DIO - Lock Up The Wolves

70%

Určitý odliv fanoušků se na sklonku osmdesátých let netýkal přímo kapely DIO a jejich poněkud zhoršujícího se potenciálu pro napsání výrazně chytlavé skladby, ale souvisel spíše se změnou všeobecnou, týkající se měnícího se vkusu metalového posluchačstva a postupnou žádaností zcela jiného typu kapel než přímo těch klasických Hard N´Heavy hrdinů. „Dream Evil“ nebyla sice špatnou deskou, ale po stránce prodejů nenaplnila zcela očekávání do ní vkládaná, a tak se Ronnie James brzy odhodlal vyměnit celou sestavu. Baskytaristou se stal Terry Cook, za bicí usedl Simon Wright, bicman mající za sebou zrovna pětileté působení u Australských AC/DC, klávesy začal ovládat seveřan Jens Johansson, do té doby sbírající zkušenosti u Yngwieho Malmsteena, a konečně tou mediálně nejpropíranější změnou byla ta na postu kytaristy. Tím se po dlouhých konkursech, kde se Dio rozhodoval mezi nepočítaně adepty, nakonec stal úplně neznámý, teprve osmnáctiletý britský mladíček Rowan Robertson. Tato volba hodně lidí překvapila, neb se očekávalo, že Dio na nejdůležitější instrumentální místo v kapele angažuje někoho známějšího a zkušenějšího. Rowana však provázela pověst neobyčejného talentu, což posléze potvrdil v průběhu následujícího roku, jen škoda, že posléze zapadl a svou kariéru, mimo tohle brzké působení v DIO, prakticky zazdil.

Do nevadského studia se šlo v polovině roku 1989 a R.J.Dio poprvé zvolil k spolupráci producenta zvenčí, kterým se stal Tony Platt. Velkolepě ohlašované album „Lock Up The Wolves“ bylo tak jeho prvním, u kterého nebyl v roli producenta sám. Z nahrávky je poznat, s jak masivním badžetem si mohli DIO dovolit pracovat, neboť zvuk alba byl velkolepý, až si člověk říká, při všem tom perfekcionismu, skvělé sestavě a dalších plusových podmínkách, že je škoda, že tehdy kapela opravdu neměla po ruce zrovna silnou sbírku písní. Materiál totiž ve výsledku budí dojem méně nápaditého a poněkud méně hitového, než byl ten, co se nacházel u předchozích desek. Už roztáhlá a těžkopádná titulní skladba, sunoucí se albem a to v nepříliš rychlém tempu, ve výsledku značila, že si kapela kladla za cíl jistou změnu. Ponurý riff nacházející se v jejích útrobách tak charakterizuje trochu jiné pojetí hudby DIO. Výsledkem nakonec bylo zvukově vypiplané album s příklonem k hutnosti a tvrdosti, ale s menším skladatelským drajvem.

Úvodní „Wild One“ se asi měla stát stěžejní skladbou, ale stejně jako celé album, zůstala za očekáváním. Smůlou se ukázalo, že zrovna tehdy nebylo kde jinde brát. Většina skladeb se táhla jako tuhá pryž a nic nenahrávalo tvorbě z nadbytku nápadů. Deska sice dosahuje takřka hodinové délky a ctí mnohé zákonitosti dobových velmi dlouhých a v podstatě nic moc neřešících nahrávek tehdejší Hard N´Heavy scény. Přít se, zda-li byl tehdy žánr na svém uměleckém vrcholu a nebo jen mátožně čekal na kulku z milosti by bylo zavádějící, neboť potenciál nápaditosti se lišil kapelu od kapely. „Lock Up the Wolves“ je každopádně velmi draze zprodukovanou deskou, která na druhou stranu nepřináší nic podstatného, tedy krom skutečnosti, že na ní ojediněle hraje na kytaru osmnáctiletý mladíček vybraný údajně v konkursech z pěti tisíc zájemců. Z dnešního pohledu by něco podobného nebylo možné a působilo by jako sci-fi, ale člověk si alespoň uvědomí, kolik peněz se v branži dříve točilo a jaký význam byl přikládán něčemu podobnému jako soutěž o post kytaristy uvnitř přední americké metalové kapely. Asi nejvýraznější písní se nakonec ukázala zlovolně vyznívající titulka „Lock Up the Wolves“, která se plíží rozsekávána práskavým riffem a frenetickým hlasem Ronnieho Jamese. Tahle věc se svou délkou vyjímá i z běžné produkce DIO, neboť dosahuje více než osmi minut délky. Za zaznamenání stojí klenutý hymnus „Born On The Sun“, neboť mu neschází vnitřní kouzlo a neprvoplánová melodika, naproti tomu „Hey Angel“ budí dojem rock´n rollové odhovačky. Povedla se v rámci možností i poloviční balada „Between Two Hearts“, stejně tak progresivní ambice stíhající „The Sleep“ v závěru desky.

Drsnou tvář DIO  odhaluje třeba song „Twisted“ se svým moderním nalazením hrdě hledícím do devadesátých let a naopak onu zdobně kýčovitou a nepříliš zajímavou vazbu na přežitou minulost nezakryje „Evil On Queen Street“. Ve výsledku je deska po skladatelské stránce vlastně ústupem z dobytých pozic a ještě dlouho po jejím vydání se o ní hovořilo jako o selhání. Pro samotného Ronnieho Jamese šlo o tvrdý náraz na podlahu a sám se v roce 1992 rozhodl obnovit spolupráci s BLACK SABBATH, ze které nakonec vzešlo pouze jediné album. Při srovnání s následujícími alby DIO však deska z roku 1990 velmi dobře obstojí, a tak mám za to, že tento nepříliš chytlavý a vlastně docela líný a drahý materiál vznikl coby synonymum doby, kdy se metalová scéna začala mnohým zajídat, točila se okolo vzájemně si podobných schémat a generovala spousty, jak skvělých perfekcionalistických desek, tak nenápaditých perfekcionalistických desek, protože na to po vítězném tažení osmdesátými lety zkrátka bylo. Mnoho mladších posluchačů však začalo s definitivní platností počítat s novými poslechovými impulsy, přicházejícími však z úplně jiných směrů než z oblasti klasického rocku, ale to je zas jiný příběh. K této desce jen tolik: Profesionální práci zde nalezneme určitě, jen to člověka zas až tak moc nebaví poslouchat.

07.07.2020	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz