DIVOKÁ BANDA - Konec starých časů

Žhavý nebeský kotouč spaluje vyprahlou mexickou zem. Svými paprsky jako dlouhými pařáty svírá početný filmový štáb, který hromadně upírá zrak k muži s tasenou zbraní v ruce. Kůže se škvaří, pot se mísí s prachem a pravidelná dávka tequily zvyšuje podrážděnost hlavního principála, upřeně hledícího před sebe. Ozvěna náhle zadusí doznívající zvuk posledního výstřelu. Režisér se ztěžka zvedne ze své židličky a vrávoravým krokem vyrazí vpřed. Rozpálené kamínky skřípou pod jeho podrážkami, černá skla brýlí odráží útoky paprsků a zároveň maskují skelný pohled. Technik, který právě skončil s demonstrací střelby slepými náboji už tuší, že je něco špatně. Režisér dojde až k němu a rázně praví: „Tohle není to, co jsem si představoval!“ Přejede pohledem dav svých podřízených stojící opodál a s důrazem opakuje: „Tohle není to, co jsem si představoval!“ Náhle zpoza opasku vytáhne revolver, namíří na zeď jednoho z poblíž stojících domků a stiskne kohoutek. Kulka prořízne vzduch, ozvěna má svou další oběť a částečky omítky se pod polibkem rozpáleného olova rozlétnou po okolí. Černá skla se opět setkají s očima ohromeného technika. „Takhle to bude příště vypadat!‘‘

Poslední kovboj

Život režiséra Sama Peckinpaha je legendami doslova obalený a neuvěřitelné historky z natáčení jeho filmových děl kolují světem již celá desetiletí. Očitá, byť léty přibarvovaná svědectví zasvěcených, co měli tu čest s kontroverzním tvůrcem spolupracovat a trpělivě snášet jeho výbuchy agresivity i alkoholické eskapády, mají dnes už lehkou mýtickou patinu. A proto i úvodní příhodu o slepých nábojích, se kterými režisér během natáčení „Divoké bandy“ (1969) nebyl spokojen, berme jako ukázkový příklad klevety, na které možná nějaké to zrnko pravdy ulpívá, avšak nemůžeme ji brát jako bernou minci.

Čemu ovšem můžeme věřit stoprocentně, je nesmrtelnost odkazu, který po sobě Sam Peckinpah zanechal. Jeho filmy zásadním způsobem formovaly tvář světové kinematografie a to jak po technické stránce, tak i po té obsahové, neboť Sam se ve svých klasických dílech nebál nikdy tnout do živého. Bylo úplně jedno, zdali svým invenčním přístupem zkoumal zákoutí válečného filmu nebo pozornost upínal k dramatu, thrilleru či akčnímu žánru. Do všeho, na čem pracoval, vkládal kus sebe a jeho filmy vždy bezpečně poznáte mezi desítkami dalších. Valná většina publika si ho však vždy bude spojovat především s nekonečnými prériemi, koňmi a drsnými kovboji. Za svou kariéru totiž dokázal zásadním způsobem revitalizovat western, uzmout ho z náručí dominujících Italů a vrátit ho zpět do USA, tedy do země, ze které tento specifický žánr vzešel. Natočil jich několik a nekorunovaným králem mezi nimi je zmiňovaná „Divoká banda“. Pojďme si tedy připomenout filmový western o stárnoucím psanci a jeho bandě desperátů, kteří v beznadějné honbě za lepšími zítřky a odchodem na odpočinek neváhali jít přes mrtvoly. Western o síle soudržnosti a kodexu cti, kde se na hodné a zlé nehraje. Film, který šokoval do té doby nevídanou mírou násilí, brutality i amorálností hlavních hrdinů. Dílo, jež má co nabídnout i dnes, bezmála dvaapadesát let od premiéry.

Vzhůru do sedla

David Samuel Peckinpah byl vždy svůj a možná i díky tomu stál prakticky po celou svou kariéru mimo zájem velkých zvířat Hollywoodu. Málokdo si s ním kvůli jeho problematické povaze věděl rady. Samorost, osamělý vlk na scestí stojící mezi starou tváří továrny na sny a tou novou. Ztracen na konci staré a začátku nové doby, stejně jako hrdinové jeho nejslavnějšího westernu. Narodil se 25. února roku 1925 ve městě Fresno v Kalifornii. Zde navštěvoval gymnázium i střední školu, kde se poprvé začaly projevovat problémy s jeho disciplinovaností. I přes svůj nezpochybnitelný intelekt dával před sezením v lavici raději přednost ranči jeho dědečka, kde si užíval kovbojské aktivity, jako jsou značkování dobytka, jízda na koni nebo lov zvěře. Oblast okolo Madera County, kde se ranč nacházel, byla ve čtyřicátých letech domovem nábožensky založených horníků a farmářů. Dá se předpokládat, že tohle prostředí mělo na mladého Sama silný vliv a některé obrazy, které mu utkvěly v hlavě, později otiskl i do svých filmů.

Dalším zásadním bodem v jeho životě byl nástup na Vojenskou akademii San Rafael, kam ho nechali přeložit rodiče v naději, že tak zkrotí jeho divoký temperament a naučí se tam konečně disciplíně a řádu. Peckinpah si ve vojenském prostředí překvapivě nevedl vůbec zle a v roce 1943 se přidal k Námořní pěchotě Spojených států amerických (USMC), aby byl za další dva roky poslán se svým praporem do Číny. V zemi nebeského draka se účastnil odzbrojování japonské armády a došlo zde ke dvěma velmi podstatným věcem. Za prvé si Sama v místních barech a pochybných podnicích omotal kolem prstu démon alkohol, který mu s přestávkami dělal věrného společníka po celý zbytek života. Tou druhou důležitou událostí pak bylo přímé setkání s násilím. Mladý Peckinpah se sice nikdy neúčastnil otevřených ozbrojených střetů, ale byl svědkem brutálního mučení, kterého se Číňané dopouštěli na japonských zajatcích. Právě tento faktor se zásadním způsobem podepsal na jeho pozdější filmové tvorbě. Zmasakrovaná těla vojáků, zmatek, nářky i konfrontace s přímým násilím se mu nesmazatelně vryly do mysli.

Po válce se s vervou vrhnul na studium historie na Kalifornské státní univerzitě, kde prostřednictvím své první ženy, herečky Marie Selland, poprvé přičichl k divadlu a začal se nenápadně zajímat o režii. Svou nesmělou premiéru si odbyl ve druhém ročníku s adaptací hry „Skleněný zvěřinec“ podle slavného amerického dramatika Tennessee Williamse. Následoval rok 1948 a úspěšné studium dramatu na Univerzitě Jižní Kalifornie. Táhlo mu na pětadvacet a stále v sobě cítil nevyužitý potenciál. Divadlo mu sice na oko vyhovovalo, ale nepřinášelo mu ten pravý pocit uspokojení, který hledal. Zoufale toužil po vlastním tvůrčím angažování s dlouhodobým efektem. Sam chtěl zkrátka točit filmy a tak to zkusil jako kulisák v televizi a doufal, že takto se k filmové režii dostane snadněji. V tomto prostředí se mu nakonec stalo osudným setkání s Donem Siegelem, režisérem kultovního sci-fi „Invaze lupičů těl“ (1956). Siegel v horkokrevném mladíkovi rozpoznal talent a po nějaké době z něho učinil jednoho ze svých asistentů. Ostruhy uznání si Peckinpah vysloužil během natáčení snímku „Vzpoura v bloku 11“ (1954). Vedení Folsomské věznice, kde se měl děj odehrávat, nechtělo dát Siegelovi zelenou a tak si s ředitelem promluvil Peckinpah osobně. Byl to velice chytrý tah, neboť mladý a ambiciózní asistent si byl vědom dobrého přátelství svých rodičů s ředitelem věznice. Ledové kry se hnuly takřka okamžitě, natáčení mohlo začít, Siegel byl ohromen a Peckinpah si mohl v klidu mnout ruce. Jeho hodina se totiž kvapem blížila.

Pomalým cvalem k úspěchu

Don Siegel se po tomto kousku za Peckinpaha u vedení studia přimluvil, čímž započala jeho dráha coby scénáristy westernových TV seriálů. Z tohoto pisatelského období jmenujme třeba v Americe velice populární seriál „Gunsmoke“ ( 1955) nebo u nás prakticky neznámý „Have Gun – Will Travel“ (1957), ke kterým Peckinpah napsal několik epizod. Byl velice činorodý, spolehlivý a psaní mu šlo od ruky. Roku 1958 se jeho píle proměnila ve zlato a on mohl režírovat jednu epizodu seriálu „Broken Arrow“ (1957). Byla to oficiálně jeho první režijní práce mimo prkna, co znamenají svět – a od tohoto okamžiku už se vezl. Svůj plnohodnotný celovečerní debut „Kumpáni smrti“ (1961) točil už coby ostřílený matador televizní tvorby.

