DOOL - The Shape Of Fluidity
Holandští dark-rockeři DOOL na svém třetím řadovém albu „The Shape Of Fluidity“ hlásají, že vše podléhá neustálým změnám a stejně jako plyne i život sám, jsou i skutky do něj vsazené ovlivněny růstem a zkušeností. Sice to zní jaksi tajnosnubně, ale to jen do chvíle, než si člověk důkladněji pročte jejich promo materiály. Deska vydaná u Prophecy Productions je již jejich třetí a vlastní bezpochyby adresnější rámec, který se týká zpěváka Ravena Van Dorsta, jenž se narodil jako intersexuál (zřejmě člověk s oběma pohlavími), aby své dětství a dospívání prožil volbou rodičů coby dívka, proti čemuž se před pár lety vzbouřil.
Ostatně i v promo-materiálech k nahrávce se na veřejnost tlačí větami jako „vzít život do vlastních rukou, neplnit jen očekávání druhých, nebát se změn, vrhnout se po hlavě do každé výzvy“, takže když tak o tomhle přemýšlím, napadá mne, že se asi dostávám na území, u kterého mně není dáno určitým věcem porozumět. Je to asi jako s lidmi trpícími bulimií, které člověk s velkou chutí k jídlu a pohodlným trávením nechápe. Na druhou stranu se DOOL může přičíst do kladů, že se u nich nic neděje na sílu a nepůsobí prvoplánově. Texty alba „The Shape Of Fluidity“ lze snadno číst jako univerzální příběhy o hledání sebe sama, plavání proti proudu a čelení světu bez vytáček. Ve výsledku tak ono odhalení, kterým se Nizozemci DOOL propagují, vnímám jako něco, co je kapele akorát na škodu. Jakoby to snad mělo někoho zajímat?
Album „The Shape Of Fluidity“ vnímám jako příbuznou záležitost k tvorbě třeba takových A PERFECT CIRCLE (především pak k jejich zatím poslední řadovce „Eat the Elephant“). Do výsostného podání Američanů však DOOL pořád docela dost schází. Je to znát na předsazeném postavení frontmana, který svou poměrně banální hlasovou polohou nedokáže naplnit očekávaný potenciál.
Svými stěžejními náměty se nahrávka točí kolem tématu osobní změny, ať už fyzické nebo psychické, vesměs však také měnícího se světa kolem nás. V rovině skladatelské jde vesměs o vyspělou sbírku, která v sobě kloubí prvky rockové alternativy, post-rocku, gothic motivů, a stojí někde na spojnici mezi umělečtější formou nezávislého rocku a metalu vyznávajícího temné proudy. Skladby nejsou rychlé, ale naopak jde u nich spíš o plynoucí atmosféru a neprvoplánové kouzlo, dostavující se postupně ve vlnách. DOOL vykazují vyzrálost a soustředěnost v psaní písní, která vyrostla právě z ucelené cesty, jež je dovedla až ke třetímu albu. Raven Van Dorst rozhodně není tak osobitým zpěvákem jako Maynard James Keenan a přestože se jeho zpěv vykazuje určitou dávkou tklivosti a nervnějšího posazení (někdy dosahuje skoro až protivných poloh), nemá v sobě onen potenciál velkého pěvce a lídra. Přesto se mě celé album jeví jako docela povedené a nacházím na něm řadu zajímavých věcí. Skladby mají obstojné nápady, nosné linky a působí jako vláčné a stále mohutnějící hymny, které prostě plynou ke svým nejvygradovanějším místům. Ty nabízejí hypnotizující atmosféru, v rámci které se nám odkrývá prostor pro nápadný muzikální eklektismus i přístupné a poměrně snadno zapamatovatelné struktury.
| 20.06.2024 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
