DISILLUSION - Ayam

80%

Poslední album DISILLUSION sklidilo napříč metalovými weby a periodiky vesměs velmi kladné reakce a nechybělo ani ve výročních žebříčcích. Přispět s perspektivou CrazyDiamond bylo tudíž nasnadě, přestože jsem byl původně rozhodnut „Ayam“ ignorovat, neboť tvorba zpěváka multiinstrumentalisty Andyho Schmidta mě prozatím nechávala spíše chladným. Na opěvovaném debutu totiž, alespoň podle mého názoru, převážila nezvládnutá umělecká a vokální ambice, na kterou metal ve výsledku doplatil, což tehdy – vzhledem k jiným, nepopiratelným kvalitám – dost zamrzelo. Dál už jsem tudíž neriskoval. Uplynula dlouhá doba, zklamání pomalu vyšumělo. Když pak koncem minulého roku dorazila ona všeobecná chvála a s ní i zmíněná „recenzní potřeba“, nezbylo než trochu zariskovat a doufat, že během řady let jeden talentovaný metalista už nějaké ty zkušenosti získal a snad i pochopil, že méně je někdy více. Ostatně určitý vývoj prodělala i moje maličkost, byť se jedná o pouhý posun v preferencích. „Ayam“ by mi tudíž mohlo ukázat, kam jsem vlastně posluchačsky dospěl.

Po prvním poslechu se mi chce nicméně zvolat „vše při starém(!)“. Jenže, je zde několik háčků. Andy se zdokonalil jak ve studiových pracích, tak i jako zpěvák, a přestože stále „dělá velké umění“, do rušivých či nekompatibilních poloh zabředává jen minimálně. Z pozice kapelníka může být spokojen, jeho vize byla po instrumentální stránce vzorně naplněna, obměněná sestava muzicíruje na jedničku. Díky svému nezměrnému úsilí a velmi zdatným spoluhráčům tedy aktuálně nahrál prog (metal), za který se nemusí stydět; resp. za který by se nemuseli stydět ani ENSLAVED, OPETH, BORKNAGAR či VINTERSORG. Ihsahnův řád první kategorie bych tomuto Němci z fleku dopřál. Skandinávské vyznění umocňuje řemeslná jistota v podání dua Bogren/Lindgren. Fakt, že mi jejich „dokonalý“ zvuk leze, zejména svou uniformitou a nekonfliktností, už docela na nervy, nikoho nezajímá. V peckách funguje náramně a hudebníci ho mají evidentně rádi.

Produkční stránka je famózní, vnímám jen jedno jediné „ale“. Totální naplnění rozmáchlé, multidimenzionální vize občas naráží na Andyho limity. Za první považuji vokál. Exaltovaně agresivní CELTIC FROST poloha mi moc nesedí, i když akcent už je téměř pryč. Jde přitom o výtku ryze subjektivní. Někdo jiný si může takový projev v pohodě užívat. S melodickými zpěvy problém (už) nemám, ve studiu se opravdu dřelo. Vážnější je určitá nesourodost celku a nedostatek silných nápadů, velmi umně maskovaný slušnou řádkou obstojných nápadů a taktéž imponující prací s motivy „těch druhých“. Silnější pocitovou reakci u mne tudíž vyvolává poměrně málo okamžiků. Řada nadějnějších byla utopena v bohatství aranžmá, které směřuje k symfonické čistotě a kráse celku (pásma) spíše než k té které písni. Je ovšem pravdou, že s přibývajícími poslechy se situace pomalu zlepšuje, protože jednotlivé dílky puzzle nazvaného „Ayam“ do sebe zapadají skvěle.

A teď už jen samá chvála. O upřímnosti na straně lídra nemám pochybnosti. Jakkoli se na pocitový svět Andyho nedokáži úplně napojit, těžko mohu popřít, že příslušné nálady dokáže precizně zhudebnit. Jaké? Dovolím si citovat z jednoho aktuálního rozhovoru: „Každá píseň má rozhodně něco společného se specifickými aspekty nejistoty, odloučení, ztráty nebo smrti. Svět se prostě změnil. Zrovna, když jsem chtěl začít psát texty, začala také válka na Ukrajině. Takže všechno, co se stalo, ovlivnilo i tuto desku, zatímco předchozí alba představovala spíše fantazijní putování. Nakonec jde jen o to, jak musíme všichni držet spolu, abychom dokázali řešit výzvy, které před námi leží. Mám na mysli uvědomění, tj. nejen poznání věcí nebo jejich vnímání, ale pocit spojení se vším kolem nás. Prvním krokem je jen dýchat a cítit. Nejde ani tak o nějakou vaši roli, ale o to, kým skutečně jste; prostě o ty závažnější, existenciální otázky. Prožíváme kritickou dobu a všichni o tom víme.“

Smutek, obavy, neklid, podráždění, frustrace, obrácení do nitra, hledání a účastné vědomí celku jako cesta dál. Přestože necítím ani přílišnou hloubku, ani závažnost, o které si podobná témata říkají, slyším na „Ayam“ jejich perfektní pocitový „vizuál“, což není málo. Citelná srážka bodů za umělecký dojem by tudíž nebyla fér. Za jednoznačný vrchol v tomto směru považuji téměř dvanáctiminutovou kompozici „Abide the Storm“; např. nenápadná proměna nálady v čase 7:55 už mi v duchu podmalovává kdejakou chvíli.:-) Rozsáhlejší plochy DISILLUSION evidentně prospívají, o čemž ostatně svědčí též úvodní ryze metalový monument „Am Abgrund“. Pakliže se na něj zaměřím detailněji, mohu psát o ukázkově vygradovaném úvodu, o švédském neothrashi ve stylu DARKANE a spol., dále o krásných vokálních motivech ala BORKNAGAR, dvou víc než slušných kytarových sólech, zklidnění do OPETH a velmi vkusně pojatých klávesách, které se i jinde ukázkově snoubí s nápaditými kytarami. Co na tom, že mrazení přinesl až závěrečný rozložený akord a přechod do skladby „Torment“, košatý výsledek svou pestrostí a konzervativně progovým pojetím (protimluv je jen zdánlivý) prostě uchvacuje. V klidných pasážích pak možná ještě o něco více.

Z hudby je dobře patrné, že Andyho úsilí sice vyvěrá z mocného ega, ale poté plyne nerušeně dál, k egu se příliš nevrací, a už vůbec s sebou nenese jeho zátěž, nebo jen minimum.:-) Ano, rytmy a temnější tóny plynou všemi dimenzemi, o kterých se novinka snaží vyprávět. Ke zjištění, že se poměrně přesvědčivě a současně poeticky zpívá o nás, stačí základy anglického jazyka. K pochopení, že se tak děje s příjemně naivní vírou v lidství a lidskost, stačí pootevřít mysl a milovat metalovou manýru. Vím, druhá podmínka může být problém, ale co už...:-)

27.01.2023	Diskuse (6)	Pekárek hackl@volny.cz