DIRTY OLD DOGS - Let´s Burn Heaven Again
Olomoučtí DIRTY OLD DOGS pro mne v těchto dnech představují asi nejvíce svěží vítr na tuzemské nezávislé rockové scéně. V případě relativně mladé kapely však nejde jen o výrazovou neotřelost, ale o potvrzení, že jejich songy dokáží dlouhodobě magnetizovat, baví a nejsou srovnatelné s ničím, co jsem v našich zeměpisných šířkách dosud vlastně slyšel. V případě klasicky rockové hudby je to vlastně zázrak, kterému trochu pomohl i dobrý vkus autorů. Jak tuhle kapelu tedy nejlépe charakterizovat? Pamatujete si na hudbu doprovázející Tarantinův filmový trhák poloviny devadesátých let Pulp Fiction? Zejména pak na song „Girl, You´ll Be A Woman Soon“, který tenkrát pro potřeby soundtracku převzala americká alternativně rocková kapela URGE OVERKILL od Neila Diamonda? Tak přesně takhle nějak zní převážná část celé nové desky „Let´s Burn Heaven Again“ velmi nadějné olomoucké kapely založené v roce 2016. Do pomalého tempa ponořené skladby se silným vnitřním pnutím, potemnělou atmosférou a jiskrným zvukem kytary jsou základním poznávacím jazykem DIRTY OLD DOGS.
DIRTY OLD DOGS mají sice na svém kontě ještě nějaké ty starší nahrávky, ale patrně až s novinkou definují s veškerou poctivostí svůj velký potenciál. Někde na pomezí country tradicionalistických klasik, gotiky a přijatelnější rockové psychedelie, skladby zručně kloubí desperátský vzdor westernů a jejich temnou romantiku, s upřímností rock´n´rollové garáže. Zapomeňte na škatulky jako grunge nebo stoner rock, i když se v promo materiálech kapely o některém z těchto žánrů hovoří, tady jde o něco jiného. Už jen v tom smyslu, že všechny nové skladby DIRTY OLD DOGS mají v sobě potenciál nadžánrové chytlavosti a opírají se spíše o cítění, jakým se hodně dávno na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v časech rockové divokosti, prezentoval například někdo jako Nick Cave se svými THE BAD SEEDS.
Říkáte si, že velmi dobré rockové skladby se světově znějící patinou může dneska nahrát leckdo? Možná, ale asi nebudu tím, kdo vám to odklepne. Pokud přistoupím na verzi, že se vlivem dostupné nahrávací techniky a celkové nadprodukce hudby stírá rozdíl mezi kvalitou a šmírou, tak máte asi pravdu, ale já onen pohled rychlého světa se staženými a odmazanými soubory v mp3 odmítám od základu. To stěžejní, co činí tuhle kapelu (dle mého) tak pozoruhodnou, je především výrazově silný a charismatický pěvecký projev frontmana Tomáše Procházky, jenž je schopen každému tracku vdechnout specifickou atmosféru zatracení a ještě posluchače uhranout neotřelou melodikou. Většinou pozvolna plynoucí skladby mají všechno potřebné, co může nabízet opravdu neotřelá a zároveň nepřeplácaná deska s upřímnou produkcí a citem pro jasné písňové struktury. Zkrátka žádné „umění pro umění“.
Nejsilnější je zřejmě úvodní trojlístek temných a pozvolných skladeb „Sleeping Town“, „One Day“ a titulní „Let´s Burn Heaven Again“, které jsou charakterizovány bytelně usazeným hlasem, hozeným do nižších výrazových poloh, dále pak znělým zvukem kytary, medově brumlající baskytarou, udávající ráz zbustřenému spodku, a celou řadou atmosféru rebelství upevňujících aranžerských zvláštnůstek, počínaje klávesovými podkresy, konče foukací harmonikou. Ani následné songy jako „Like a Dog“ nebo v druhé polovině nosiče vystřižená „Upside Down (Vertigo Song)“ určitě neklesají pod vysoko nastavenou laťku, a tak je třeba dodat, že i když deska čítající devět převážně pozvolných a hypnotizujících položek (a z toho jednu instrumentálku) občasně přidá na rockovém drajvu, působí ve výsledku velmi kompaktně a co se skladatelské stránky týče silně.
Tahle pozoruhodná nahrávka byla produkována samotnou kapelou a vznikala v průběhu loňského roku v podmínkách jistého Bišop studia. Byla posléze zmixována a masterována u Amáka v pražském Golden Hive studiu. Distribuci posléze začala obstarávat společnost Indies Scope, které se tímto podařilo zastupovat skutečně neotřelý album z domácí scény, tím spíš, že se jedná o album od doposud neznámého tělesa.
| 31.01.2022 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
