylo žhavé. Brzy tak malý derviš s velkým hlasem stanul doslova na piedestalu nově bující heavymetalové scény ve Spojených státech amerických a svými songy si podmanil nemalou část posluchačstva natěšeného na vše s aurou mytologie a fikce. I přestože jeho hudba nikdy nevyznívala lákavě pro komerční trh a nejrůznější mainstreamové hitparády, ale naopak si držela specifický esprit a vlastnila dlouhodobě trvající charisma, docílila velkého úspěchu. Hudba DIO sice přebírala hlavní výrazové prostředky od svých dravějších britských současníků z hardrockové scény a NWOBHM, ale svou produkci v souvislosti s americkým Hard N´Heavy cítěním kapela opatřila ještě větší nadýchaností a celkově velkolepým a posluchačsky vstřícnějším soundem, určeným do rozlehlých amerických arén.

Heavy metal se tehdy stal módou jako nikdy do té doby a rozhodně ani nikdy později. Kapely obsazené vzájemně si podobnými typy hudebníků s dlouhovlasými hřívami a roztodivnými post-apokalyptickými ohozy se staly v roce 1984 dobovou normou. Ovšem právě za projekt DIO vždy hovořila nejen na mytologii a fantasy orientovaná image, ale i vysoká muzikantská kvalita a neprvoplánovost. Naopak se soubor snažil vetknout své tvorbě punc specifické záležitosti, to i díky příklonu k fantasy stylizaci a pohádkovým textům z oblasti literatury Sword and Sorcery. Vzhledem k úspěchu debutové desky, která byla v USA do půlroku od vydání opatřena zlatým certifikátem, se dalo tvrdit, že charismatický lídr Ronnie James Dio se pro USA v roce 1984 stal tím samým, kým byl Bruce Dickinson z IRON MAIDEN pro evropský kontinent. Asi zde nebude třeba mluvit o Diově pěveckých kvalitách a zkušenostech a proto uvedu jen v krátkosti pár bodů z jeho minulosti. Angažmá u RAINBOW z let 1975-1978 vystřelilo jeho kariéru o mnoho pater výše a do dnes jsou jím nazpívaná tři alba této kapely velebena. Z RAINBOW byl však odejit, když se nechtěl podílet na komercializaci a pop/rockovém zjednodušení v roce 1978 připravované tvorby. Posléze přišlo frontmanství v řadách již pár let stagnujících BLACK SABBATH, které se mu po odchodu Ozzyho podařilo vrátit na vrchol a opatřit jejich tvorbu novým leskem. Černooděnci brzy znovu udávali směr právě se probouzejícímu hardrockovému a  heavymetalovému hnutí. Nahrál s nimi dvě fantastické desky, ale na konci roku 1982 se s nimi rovněž ve zlém rozešel. 

Následovala již dráha pod značkou DIO. Debut „Holy Diver“ stvrdil vysoká očekávání a bez zaváhání navazoval na vše, co měl malý elf v branži již za sebou. Na dvojku „Last In Line“ tak byly kladeny opravdu velké nároky a zpětně lze tvrdit, že je všechny nakonec zvládla. Nejde sice o podobně kultovní materiál jako v případě prvotiny, ale určitě se jednalo o jedno z nejlepších heavymetalových alb roku 1984. 

Sestava kapely se až na jeden nepatrný detail nezměnila, neboť ta z debutu se velmi osvědčila a vítězná receptura se prostě ani ve sportu, ani nikde jinde měnit nedoporučuje. Krom Ronnieho Jamese Dia tak byl soubor tvořen kytaristou, kterým zde byl až do roku 1986 severoirský talent Vivian Campbell, dále pak byl znovu přítomen baskytarista Jimmy Bain a také věčný parťák, bubeník Vinnie Appice. K těmto muzikantům se připojil i hráč na klávesové nástroje Claude Schnell z řad solidně rozjetých Američanů ROUGH CUTT, aby se u Dia zabydlel do roku 1988, kdy jej posléze vystřídal švédský mág Jens Johansson, tedy klávesák se zkušeností od Yngwieho Malmsteena, ale ten do tohoto článku zatím nepatří. Klávesák Claude Schnell byl do řad DIO přibrán za účelem velkolepějšího zvuku, jaký si malý čaroděj vždy přál a to zejména na koncertech. Tento nástroj ostatně ve zvuku DIO plnil funkci pouze aranžérskou, nikoliv nosnou, a výsledné formě skladeb tak byl logicky ponechán hřmotný Hard N´Heavy naturel s údernou rytmikou, nepodajnou kytarou a mocným hlasem.

Stejně jako v případě debutu, obsahuje i „Last In Line“ skladby, které obstály ve zkoušce času. Za zmínku stojí hned třeba úvodní vypalovačka „We Rock“, což je pravá heavymetalová vichřice, která bortí nekompromisně vše před sebou a jede s nadšením stále vpřed, poháněna Vivianovými riffy, živočišnou rytmikou a krátkým, o to však údernějším sloganem v refrénu. I „Evil Eyes“ zhudebňuje veškerou dravost a dynamiku tehdejší mladé metalové hudby na sklonku pravěkého roku 1984. Titulní song „Last In Line“ je klasikou z největších a byl k němu natočen dokonce zajímavý videoklip v tehdy módním post-apokalyptickém duchu, s mnoha komparzisty znázorňujícími prapodivné otroctvo, spoutané fyzicky i duševně ve prospěch jediného boha, konkrétně obrovitého maskota kapely DIO. Vrchol nahrávky však spatřuji v závěrečné rozmáchlé suitě „Egypt (The Chains Are On)“, která měla v sobě kouzlo mnoha obrázků ze starověkých legend a žhavost rozpálené výhně uvnitř skromného kovářského stavení. V písni „Mystery“ slyšíme netypický part kláves, který song posunuje k vstřícnějšímu fantasy vyznění a celkové barvitosti. Z mého pohledu patří „Last In Line“ nejen mezi vrcholná metalová díla své doby, tedy poloviny osmdesátých let, ale bezesporu jde o jedno z nejlepších alb diskografie DIO. 

Kapela právě tehdy stanula na svém komerčním i uměleckém vrcholu. Následná turné patřila k tomu nejvelkolepějšímu, co mohla metalová scéna toho roku spatřit. Snad jen od podzimu roku 1984 probíhající World Slavery tour IRON MAIDEN k albu „Powerslave“ se ukázalo být větší záležitostí, dost pravděpodobně i comeback DEEP PURPLE a tradičně i karavany těch nejznámějších - VAN HALEN, KISS, JUDAS PRIEST či DEF LEPPARD brázdící Spojenými státy, ale to je zhruba tak všechno. Scéna na pódiu byla stylizovaná do podoby středověké tvrze opatřené hradbami, vše podporováno dračími proprietami a ohni utvářelo mysteriózní scenérii Diova království.

25.06.2020	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz