DONOR - Jeviště snů

80%

Po prvním poslechu nové desky DONOR bych s využitím sportovního žargonu nejradši konstatoval, že domácí favorité nepřipustili žádné překvapení. To negativní, dodávám pro jistotu. Když jsem zhruba před třemi roky uzavíral recenzní kapitolu pojednávající o minulém albu „Devět křížů“, spekulace o budoucím vývoji šly stranou. Vše bylo křišťálově jasné. Pánové se nebojí kytarové tvrdosti, dokáží se kvalitativně posunout, kdeco zpracovat či zakomponovat, ale vždy budou stavět na kmenovém stylu, svých melodických nápadech a bohatém aranžmá. Nedokázal jsem si představit, že by někam prudčeji odbočili. Už proto, že je podobná hudba prostě baví a také jim přináší uspokojivý ohlas. Stejně tak si nedokážu představit, že by instrumentálně polevili. Sestavu řešit nemusíme, k žádným personálním změnám od té doby nedošlo. Otázkou pro recenzenta aktuální kolekce tedy zůstává pouze to, zda za nimi i tentokrát dorazily ty správné vibrace a jak s nimi dotyční, zas o něco zkušenější a vyhranější, dokázali naložit.

Další a další poslechy novinky „Jeviště snů“ vyznívají pro DONOR ještě lépe. Přestože některé melodie mohou působit lehce povědomým dojmem, jednotlivé skladby znějí svébytně, a hlavně fungují, tudíž nakazí a strhnou. Devítku písní uvedenou intrem „Divadlo snů“ si lze po hudební stránce užívat jako příběh, ale též v podobě „singlovek“. Jednotlivě tedy v pohodě obstojí, přičemž dohromady dávají relativně pestrou skládanku, kterou propojuje zřetelná červená nit. Ta se odvíjí ze soundtrackově zaranžovaného prologu, pojatého na bázi trubadúrsky-popového motivu typu Neckářova „Tuhle píseň já přináším vám…“ Pravda, ladění je o něco méně pozitivní.:-) Pamětník, jediný přeživší, prostě solitér začíná vyprávět … a hned druhá věc „Amnesia“ vám dá pecku mezi oči.

Názvu zmíněné skladby rozumím stoprocentně, po takové ráně člověk zapomene na žánrovou konkurenci, a nejen tu domácí. Zvlášť když se přiloží osvědčeným („sandmanovským“) thrashovým riffem a pod refrénem pořádnou dvoukopákovou palbou. Jenže tím se nekončí, děje se toho zde podstatně víc. Ať už jde o první kytarovou harmonii, skvělý bridge či finsky pojatý závěr, nic nelze označit za otravný průměr. Když budu krapánek jízlivější, tak možná za špičkové (power)metalové generikum tuzemské provenience. Nic ve zlém, vše podstatné bylo na tomto poli již objeveno a vytěženo. Originalitu v evropském power metalu každopádně nehledám, popravdě, nedokážu si zde takový přístup ani představit, rozhodně ne v poloze dávající smysl. V podstatě by šlo o žánrovou dekonstrukci, o níž kromě skupinky věčných hledačů nikdo nestojí. Na druhou stranu, DONOR nabízejí víc než jen špičkové přehrávání čehosi povinně žánrového. Kytarové a vokální standardy i „tradicionály“ dostávají v jejich moravském podání vlastní ksicht, nehledě na zdařilou kompoziční stránku, jejíž kvality podtrhuje skvostná instrumentace. Právě a jen na popsané top úrovni chtějí také zaujmout a bavit, což se jim bezpochyby daří.

