DOKKEN - Heaven Comes Down

50%

DOKKEN jsou pro mne kapelou hodně dávné minulosti, pro kterou byla vždy typická přímočará hymničnost, melodická stránka jejich kalifornského Hard n´Heavy, ale především pak zvuk kytary George Lynche. Ten v sestavě již čtvrtstoletí chybí a jeho současný náhradník Jon Levin se sice snaží seč mu síly stačí, ale ten náboj osmdesátých let a veškerou okázalost tehdejší tvorby nemůže nikdy dohnat. Že je novinka „Heaven Comes Down“ jejich první řadovkou po jedenácti letech ticha, dost pravděpodobně také způsobily setrvalé problémy s hlasivkami Dona Dokkena, který, jak rovněž aktuální materiál ukazuje, prostě už nikdy nebude na svém obvyklém levelu. Vlastně mě přijde, že právě frontmanův výkon táhne celkové vyznění skladeb na novince poměrně dolů. Don sice nikdy nebyl bůhvíjakým zpěvákem, ale dnes působí unyle, unaveně, usazeně v jedné výrazové rovině, takže jeho projev nemá ani náznak onoho potřebného espritu minulosti.

Tahle kalifornská kapela už prakticky funguje jen z podstaty a jejich aktuální skladby jen recyklují prvky dávné minulosti. Bez toho, aby měly vůbec šanci se k té minulosti kvalitativně přiblížit. Z čehož neviním Dokkenovi spoluhráče, ale právě jen a pouze frontmana. Zvuk Levinovy kytary je sice jiskrný a snaží se dodržet všechny atributy typického rukopisu DOKKEN, ale právě ona vokální neživotnost, slabá vůle k čemukoliv svěžímu, zde spojená především s laxním výkonem zpěváka, dělá z „Heaven Comes Down“ vlastně zbytečnost.

Nevím, zdali ještě někdo vůbec čekal na novou desku DOKKEN, nebo si od ní dokonce něco zajímavého sliboval, faktem zůstává, že výsledek je ještě slabší, než se mohlo po dlouhé pauze předpokládat. Sice se zde nachází zhruba dvě chytlavé hymny, které dokážou mírně rozproudit prostor, ale to je ve výsledku opravdu málo. Jde o hned úvodní „Fugitive“ s potemnělou aurou a cinkavým zvukem kytary Jona Levina a pak ještě majestátní „Saving Grace“, kde se dočkáme asi největších hodů stran nějakého náboje a energie. Kolovrátky typu zdánlivě dravé „Gypsy“, přespříliš kultivované „Just Like a Rose“, nebo, a to hlavně, směšná rýmovánka „Over The Mountains“ jsou pro mne rozčarováním.

Když v poslední třetině až příliš umírněná a sklidněná kapela najede do poloakustického módu, skrze balady a country atmosféru – viz. trio klišovitých skladeb „I Remember“, „I Lost You“ a „Santa Fe“, jest vše dokonáno. Tohle je jeden z nejhorších comebacků posledních mnoha let. Jalová deska, která se tváří, že má v sobě všechno ze starých DOKKEN, ale ve výsledku nemá prakticky nic.

05.11.2023	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz