DOGSTAR - Somewhere Between the Powerlines and Palm Trees

70%

Ano, DOGSTAR je ta kapela, ve které hraje na basu Keanu Reeves. Takhle začíná spousta článků o této formaci. A je to škoda, protože i její hudba je minimálně zajímavá. Ale asi to bude úděl všech podobných kapel, ve kterých účinkuje někdo známý z jiného uměleckého oboru, většinou herec, nebo moderátor, nebo jen jinak všeobecně známá osobnost. Takže necháme Johna Wicka dál honit padouchy a Nea zachraňovat svět v boji proti těm internetům a počítačům a podíváme se raději na kapelu samotnou, odkud se vzala a co nám aktuálně servíruje.

Historie DOGSTAR se začala psát v roce 1991 v Los Angeles. Herecká kariéra Keanu Reevese v té době nabírá na obrátkách (ze zmíněného roku je třeba skvělý akční biják „Point Break“ alias „Bod zlomu“, kde to parádně rozjeli s Patrickem Swayzem), takže samozřejmě bydlel v okolí Hollywoodu. A protože to není žádná primadona ani dnes, natož tehdy, nakupovat si chodil sám. Jednoho dne v místním supermarketu potkal maníka v hokejové triku Detroit Red Wings (proč právě Detroit nedokáže vysvětlit ani dotyčný), s kterým se hned dal do řeči. Keanu totiž vyrůstal v Torontu, takže hokej měl v krvi. Ten maník se jmenoval Robert Mailhouse, a kromě sportu měl blízko i k muzice, a hrál i na klávesy. Jo, a taky to byl herec. Jako každý v Hollywoodu. Mimochodem, později si společně zahráli v dalším akčním trháku „Speed“ („Nebezpečná rychlost“). Jednou, když navštívil Keaneho v jeho domě, objevil v garáži rozloženou bicí soupravu. Jasný důkaz, že tam funguje nějaká amatérská hudební produkce. A protože ho to od mlada táhlo k bicím, slovo dalo slovo, zkusil to, a stal se z něj bubeník. 

Keanu měl na starosti basovou kytaru. Byl to samouk, první basu si koupil až ve 22 letech. A mohla za to samozřejmě ženská. Jeho tehdejší přítelkyně ho přivedla k britské scéně 80tých let, kde mu učarovali zejména JOY DIVISION a specifický styl hraní jejich basáka Petera Hooka. Zachovala se i historka o té zmiňované první base – Keanu se jednoho dne vybral do Guitar Centre (velký krám s hudebními nástroji) s úmyslem koupit si krásnou, novou, voňavou, pivem nepolitou a nepoplivanou basu. Peníze měl, odhodlání též, co by ten plán mohlo zhatit? Ženská, říkáte si, taky mě to napadlo, ale výjimečně ne. Dva kluci na parkovišti před krámem se snažili udat svojí starou basu, Keanu na ní mrknul, hned mu padla do oka. Vzal jí, zkusil, ohmatal a do krámu už ani nešel. Prý byla perfektní, láska na první pohled. Do partie ještě přibrali kytaristu Gregga Millera, který byl civilním povoláním? Hercem samozřejmě.

Pokračovalo to jako obvykle – v garáži začali skládat vlastní písničky, pak zamířili do menších klubů a pár let cizelovali svůj zvuk a styl. Nebudeme si nic nalhávat, měli i jednoho žolíka v rukávě. A tím byl právě Keanu, kterého herecká hvězda rychle stoupala, takže na koncertech nouzí o návštěvníky rozhodně netrpěli. Proběhla ještě i jedna další změna v sestavě, když nejdřív na post druhého kytaristy a doprovodného vokalisty nastoupil jistý Bret Domrose, výjimečně ne herec, i když má taky k filmu blízko, skládal muziku pro filmy a seriály. Bret byl pak v roce 1995, po odchodu původního kytaristy, povýšen na hlavního a jediného kytaristu a zároveň zpěváka.