Prvním velkoprodukčním filmem Sama Peckinpaha byl „Major Dundee“ (1965) a bylo z toho bohužel fiasko. Výpravně pojatý western z období války Severu proti Jihu poznamenaly produkční problémy, nedokončený scénář a nevypočitatelné chování režiséra, který byl tou dobou opět chycen ve spárech alkoholismu. Stres způsobený překračováním rozpočtu, noční pitky a vyčerpanost se podepisovaly na jeho stupňujícím se bezohledném až agresivním chování vůči členům štábu. Během natáčení dal padáka více jak desítce lidí a nikdy se to neobešlo bez křiku a urážek. Charlton Heston, hlavní hvězda filmu a velice mírumilovný člověk, se v jednu chvíli neudržel a rekvizitou v podobě jezdecké šavle pohrozil režisérovi probodnutím, pokud se nezačne krotit a chovat k ostatním s úctou. Zajímavé je, že kdykoliv se studio chtělo Peckinpaha zbavit a nahradit ho, Heston se za režiséra vždy okamžitě postavil. Právě zde můžeme vidět dualitu v chápání osobnosti režiséra od lidí, kteří s ním úzce spolupracovali. Na jedné straně alkoholik a nerudný ďábel, na té druhé nesmírně talentovaný, magnetismem nabitý člověk, se kterým se vyplatí držet krok.

Kvapně dokončený a studiem nepochopitelně sestříhaný „Major Dundee“ pohořel jak u kritiků, tak u běžných diváků. Sam Peckinpah se po tomto debaklu ocitnul na černé listině a na nějaký čas byl vyřazen ze hry. Naštěstí si na něho zhruba po roce vzpomněl producent Daniel Melnick. Sama si pamatoval jako šikovného scénáristu a spolehlivého řemeslníka, pod jehož rukama se epizody z různorodých westernových seriálů jen sypaly. Domluvil si s ním schůzku a posléze mu nabídnul adaptaci a režírování TV filmu „Noon Wine“ (1966) podle stejnojmenného románu od Katherine Anne Porter. Peckinpah souhlasil a byť šlo o malý projekt, věnoval mu během vzniku i v následné postprodukci intenzivní péči. Tento krátký film byl u kritiky nesmírně oceňován a připravil režisérovi pevné podloží pro jeden z nejúžasnějších comebacků v dějinách kinematografie. Comeback, kterým si Sam Peckinpah zajistil mezinárodní uznání a zároveň jím vyvolal vlnu kontroverze. Množství krve a násilí v jeho následujícím kinematografickém pomníku mu vysloužila i jeho ikonickou přezdívku.

Krvavý Sam

Je jedno, zdali sledujeme film „Přineste mi hlavu Alfreda Garcii“ (1974), kde Warren Oates vozí na sedadle spolujezdce hnijící ... ehm… náklad, nebo thriller „Útěk“ (1972), ve kterém s brokovnicí rozsévá smrt pan „King of Cool‘‘ – Steve McQueen, oděný do černého sáčka. Násilí se prakticky celou tvorbou Sama Peckinpaha táhne jako příslovečná rudá nit.

Bylo by však mylné domnívat se, že ho režisér jen bezmyšlenkovitě zneužíval nebo snad glorifikoval. Násilí je naprosto přirozenou součástí našeho světa, stejně jako třeba sex. Je v nás hluboce biologicky zakořeněné. Tohoto faktu si byl Peckinpah vědom a hojně ho využíval. Hrdinové v jeho klasických filmech jsou osamělými jedinci žijícími na okraji společnosti, pro které je násilí často denním chlebem a mnohdy i jediným východiskem. Jeho amorálně založené filmové postavy chrání vrozené animální pudy, instinkty dravců i obezřetnost před nepřátelským prostředím, jež je obklopuje. Násilí se Peckinpah snažil používat jako nástroj k probuzení kritického ohlasu a vyvolat s ním u lidí katarzní účinky. Cílem vždy bylo, aby před ním divák přestal zavírat oči a přijal ho jako nedílnou součást života. V tom se jeho tvorba a vyjadřovací prostředky liší třeba od filmů Johna Woo nebo Quentina Tarantina, kde krev a střelba fungují jen jako zábavná a odlehčená atrakce.

Vše výše popsané Peckinpah poprvé zužitkoval v „Divoké bandě“. Vysněnému projektu, k němuž se dostal díky mimořádně kladné odezvě na „Noon Wine“. Film začal vznikat na podzim roku 1967, kdy Peckinpah piloval scénář a pomalu se začínal připravovat na produkční procesy. Natáčelo se výhradně v Mexiku a jeho přilehlém okolí. K ruce si režisér přibral úžasného kameramana Luciena Ballarda, se kterým již spolupracoval v minulosti. Hlavní roli Pika Bishopa, šéfa bandy, získal výborný herec William Holden. Záda mu kryl Ernest Borgnine v roli vždy loajálního Dutche Engstroma. Bandu doplnili již jednou zmiňovaný Warren Oates a Ben Johnson, kteří si ve filmu střihli úlohu dravých bratrů Gorchů.

Tři, v té době naprosto revolučně pojaté přestřelky, které tvoří úvod, střed a závěr filmu, režisér natáčel šesti kamerami. Ty snímaly obraz různou rychlostí a snímkovací frekvencí. Například 24 snímků za sekundu, 30 snímků za sekundu, 60 snímků za sekundu atd. Natočený materiál se nakonec spojil dohromady a upravil střihem, který v postprodukční fázi zabral neuvěřitelných šest měsíců. Výsledkem bylo něco naprosto nového a originálního, byť zde byla patrná inspirace filmem „Sedm samurajů“ (1954) od Akiri Kurosawa. Ostatně, pojďme se na „Divokou bandu“ podívat z blízka.

Chmurný balet smrti

Hned od prvních záběrů sledujeme naše hlavní protagonisty usazené v jezdeckých sedlech. Doprovod jim dělá mix melancholických tónů prolnutých bubny vojenského marše od výborného Jerryho Fieldinga. Jezdci se vyhýbají železničním pražcům a prach zvířený kopyty koní se mísí s horkým tetelivým vzduchem. Poblíž kolejiště se skupinka dětí baví mučením štírů, které házejí do mraveniště. Banda se v přestrojení za vojáky pomalu blíží do centra městečka Starbuck, kde na ni čeká snad poslední fuška před odchodem do penze. Alespoň Pike Bishop, stárnoucí vůdce našich antihrdinů, v to doufá. Cestu, kterou banda poklusem projíždí, ohraničuje z jedné strany městský park a z druhé ji lemují dřevěné budovy, radnice, bar a železniční centrála, kde na ně čeká kořist. Míjejí i větší skupinu lidí oděnou do tmavých šatů. Tito lidé různého věku i pohlaví sedí na židlích pod špinavou plachtou stanu a s vážnými tvářemi naslouchají bouřlivému hlasu muže stojícího u řečnického pultu. Jde o členy abstinenční ligy (Same, Same, ty kujóne jeden!).

Muži dojedou k cíli, sesednou z koní, nechají venku hlídku a nakráčejí do útrob železniční centrály. Tasenými zbraněmi ochromí zaměstnance železnice a začnou vybírat sejf. Netuší ovšem, že jde o past. V pytlích jsou místo mincí jen těsnící kroužky a celou dobu je ze střechy na protější budově sleduje Deke Thornton (Robert Ryan). Pikův bývalý parťák, který se snaží koupit svobodu výměnou za dopadení svých bývalých kompliců. Thorntonovi dělá společnost tlupa ziskuchtivých žoldnéřů a lovců odměn. Naši desperáti prokouknou léčku a v okamžiku, kdy mezi oběma budovami začne proudit dav stoupenců abstinenční ligy, rozpoutají divokou přestřelku. Ušetřen nezůstane nikdo, včetně koní i civilistů. Střely létají vzduchem a rány z výstřelů doprovází nářek raněných a umírajících. Bombasticky nasnímané zpomalovačky jsou prošpikovány virtuózní skladbou rychlého střihu. Na ulici dopadají krvavá těla provrtaná kulkami a zbytek bandy i s bezcenným lupem mizí v nedaleké prérii. Pike Bishop a jeho chlapci velice záhy zjistí, že místo hromady prachů získali jen hromadu železa a tak se vydají na nejistou výpravu s Thorntonem a jeho zabijáky v patách. Tak začíná dobrodružství o mužích stojících mimo zákon. Mužích na nebezpečné cestě mexickým vnitrozemím.

