DREAM THEATER - Parasomnia

90%

Pekárek: Třináct let jsem čekal na to, až se bubeník Mike Portnoy vrátí do svého hudebního domova, a tím pádem i k jedné z mých srdečních kapel. No, čekal. Popravdě, přibližně do roku 2015 se mi při spatření známého loga chtělo zvracet, později se situace o něco zlepšila, nastala éra lhostejnosti. Postupné sbližování hlavních protagonistů jsem však samozřejmě registroval. Pokud jsem si zmíněný návrat přál, tak hlavně kvůli Mikeovi, jenž o něj bezesporu stál. Nebudu spekulovat nad tím, jakou musel přinést obětinu. O tom asi nejvíce vědí příslušní právníci. Zadostiučinění z faktu, že DREAM THEATER v mezidobí nahrávali nevýrazná alba a že k nim adorovaný Mangini prostě nesedí, jsem každopádně necítil. A čas plynul, hodně času, na kapelu za zenitem strašně moc zbytečného času. Blběji ho promarnili snad už jen MORBID ANGEL v souvislosti s návratem Vincenta. Když se tedy Mike konečně vrátil, první, co mě napadlo, bylo: „Pozdě, ale přece!“ Očekávání nedorazila vlastně žádná. Ta trocha uspokojení nepřerostla ve zvědavost. Bylo jasné, že Petrucci se o vládu s nikým dělit nebude. Na druhou stranu Portnoy je typ bubeníka, který dokáže proměnit sound, který dokáže „exhibovat pro celek“. Dokázal však na novém albu „Parasomnia“ i něco víc? Doufám, že v uvedeném směru k nějakému závěru s Majkem dospějeme. Dá se říct, že bychom se k němu mohli dobrat, když ne z opačných, tak alespoň z odlišných perspektiv. Ty sis přeci dokázal užít i éru s Manginim?

Majk: No jasně. A co je v umění vlastně fakt, o kterém mluvíš? Pro tebe nevýrazná alba v éře Manginiho, pro mě většinou výborné desky. Portnoy ze začátku chyběl, ale Mangini se do toho dostal a dodal kapele v jistém směru progres ve zvuku. Není takový extrovert jako Portnoy, a tak celá jeho éra v podstatě dospěla k vycizelování melodické formy, která upřednostnila v první řadě „písničky“. Petrucci dokázal kapelu utáhnout, i když mu „bláznivej“ parťák chyběl, návštěvnost koncertů neklesala a desky „padaly“. Takže jo, Manginiho éru jsem si užil, respektuju ji a baví mě. To ale neznamená, že nejsem rád, že je Mike zpátky – naopak! Teď je svět zase v pořádku a s Portnoyem se do kapely může vrátit „starý duch“. Přinejmenším musí mít po všech těch soft projektech (s výjimkou SONS OF APOLLO a METAL ALLEGIANCE) neskutečnou chuť do toho zase pořádně třísknout. A hned ti také odpovím na otázku, jestli na nové desce dokázal něco víc. „Jo“! Ta deska je totiž skoro celá velkou bicí exhibicí.

Pekárek: No dobře:-), polemiku ohledně kvality období bez Portnoye odložíme na pivo, i když tedy lepkavé kilometrové „písničky“ jako „ÁÁÁÁÁLIÉÉÉN…“:-) mě i teď trápí dost. Doprdele, teď to nedostanu z hlavy nejmíň tejden.:-) S tou návštěvností a prodejema bych si nebyl tak jistej, nicméně tam se může jednat o jeden z projevů stárnutí žánru jako takového, úbytku jeho fanoušků a podobně. Leccos se dohánělo či nastavovalo vydáváním bezpočtu živáků a pofiderních demáčů. Pokud však čísla klesala, asi nepůjde o nic dramatického, spíše konstantního a ve výsledku nezvratného. US chart od „eponymu“ po „View…“ – dle Wiki: 7., 11., 24., 52. – hovoří jasně. Portnoyův nástup má potenciál další pokles o něco oddálit, tedy alespoň mimo USA. Držme se však toho, že ke všemu došlo proto, že všichni, pochopitelně s výjimkou Manginiho, chtěli navázat na éru, kdy hrál v kapele někdo víc než jen výborný bubeník. A tady musím souhlasit, když už jsi to vyzvonil hned zkraje.:-) Onen „starý duch“ se do ní skutečně vrátil. A jiné vysvětlení než návrat ztraceného syna (otce zakladatele) neexistuje. Přestože takový byl evidentně i prvotní tvůrčí a producentský záměr, jedině s dotyčným ho šlo přesvědčivě naplnit. Co se týče exhibice, pořád si myslím, že nejvíc se „za doprovodu ostatních“ opět předvádí Petrucci, nebo je vše ještě složitější. Portnoy bezpochyby hraje na Petrucciho, ale tak brutálním stylem, že se z toho stává exhibice na kvadrát. Skoro bych řekl, že ho v nějakém smyslu převezl. Bicí sice působí uměřeněji, zas o něco vyzráleji, ale ty údery ve prospěch riffů, nazval bych je „klepáním kosy“, jdou přímo na komoru. Takhle fakt moc lidí nehraje. Pod tím drtí Myung, prostě pohádka. Všemu navíc pomáhá zvuk. Mangini nikdy nedostal tolik prostoru, nikdy nepůsobil tak hromovládně. Sneap se jako dodavatel zvuku znovu překonal. Pokud chtějí MESHUGGAH spojit maximálním tvrdost s přírodnějším vyzněním, měli by už konečně zamířit k němu. Nechal jsem se trochu unést. Jedno je jisté, „Détéčkům“ vše hraje, jak má, a my se proto vracíme málem až k …. „Scenes…“?