Snaha o pestrost, o udržení pozornosti neutuchajícím proudem melodií a vybroušenou hrou je evidentní a má řadu podob. Kdybych měl uvedené demonstrovat právě na „Amnesii“, stálo by mě to ještě pár odstavců. Upnu se tudíž na méně opulentní chod s názvem „Krysí král“. V první chvíli se zdá, jako by kapela chtěla vsadit na disco metalovou polohu, záhy se však baladizuje a pak citlivě přepne do tradičnějšího bigbítově/heavymetalové modu. Jiní by s tím do refrénu dožili, ne tak DONOR, kteří před něj zasazují krátkou, ale velmi efektní progmetalovou sekvenci s našláplými bicími. Díky ní pak skvěle vygraduje i kytarové sólo, a to téměř až k symfo/blackovému hájenství. Kapelník Michal Banovský po kompoziční stránce neponechává nic náhodě, do každé heavy/power/speed finesy pumpuje víc než jen slušné melodie, mezi nimiž navíc panuje vzorový soulad. „Michale, a takhle nějakou fajn speedovku na pomezí HELLLOWEEN/STRATOVARIUS bys tam neměl?“, ptám se. „No jasně“, pronese lakonicky a máme tu „Zlatý klíč“. Hladkou jízdu s progově přitvrzenou mezihrou. Ne, podobné skladby určitě nevznikají na zavolání, a když už náhodou pocítíte lehkost inspirace, musíte mít tým spoluhráčů, kteří něco takového kompetentně zahrají, vlastně všemu ještě přidají. Lehkosti lehkost, tvrdosti tvrdost a každé melodii krásu prožitku.

A tím jsem se dostal k pulzujícímu jádru tvorby DONOR, kolem kterého rotuje melodická smršť odehrávající se na „Jevišti snů“. Michalova kreativita a hráčská virtuozita se totiž může opřít o výtečné spoluhráče. Vím, hráčské výkony jsem chválil už minule. Dalo by se říci, že vše zůstalo při starém, nicméně virtuózní riffy a sóla kytar by bez přesvědčivého a posluchačsky velmi příjemného výkonu zpěváka Josefa Fritschky nezískaly napětí stojící u zrodu každé dobré písně z metalového ranku. Chválit rytmickou sekci by bylo nošením dříví do lesa. Bez jejího přičinění by rozpoutaná bouře melodické magie neměla potřebný energetický základ. Baskytara navíc melodiím chvílemi přispívá citelnou linkou. Bicí ve své podpoře sází zase na lahodnou kombinaci dravější zemitosti a adekvátní pestrosti, fakt špička. K Michalově kytarové hře bych dodal, že mě zaujalo každé z jeho sól, zejména pak v tom, že žádné z nich svou technickou bravurou nešlo nad skladbu, spíše ji vždy dotvářelo. Hodně pak potěšila variace na ústřední riff z Malmsteenovy „Rising Force“ v další power/speedové hitovce „Válka se nezmění“.

Původně jsem chtěl recenzi uzavřít konstatováním, že materiál z minulé nahrávky na mě zapůsobil přeci jen o něco více a že onen nevýznamný deficit kapela bohatě kompenzuje posunem k perfekci, a to nejen ve sféře vokálně-instrumentálních výkonů, ale i muzikálním bohatstvím a produkcí, zpečetěnou mixem Rolanda Grapowa. Teď, po řadě poslechů, ve stínu posledních tónů mocné „Derniéry“ a propláchnut mobilizujícími texty o apokalypse, lásce, válce, míru, svobodě a boji za ni, beru zpátečku a alibisticky přenechávám poslední slovo fanouškům. Relevantní argument totiž chybí a já zmínil jen střípky, rozhodnou tudíž hlavně preference a úhel pohledu. Pakliže by někdo preferoval méně orchestrací, má smůlu, Michala evidentně dost baví. Sám jsem je jako něco cizorodého přestal vnímat poměrně brzy. Po vynoření z hlubin undergroundu stačila krátká power/symfo dekomprese.:-) „Jeviště snů“ představuje na každý pád velmi vyrovnanou žánrovou desku té nejvyšší jakosti. Že bych vyrazil po x letech na Melodku?

16.04.2025	Diskuse (1)	Pekárek hackl@volny.cz