DRAGONFORCE - Reaching Into Infinity
Není příliš obvyklé, že se anglická kapela na začátku své dráhy rozhodne pro speed metal, jenže DRAGONFORCE už si za těch patnáct let působení na scéně vybudovali velmi obstojnou pozici, patří k držákům a jejich jméno je dnes navíc zárukou velmi dobře odvedeného řemesla. Ano, je zde sice opětovně přítomna ona dotěrná otázka nepůvodnosti, protože stejně jako když Němci z GAMMA RAY mnohdy nezastřou svou náklonnost k heavymetalovým otcům z JUDAS PRIEST, rovněž DRAGONFORCE mají problém mnohdy neznít právě jako GAMMA RAY. Po šest let staré změně na postu frontmana, kde se nyní nachází třicetiletý Mark Hudson, tak dostáváme už třetí nahrávku s jeho zpěvem, která navíc představuje výtečně sehrané šestičlenné těleso, jehož srdce bije pro velmi rychlý a melodický metal, ale zároveň ani moc nevybočuje z řady podobně stylově zařaditelných.
Málokdy tahle kapela přeřazuje na pomalejší rychlost a na novince je tou jedinou výjimkou balada „Silence“ umístěná zhruba uprostřed alba. Epicky laděný song má své kouzlo, i když vrcholy slyším úplně někde jinde, beru jej tedy spíše jako oddechový čas před dalším nástupem zběsilejších čísel. Pro vyznavače rychlých temp a úprků s větrem o závod, třeba klidně i na (ve speedmetalovém ranku v textech často zmiňovaných) křídlech osudu, bude album „Reaching Into Infinity“ znovu pastvou pro uši, zatímco fanoušek s mnohem různorodějším hudebním vkusem prostě jen uzná dobré vlastnosti novinky, ale určitě jí nebude přisuzovat nějakou velkou pozornost, neobyčejnost nebo dokonce převratnost. Jde o velmi slušné, i když na druhou stranu nikterak mimořádné speedmetalové album. Srovnávat jej však se staršími pracemi této kapely zde zas až tolik nemůžu, neboť jsem rozhodně neslyšel většinu z jejich nahrávek, zkrátka jde o obstojnou poctu vysokorychlostním milníkům metalové minulosti vycházející z obvyklých pozdně osmdesátkových látek plných kytarových duelů a kejklí, čarokrásných kláves utvářejících zde podkladové scenérie skladeb a velmi dobře vybaveného zpěvu s obstojným rozsahem a sympatickou barvou.
Když se budeme pídit po zásadních informacích ohledně novinky, zjistíme, že většinu materiálu mají skladatelsky na svědomí dva členové, a sice kytarista Sam Totman a francouzský baskytarista Frederic Leclerq, zatímco druhý kytarista a v mnoha případech poznávací znamení souboru Herman Li zůstal úplně bez kreditu. Asijský rychlík je tam letos tedy zjevně od bleskurychlé práce na sólech a od žánrových předváděček. Na desce mne asi nejvíce zaujala skladba „Curse Of Darkness“, která nabízí onu hymničnost a hitový potenciál, jakými se na sklonku devadesátých let mohli pyšnit právě již výše zmínění GAMMA RAY, a protože do skladatelského talentu Kaie Hansena Britům ještě cosi chybí, většina skladeb za touhle položkou zaostává a tak nějak splývá. Výsadní místo v repertoáru by si mohla získat drtivá „War!“, jenž nabídne old-school thrashové riffy, neobvyklou tvrdost a tah na branku, ale v refrénu se rovněž nevyhne melodickým momentům a čarohře s vokály. Sympaticky v oné vlně vysokorychlostního patosu vyznívají skladby jako „Astral Empire“ nebo „Midnight Madness“, které vlastní rozmáchlejší struktury a poněkud epičtější sci-fi nádech. Ovšem ani položky, které jsem zde nezmínil, včetně jedenáctiminutového opusu „Edge Of The World“ přecházejícího z akustického úvodu do vypjatějších fází, v určité chvíli se blížící až metalcoreové zlobě, nejsou žádné zavádějící blbosti a drží si nadprůměrnou úroveň a semknutost metalového díla světové úrovně, takže za mne mají určitě v rámci speed metalu DRAGONFORCE jen a pouze plusové body, ať si o tomhle tvrzení budete myslet cokoliv.
| 13.06.2017 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
