DOWN ´N´OUTZ - This Is How We Roll
Když Joe Elliott, zpěvák z řad DEF LEPPARD, před deseti lety zakládal tenhle svůj boční projekt, myslel pouze na připomenutí odkazu jedné ze svých nejoblíbenějších kapel, britských 70´s rockerů MOTT THE HOOPLE, kapely poskládané okolo frontmana Iana Huntera, populární zejména v první polovině sedmdesátých let. Postupem doby se DOWN´N´OUTZ vyvinuli z revivalu v regulérní dlouhodobé těleso, přesně takové, které je schopné se prezentovat i vlastní tvorbou. Třetí deska „This Is How We Roll“ vyšla letos na podzim a potvrzuje životaschopnost celého projektu, který kromě Elliota tvoří další rockové osobnosti známé dlouhodobě z britské i americké hardrockové scény: kytaristé Paul Guerin a Guy Griffin (oba z řad londýnských THE QUIREBOYS) mají rozhodně mnoho potenciálu stran skladatelské práce, bubeník od TOKYO DRAGONS Phil Martini, či dokonce baskytaristka Sharon Ross (dříve Share Pedersen), pamětníkům dobře známá z řad kalifornských VIXEN, jsou naopak nenápadnými jistinami a spolehlivými profesionály. Hodně podstatnou složku rock´n´rollového zvuku DOWN ´N´OUTZ obstarává barové piáno, na které zde hraje Keith Weir (Severoirský muzikant už nějakou dobu rovněž ve službách THE QUIREBOYS), i díky němu působí sound tohoto projektu velkolepěji a tak nějak životaschopněji (dokonce jsem si pohrával myšlenkami na nejúspěšnější tvorbu Eltona Johna ze sedmdesátých let) a navozuje vzpomínky na hvězdy stadiónového rocku právě etapy dinosauřího rocku.
Zmiňovaní hudebníci jsou rozhodně zárukou poctivého řemesla a výborných hráčských či skladatelských výkonů, zvlášť když je radost z jejich hardrockové tvorby přenesena i do skladeb samotných. Na třetí desce se tak podařilo sestavit obstojnou hromádku povzbudivých songů, které se dělí na rozmáchlé stadiónové vypalovačky svižnějšího charakteru, reprezentované zde nejlépe třeba hned úvodní „Another Man´s War“ či titulní šlehou „This Is How We Roll“, nebo dále pak skladbami jako „Boys Don´t Cry“ (ne opravdu nejde o cover THE CURE) a „White Punks On Dope“. Dále album nabízí jeden bláznivý, takřka kabaretní vál „Creatures“, ve kterém se projevuje ona nenásilnost a hravost celého tělesa, ale také poutavá baladická čísla s vrstevnatou instrumentací a konzervativně vyhlazenou melodikou, zde zastoupená hned čtyřmi položkami, jmenovitě „Goodnight Mr.Jones“, „Last Man Standing“, „Walking To Babylon“ a „Let It Shine“. Všechny čtyři pomalé skladby se myslím povedly, i když mám pocit, že v tomto případě dokážu odhadnout jejich dosah. Tyto songy se pravděpodobně nikdy nestanou zvukovou náplní večerů pro hledače čehosi nového a neoposlouchaného v rockové hudbě, ale naopak potěší všechny konzervativce. Nicméně hlavně „Goodnight Mr.Jones“ nebo „Walking To Babylon“ patří k vrcholům alba a tak si na nich dospěláci pochutnají náramně.
K DOWN´N´OUTZ jsem se sice dostal náhodně, protože jsem nikdy nebyl fanouškem lídra MOTT THE HOOPLE Iana Huntera, nicméně jsem se zde přesvědčil, že dokážou napsat i velmi obstojné vlastní songy mimo revivalový rámec, ale také mimo svá hlavní působiště. Jakkoliv největší hvězda uvnitř sestavy, jmenovitě Joe Elliott, pro mne bez doprovodu bombastické produkce svých DEF LEPPARD zůstane naprosto zaměnitelným zpěvákem, kterému, dle mého, civilnější rockové usazení nepřidává na kvalitě, což ovšem neznamená, že by byl špatným zpěvákem a frontmanem. I tenhle materiál potvrzuje , že obstojná rocková deska je stále v jeho silách, zvlášť když se opět obklopuje schopnými hudebníky.
| 18.12.2019 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