No a protože se bavíme zhruba o polovině devadesátých let a kapela se rozhodla stylově vymezit v oblasti alternativního rocku, asi si umíte představit, co všechno na styl a zvuk kapely DOGSTAR mohlo mít vliv. Tento guláš se vařil z kvalitních surovin rockové hudby 60´s, 70´s, 80´s  – členové kapely se netají láskou k velikánům jako jsou THE BEATLES, THE MONKEES, RUSH, THE CLASH, JOY DIVISION, PIXIES, DEF LEPPARD nebo TEARS FOR FEARS. Taky jste si to všimli? Britská scéna, silně melodicky orientované kapely. Takže ta škatulka „alternativní“ rock se v našem případě bude vztahovat spíše obecně ke zvuku kapely, než k nějaké experimentální avantgardě co se týče struktury písní. Pánové prostě dělají obyčejné rockové písničky, a to v pozitivním slova smyslu. S tím, že jejich zvuk přes výše zmíněné je typicky americký. Guláš se nám vaří, je čas pomalu dochucovat. Co bychom tam mohli dát? Grunge, hard rock, powerpop, AOR, street rock, soft rock. Určitě tam uslyšíte i další ingredience, důležité je ale finále. A tím je pro mě esence amerického devadesátkového alternativního rocku. Jestli bych měl ukázat na žánrově spřízněné kapely, asi bych vybral LIVE, HOLE (pozdní tvorba), PEARL JAM, R.E.M., VERUCA SALT, COLLECTIVE SOUL nebo z těch alternativnějších THROWING MUSES.

První album s názvem „Our Little Visionary“ vychází v roce 1996. To už je kapela slušně rozjetá a kromě spousty vlastních menších koncertů dělá předskokana i pro známé a velké firmy typu David Bowie nebo BON JOVI. Dalších pár let se pak členové snaží skloubit koncertování s jejich dalšími kariérami, což zejména v případě Keanu Reevesa není vždy úplně jednoduché. Každopádně se jim nakonec povedlo nahrát i druhé album „Happy Ending“ a v roce 2000 ho i vydat. Ještě dva roky to táhnou i koncertně, pak už ale dosáhnout svých hranic a rozpustí to. Není za tím žádná zlá krev, žádné umělecké neshody, žádné nenaplněné ambice, přebujelá ega, ani jakákoliv závislost. Jen nedostatek času. Na druhou stranu, nalejme si čistého vína. DOGSTAR hrál na americké hudební scéně spíš takovou slušnou třetí/čtvrtou ligu, nebyla to hvězda první kategorie a s nástupem nových „mainstreamových“ rockových žánrů koncem devadesátek by se jí ani nestali. A naopak, fenomenální úspěch filmové trilogie „Matrix“ katapultoval Keanua do první ligy herecké, takže asi chápeme, čemu dal přednost.

Trojice zůstala přesto v kontaktu, občas se sešli a jamovali. A pak přišla pandemie, lockdowny, všichni seděli doma a nic se nedělo. Teda nedělo. Dělo, a ještě k tomu hodně. Jak si tak pánové jamují a zabíjejí čas, najednou se začnou rodit nové písničky. A protože je to baví, tak se jich rodí víc a víc. A pak už je těch písniček za jeden album. A máme rok 2022, kolekci nových písniček, a taky chuť obnovit DOGSTAR. Co s tím? Najali producenta jménem Dave Trumfio, který má za sebou už slušnou kariéru s alternativně rockovými skupinami v novém miléniu. Namátkově produkoval alba například pro WILCO, OK GO, BUILT TO SPILL nebo GRANDADDY. Pánové si to chtějí udělat podle sebe, nechtějí se nikomu podřizovat, takže album nakonec vydávají pod vlastním labelem. Je to evidentně album hlavně pro potěšení jak kapely samotné, tak i starých fanoušků. Hypotéky je už zjevně netíží, nemusí za každou cenu přijít s hitem, fanouškovskou základnu vybudovanou mají a zároveň dobře vědí, že mladou generaci nejspíš moc neosloví. Udělají to po svém, jak to cítí, jak se jim to líbí, jak to umí. A opět se postaví i na koncertní pódia, poprvé po více než 20ti letech v květnu 2023.

Deska samotná nakonec vychází v říjnu roku 2023 a než se k ní dostaneme, řekněme si něco o tom na první pohled šíleném názvu „Somewhere Between the Power Lines and Palm Trees“. Jak už to tak často bývá, vznikl v podstatě náhodou. V průběhu nahrávání v Los Angeles si jednou brzy ráno před prací kytarista Bret Domrose vyrazil na procházku. A naskytla se mu scenérie, kterou zachytil svým mobilním telefonem a která zároveň následně dala jménu celé desce. A jak sám v jednom rozhovoru přiznal, s mobilem umí v podstatě jen telefonovat, a fotek udělá za rok méně než malé množství. Teď ale nezaváhal, zachytil atmosféru okamžiku, aby se svým výtvorem v studiu následně pochlubil i parťákům z kapely. Zjevně se jim ten snímek taky líbil, protože po grafických úpravách nakonec skončil na obalu. Možná jsem konzervativní, ale pro mě je obal součástí celého balíčku, který od každého alba očekávám – nejen muzika samotná, ale i cover a slušný booklet se zajímavými informacemi. A když vidím, jaké zoufalé (v lepším případě) nebo přímo hnusné a odporné (v tom horším) covery dokážou i některé velké kapely vyprodukovat, chce se mi až zaplakat. A přitom někdy stačí taková „blbost“ jako tahle zajímavá kompozice, vzbuzující lehce nostalgickou atmosféru a krásně vystihující realitu moderního světa. Nebo si v tom najděte milion jiných významů. A název samotný odkazuje k tomu něčemu nejasnému, co je ukryté mezi těmi elektrickými dráty a vzrostlými palmami. Tak se na to podívejme, co nám tam schovali.

Předně si hned vyjasněme – starého psa novým kouskům nenaučíš. Tohle album není revoluční, nebourá žánrové hranice. Je to velice civilní, skoro bych řekl až skromné album, budující na starých základech a přinášející pohodovou kolekci písniček s moderním, alternativně rockovým zvukem, jaký se nosí v roce 2023. Z celého alba je cítit pohoda, nenucenost, téměř až neambicióznost. Parta starých kamarádů si udělala album pro radost, a jestli to potěší pár fanoušků, je to jen plus. Zvukově se lehce posunuli k více alternativnější části rockového spektra, ale jinak zůstali pevně zakořeněni v melodických postupech a strukturách skladeb svých vzorů. Melodika není prvoplánová, chvíli trvá než do ní člověk pronikne. Stadionové refrény zde nehledejte. Produkce je téměř neviditelná, a to je v tomto případě dobře. Písničky skutečně znějí jakoby je nahráli prakticky hned po hrubém dokončení, možná někdy až lehce syrově. Bez zbytečných kudrlinek, bez komplikování a nastavování. Tak jak to zahraje klasické power trio naživo. Textově to taky není žádná revoluce – láska, ženské, vztahy, život obecně. Evidentně to není žádná high class poezie, ale taky nezní infantilně, takže za mě dobrý.

Rozjezd a první třetina alba je z mého pohledu ta nejslabší část. Jako třetí v pořadí je úvodní singl „Everything Turns Around“. No nevím, já bych jako první singl volil něco jiného, výraznějšího. Velice silná je prostřední část alba s písněmi „Overhang“ s krásnou melancholickou atmosférou a „britskou“ květnatou basou alá JOY DIVISION, nebo „Lily“ se stupňovitě vystavěným riffem a náznakem stadionového refrénu s nádhernými vokálními harmoniemi. Závěrečná třetina alba pak lehce přitvrdí. „Sleep“ klame názvem i tělem. Vybrnkávaný riff s ospalou melodií se změní v až sonický (zvukově) refrén. Z „Upside“ pozitivita srší na všechny strany a album zakončí skvělý druhý singl „Breach“ s moderním hardrockovým riffem. Skladby se nesou většinou ve středním tempu, a znova se vracíme k základům - v jednoduchosti je síla. 3-4 minutové nekomplikované písničky, sloka refrén sloka refrén, sólo, mezihra, refrén. Kolekce je přitom pestrá a soudržná zároveň. V mixu jsou krásně dopředu vytažené bicí i basa, kytara jim kryje záda, ale rozhodně není dominantní. Keanu evidentně preferuje hru s trsátkem, a často i v kytarovém stylu. Opět odkaz na jeho velký vzor Petra Hooka. A i samotný zvuk basy má blízko k britské ostrovní scéně z 80tých let.

DOGSTAR po dvacetileté pauze natočili nekomplikované, pohodové, poctivé a uvěřitelné rockové album. Z každé písničky je cítit, že bylo dělané srdcem a pro radost. A to někdy úplně stačí. A kdo by je chtěl vidět i naživo, myslím že u nás doma vůbec poprvé, bude mít šanci na letošním Rock For People v červnu.

19.03.2024	Diskuse (0)	Tomáš