Peckinpah pomocí flashbacků a dialogů mistrně vykresluje charaktery hlavních postav. Jsou to osamělí stárnoucí odpadlíci a vrazi, co se v životě dopustili nejedné chyby. Nemají domov, zázemí, rodiny a čas je pomalu dohání. Stále pravidelněji narážejí na výdobytky moderní doby, jakými jsou třeba automobily, a zjišťují, že jejich éra pomalu končí. Nerozumí novotám ani budoucnosti, jež se na ně zpoza hor rychle řítí a nad příběhy o strojích, co dokáží létat ve vzduchu, jen kroutí hlavami.

Někomu může připadat cesta od explozivního začátku k devastujícímu závěru dlouhá a dějově mdlá. Já to tak ovšem necítím. Je to část, co nám pomůže plně pochopit motivace a charaktery jednotlivých členů bandy a taky tvrdého světa, který nám Peckinpah předkládá. Světa, kde děti v rukou třímají zbraně a vzhlížejí k pokřiveným autoritám. Světa, kde ženy plní funkci pouhých jednorázových společnic, nevěrných poběhlic a vypočítavých mrch, které vám v momentě, kdy se otočíte, vrazí kudlu do zad. Není zde místo pro odlišnost mezi černou a bílou. Nejsou zde čistě zlí ani hodní. Užití násilí je nezbytně nutné pro přežití v nehostinné a nepřátelské krajině.

Za hlavní zápornou postavu se tu dá považovat samozvaný mexický generál a tyran Mapache (Emilio Fernández). Jenže rozdíl mezi ním a tlupou psanců Pika Bishopa je prakticky nulový. Genarál chlastá, oddává se nevázaným radovánkám a vraždí ve jménu vyšších ideálů. Naši ústřední protagonisté chlastají, užívají si s ženami lehkých mravů a vraždí kvůli penězům, zlatu a proto, že nic jiného vlastně ani neumějí. Jediné, co je trochu odlišuje, je jakýsi kodex cti, soudržnost a velice zvláštní, leč pevné pouto přátelství. Dokáží se sjednotit a stát si za svými zásadami. Když se pak v poslední třetině filmu rozhodnou pro cestu pomsty, ze které už není návratu, není to jen gesto přátelství, ale jde o jasný vzkaz nastupující industrializované době, které nerozumějí a kterou opovrhují.

Závěrečná, snad šestiminutová přestřelka, či spíše malý válečný konflikt, má zkrátka vše. Osudovost, geniální rytmus, choreografii i gradaci. S otevřenou pusou a dlaněmi sevřenými v pěst sledujeme krví zbrocené členy bandy, kteří svými revolvery, brokovnicemi a granáty vzdorují zkázonosné přesile krvelačné mexické armády. Rozžhavené kusy olova roztáčejí těla do smrtelných piruet a posílají je po desítkách do náručí věčné temnoty. V momentě, kdy naši odevzdaní hrdinové do akce zapojí i těžký kulomet, se rozpoutá krvavé inferno, na jehož konci se nám naskytne apokalyptický výjev, kde není vítězů, nýbrž jen poražených. Je to definitivní konec jedné etapy, definitivní konec Divokého západu, tak jak ho známe. Symbolika z úvodu filmu se skupinkou dětí, co podpálí mraveniště, v němž několik štírů marně vzdoruje tisícihlavé přesile, se náhle propojí s epicky pojatým závěrem. V tento moment svůj pohled vždy stočím k malému baru v obýváku a náhlou hořkost v ústech spláchnu sklenkou dobré whiskey.

Před západem slunce

Film měl premiéru 18. června 1969 a zapůsobil okamžitě. Pochopitelně jak v negativní, tak pozitivní rovině. Naštěstí hlasy všech mravokárců a údajně i feministek bohatě převyšovaly nadšené reakce z úst kritiky a mimo jiné i slušné tržby v kinech. Film si samozřejmě získal uznání i díky průkopnické technické stránce, za kterou získal nejedno ocenění. Složité, víceúhlové a rychlé střihy zakomponované do normálních i zpomalených záběrů dokázaly posunout možnosti filmu o notný kus kupředu. „Divoká banda“ je nelítostné a drsné dílo. Pod nánosem prachu a krve se však ukrývá tklivá výpověď o neúprosném toku času, žalozpěvu nad soumrakem jedné historické epochy, která se už nikdy nevrátí.

Hodnocení 100%

23.04.2021	Diskuse (9)	J.Rose DeathVale@seznam.cz