DREAM THEATER - A View From The Top Of The World

90%

Zhruba dva a půl roku od vydání desky „Distance Over Time“ je tady prog-metalové „numero uno“ DREAM THEATER se svojí novinkou nabízející pohled z vrcholu světa. V rozhovorech se mimo jiné dočtete, že oproti předchozí desce, kde byl prý plán jasný, vznikl aktuální materiál víceméně spontánně, bez prvotní šablony. Přesto se mi zdá, že novinka pokračuje poměrně dost v intencích minulého opusu, což tedy mně osobně ale vůbec nevadí. DREAM THETAER si zkrátka za posledních 10+ let vybudovali signovaný sound, který je vycizelovaný, osvědčený a nejspíš i pro všechny zúčastněné vyhovující. Skladby jsou dotažené do maxima a vybalancované mezi chytlavostí a instrumentální „nedostižností“. Celý mix servírují s přehledem mazáků, kteří se navíc tváří, že je to vlastně úplně normálka.

Ano, legitimní je tedy i názor, že kapela ustrnula ve své komfortní bublině, že jede poslední alba tak trochu podle předlohy a původní význam slova progrese nechala daleko za sebou. Tady nejspíš nejcitelněji „chybí“ Mike Portnoy, jehož někdy až neřízená divokost a kreativita strhla Johna Petrucciho k hledání nových obzorů. Tahle dvojka roztáhla oponu snového divadla do šířky celého světa a vybudovala značku, která je hlavní a nejzářivější hvězdou daného metalového stylu. Nicméně situace už je zkrátka jiná a Mike Mangini patří už víc než deset let do pevné sestavy. A přestože musí neustále čelit fanouškovskému (převážně) „tlaku“ na svou pozici, tak s každou další deskou přesvědčuje o svých schopnostech a možná se krok po kroku přibližuje k „akceptaci“ i ze strany těch nejzarytějších MP fans. S dovolením si tady vypůjčím slova Pekárkova, který po dvou startovních singlech na margo Manginiho hry pronesl: „Ten byl snad někde na workshopu u Portnoye nebo co“.

V čem je tedy novinka jiná než předchozí deska? Po technické stránce vás určitě napadne jako první zvuk. Ano, kapela dostala díky spojení a umění dvojce James Meslin (co-produkce, engeneering) a Andy Sneap (mix a mastering) skvělý, mohutný sound. Pod produkcí je podepsán Petrucci. Nahrávka se nadýchla, jednotlivé vrstvy se provzdušnily. Samotné nástroje pak získávají na údernosti a šíři dříve na deskách DT neslýchanou. Je to dáno z velké části tím, že Petrucciho kytara tentokrát nehraje jasný prim, jak jsme na to byli z posledních desek zvyklí. Ne, není jí tam málo, samozřejmě že ne, ale v doprovodech je od basy separovanější. Ta se tím pádem stává výrazně čitelnější. Příjemný basový tlukot cítíte ve všech „stádiích“ songů, tudíž nejen v místech, kdy baskytara hraje něco jiného než kytara. Tandem Petrucci/Myung si dokáže skvěle vyhovět. Jeden podrží druhého, nástroje se podporují i proplétají a jejich celkový sound je prostě kulervoucí. Z daného faktu v maximální možné míře profituje i Jordan Rudess. Jeho klávesy nikdy nezněly tak plně a sytě jako zde. Nejjasnější důkaz o zvukové bravuře najdeme například ve „Sleeping Giant“. Skladbu začíná do sterea přepínaný, dokonalý kytarový sound, ke kterému se přidává celá kapela, a přestože Rudess valí plnotučné hammondovské rejstříky a basa jede naplno, celek působí kompaktně a čitelně. Zvukový orgasmus. Tohle se prostě povedlo. Dvojka Meslin/Sneap (ten hlavně) si zaslouží poplácat po zádech a pár zlatek navíc, ať je i na nové botičky.:-)

Tolik technická stránka, tou druhou je cit pro skladbu. Pod vedením mistra Petrucciho se nebezpečně blíží hranici, za kterou se jít už snad ani nedá. Pro mě osobně se stává „metalovým Davidem Gilmourem“. Trochu přitažené za vlasy? Možná, ale styl, jakým vtiskl do svého rukopisu „melodično“, mě prostě nepřestává fascinovat. I v těch největších prstolamech je pořád hudba (nebo alespoň v náznaku čeká za rohem), nápady mají jasné směrování a katarze, s jakou vyjede melodická linka i z naprostého „bordelu“, je prostě odzbrojující. Skladby jsou pak lehčeji uchopitelné a mají zapamatovatelné momenty. Zbytečně tak posluchače neunavují hledáním háčků, které by jim pomohly, aby se ve světě DT snáze uchytili. Na první dobrou má člověk pocit, že se tvorba zjednodušila, že do sebe nasála snad až popové elementy, ale chyba lávky. Ingredience jsou jen naváženy tak jemně, že to působí až samozřejmě. Technická ekvilibristika bere dech a zároveň nenudí. Kytara kouzlí melodické obrazy tak důrazně, že je často zpěvnější než vokální linky. Petrucci prostě dospěl do stádia, kdy si může dělat (a s ním i celá kapela), co se mu zamane, a při tom zůstat nohama na zemi i pro obyčejné smrtelníky.

Sakra, zapomněl jsem na Labrieho! Všichni víme, jak James Labrie funguje, nebo nefunguje na poměrně velkém procentu živých koncertů. Roky naskakují a zlato v hrdle zkrátka časem přestává mít ten lesk, jako v dobách „Awake“. Každopádně na desce je opět přesvědčivý, jak se sluší a patří. Oceňuji, že si našel přirozenější hlasové polohy, sedící k aktuální situaci, přesto jsou linky dostatečně naléhavé a tajemné, ostatně jako vždy. Zpěv se netlačí do zbytečné exhibice, kterou by vykopal hrob sám sobě při živé prezentaci, ovšem ta barva, ta tam pořád je.

Deska „A View from the Top of the World“ by se hodně zjednodušeně dala rozdělit na dva světy – na komerčně přístupnější a na ten „více dreamtheaterovský“. První čtyři skladby se nejvíce „podobají“ materiálu, který podvědomě známe z posledních desek. „Alien“ je přímočará, přitom však pestrá a košatá první singlovka, ovšem se stopáží 9:31. Mangini tady přesvědčuje o své extra třídě od první minuty. Zpěv je netradičně melodicky úsporný a svůj blyštivý moment si schovává skoro až na konec skladby, bez repetice. Nevadí, své velké chvíle si vybere v dalších třech věcech. „Answering the Call“ je nadupaná riffy, hudebně pulzující a přelitá vokálními melodiemi. V chytlavosti na „první dobrou“ pokračuje druhá singlová záležitost „Invisible Monsters“. Již dříve zmíněná „Sleeping Giant“ pak završuje celý kvartet živočišnou neurvalostí a možná nejchytlavější melodií na desce. Nechybí ani progresivní pasáže klasického střihu. Na deseti minutách najdete prostě všechno, co dělá kapelu kapelou. Možná vám ty skladby někdy až příliš připomenou melodie nebo nálady z tří předchozích desek, ale to je asi to jediné, co by se jim dalo zlehka vytknout.

Druhý svět začíná čistou poctou prog a art rockovým kapelám. „Transcending Time“ je óda na radost, slyšíte RUSH (začátek hodně evokuje třeba jejich „Red Barchetta“), ASIA, YES, BOSTON a další velikány, na kterých kluci „ujížděli za mlada“. Silné klávesové motivy si předávají otěže se zpěvem a celek zabalený do kabátu DT je k nakousnutí; tedy pokud k němu přistupujete tak, jak je nejspíš zamýšlen. Jde navíc o poslední odpočinek před finálním dvouzápřahem, kde už si nevydechnete.

Mistr Petrucci si poručil u Musicmanů postavit osmistrunku a hned z první vám jí napálí do palice v „Awaken the Master“. To je nekompromisní, brutální vál, který by se neztratil ani na „Train of Thoughts“ nebo v rámci méně přístupných harmoniích na „Awake“. Přestože je vyvažován melodickými výlety kytary a kláves – snad aby to „tolik nebolelo“ – i tak se jedná o nejsyrovější kousek desky. Konečně, i ten refrén je zde takový více „osudový“.

Master se probudil a na nás čeká poslední – titulní kousek. Více než dvacet minut muziky s výhledem z vrcholku světa. Nevím, jak to pánové udělali, ale na mě uvedená skladba působí silou stroje času. Dokonce jsem se během prvních pár poslechů díval na hodinky, jestli nejde o nějaký „fejk“ a zda opravdu uběhlo oněch 20 minut. Nejde! Zmíněná kompozice není vypointovaná jako „Octavarium“, není ani dokonalá jako „Change of Seasons“, je prostě svá. Velkou roli zde sehrává měnící se groove propojující jednotlivé části. Ty se tváří na oko jako slepenec nejrůznějších exhibicí a nápadů spojených jasným refrénem (a to jen v první části), ale ve finále fungují překvapivě kompaktně. V polovině se skladba zlomí do fatalistické melodie v typickém Labrieho stylu, jeho nejsilnější stránky, kdy si užívá každý tón, nálada se uklidní a bebíčka dostanou flastr. Pompa vygraduje bez nadbytečného patosu a už se opět kreslí v pastelových barvách. Střih, neurvale krásný přechod a znovu je tady radost z progresivních pasáží, jiných než v první polovině, ale stejně intenzivních. Celá věc je těžko uchopitelná, ve výsledku však okouzluje. Možná i tím, že nekončí nějakým přehnaně velkým finále, ale poplatně svému průběhu – zase trochu jinak. A také s přehledem, s přehledem kapely na vrcholu světa.

Pokud se vám líbí tvorba DT v éře „po Portnoyovi“, bude se se vám líbit i novinka. Pokud vám poslední desky přišly už nezáživné, nejspíš nezměníte názor ani nyní. Za zkoušku však rozhodně stojí. Sám mám rád obě období a přiznávám, že mě nové studiové představení prog metalových divadelníků z New Yorku okouzlilo. Už dlouho jsem si hudbu neužil tak jako při poslechu „A View from the Top of the World“.

Díky!

01.11.2021	Diskuse (24)	Majk