Majk: Vole jo! A já půjdu ještě dál. Nebo ne, nechám si to až nakonec, podle toho, co z tebe ještě vypadne. Máš pravdu necháme Manginiho éru na jindy, ať si s ní každý naloží dle svého. A „Alieeen“? Na to je jednoduchá odpověď – GRAMMY. Ponechme stranou význam uvedené ceny pro metaláky, který je víceméně nula. Petrucci nebo Portnoy, není to jedno? Exhibují oba a víš proč? Protože je nic nesvazuje. Protože Myung s Rudessem na ně makají do roztrhání těla. Proto také kytara vypadá, že je úplně rozhodující nástroj. Klávesové rejstříky převážně v nižších polohách a basa jedou hodně času téměř unisono s kytarou, a tím vzniká ten až obludně masivní sound v rifáži. Sneapem nakroucený zvuk navíc zprostředkovává basovější spektra v takové čitelnosti, že se o tom jiným kapelám může jen zdát (nezapomínejme ale i na zvukového inženýra Jamese Meslina). Celé dohromady to s vytaženými bicími dělá z poslechu lahůdku. Za mě dostal Portnoy dárek, který si zasloužil jak on, tak my všichni. Tvrdost a přímočarost v prvním plánu, v tom druhém i třetím, ale stále také kompoziční přehled a umění schovat do instrumentálního pekla melodické i harmonické vzorce, které rozhodně nejsou běžně ke slyšení. Hm, říkáš málem až k „Scenes…“? Já to vidím dokonce až k „Awake“ namíchaném s „Train of Thoughts“. No není snad ten nosný, opakující se motiv celé desky v něčem hodně podobný „Space Dye West“? A tím i stejnému vzorci na „Awake“?

Pekárek: Hele, „Awake“ i „Train…“ mě taky napadlo. První hlavně díky zvuku bicích, druhé i kvůli celkové tvrdosti a některým postupům, a nemusím zmiňovat zrovna vykrádačku z „As I Am“ v „Midnight Messiah“.:-). Měl jsem ovšem na mysli hlavně ono epičtěji pojaté metafyzično na koncepční bázi. Brr, to jsem se zas vyžvejk.:-) Jednoduše řečeno, s „Parasomnia“ tady máme znovu tak trochu duchařinu procházející celým albem. Netušíš náhodou, o čem nám LaBrie za doprovodu té brusky vlastně vypráví? Asi půjde o něco méně banálního než o blbý spaní…:-) Když mi s tímhle pomůžeš, prozradím ti, proč s „Awake“ víc styčných bodů nenacházím, nebo si tipneš?

Majk: Netipnu, protože kromě té konceptuální spojky propojených a opakujících se motivů napříč deskou, tam hudebně těch podobností dál už taky moc nenacházím. Jestli ono to nebude tím, že dneska jsou boys o 13 desek(?) dál a o pár dekád starší?:-) Ale s tou vykrádačkou „As I Am“ (samozřejmě máš pravdu) si narazil právě na hlavní prvek a věřím, že i smysl desky. Je to, dle mého, totiž pomyslný poslední kus skládačky, který spojuje celou historii DT dohromady. Nejen ta evidentní Metallica „aka“ „As I Am“, kde nepokrytě vzdávají holt jedněm ze svých velkých vzorů – METALLICE (stejně jako dřív PINK FLOYD, IRON MAIDEN a RUSH), ale i celý koncept. Je to o spánku, poruchách a hlavně snech. O světě tak trochu mimo, o páchání věcí, které se dějí mimo ovladatelnou realitu („Dead Asleep“ – skvělý text a nejtajemnější skladba desky), o nočních můrách – snové divadlo! Je to temné, je to strašidelné, je to koncepční a v mnohém to právě připomíná zlatou éru až někam k „Scenes…“ a „Train…“. Takže je to úmysl, schovaný pod povrchem, který celému dílu dává najednou trochu „vyšší“ smysl? Nebo je to bohapustá vykrádačka sama sebe? Posuď sám, já věřím že to první, a proto jim to žeru. Možné jsou ale obě odpovědi. A hele, narazil jsem na netu na borce, co si všiml v textu „Midnight Messiah“ následujících, dříve už použitých vět, takže kradu a posílám dál:

„Just another pleasent nightmare“ and „uncanny strange deja vu“ – „Strange Deja Vu“

„Over and over again“ – „The Enemy Inside“

„Constant motion“ and "forevermore blistering out of control“ – „Constant Motion“

„I can no longer fly alone“ – „About to Crash“

„Its calling me back to my home“ – „Home“

„This dying soul" and "breaking and shaking and left in the cold“ – „This Dying Soul“

Tak co, je to už takový marast, že ani text nejde napsat bez opakování nebo je to jinak? Jo, a k té duchařině, abych nezapomněl na tu brusku: „Thats why I feel like Im trapped. I keep thinking that Im waking up but Im still in a dream, it seems like its going on forever, I cant get out of it, I want to wake up for real. How do you really wake up? When I finally woke up, I was like, Whoa, that wasnt a dream. That was a visitation to this real place: the Land of the Dead.“

Pekárek: Hmm, tohle je vážné.:-) Díky za vhled! Tak především kvituju, že jsi se mnou nešel do zbytečných polemik o rozdílu mezi deskama, na kterých hraje Kevin Moore, a těmi, kde řádí Jordan Rudess.:-) Jde prostě o jiný hudební, a tím pádem i pocitový svět. Ten Jordanův se od „Scenes…“ buduje už strašně dlouho a přes všechny peripetie zůstává v tvorbě DREAM THEATER stále přítomný, velmi citelný a jasně seznatelný. Ano, na „Parasomnia“ se častěji drží spíš vzadu, přesto si říkám, že i on měl najednou k dispozici parťáka, který má daleko větší pochopení pro jeho neustále hrátky na pomezí klezmeru a Čajkovského. Návrat se najednou stává Návratem. V angličtině se většinou mele něco ve stylu „return to form“. Tohle jde však mnohem dál, ať už na minulé nahrávky pohlížíme jakkoli. Mohl právě a jen příchod Portnoye znamenat restart na úrovní blížící se něčemu jako „Scenes from a Memory II“? A pokud ne, lze si vůbec něco takového představit bez jeho bubnování? Samé otázky, nicméně jsem idealista, věřím tudíž v nový impulz a „znovu-napojení“ navzdory předchozímu nechutnému vyhazovu. Zkrátka věřím v obnovenou chemii. Citace a výpůjčky, ať už od sebe či jiných (a že jich tam je:-)), vůbec neřeším. Zde se pracuje na úplně jiné než písničkové bázi, staví se další metalový chrám. Výpůjčky evidentně nemají nic zachraňovat. Možná jen toho „Kmotra“ mohlo být o něco méně.:-) A neštve mě ani určité instrumentální „zHangárovatění“ (MEGADETH), ani ten výňatek Jidášů v již zmiňované „Midnight Messiah“. To jim snad Sneap odprodal jako ořez ze svých posledních studiových prací.:-) S Portnoyem se tudíž zas jednou odskočilo do sfér, kde se po konci SHADOW GALLERY už nikdo jiný nepohybuje. Kapela samotná zde navíc znovu našla samu sebe. I ty instrumentální závary více respektují náladu konceptu a potřebu jeho sevřenosti kolem ústředního tématu. Vždyť se jim povedla i balada. „Bend the Clock“ si fakt užívám. Když nad tím tak přemýšlím, každá skladba má něco.

Majk: Jasně – další ironická šleha na Sneapa. Vím, že jeho práci zas tak moc nemusíš, já naopak. To, jak nakopl a vzkřísil ACCEPT, zvukově předurčil víc jak dekádu SAXON a teď už podruhé dopomohl DT k bombastickému zvuku, za to ho musím mít rád. Ale to je jedno, otázky vkusu tady nejsou na pořadu dne. „Bend the Clock“ – jasně, skvělá balada (tvrdší než úplné cajdáky) a skoro jediný záchranný kruh pro posluchače „novice“. A to sólo na konci? Falešná skromnost stranou, ale tady nejde nevzpomenout na „Comfortably Numb“. Na desce FLOYDŮ „upajcnutý“ konec do fadu, tady to samé. Prostě nechci, aby něco takového už končilo! A stejně jako Gilmour, i Petrucci tady bude moct na živo rozjet neskutečnou parádu. Už dneska se těším na koncert. Stručně řečeno, na „Parasomnia“ jde v podstatě o jednu kládu za druhou. Úplně chápu, že když si desku pustí člověk, co pro něj DT zas tak moc neznamenají, že materiál v podstatě „odzívá“, nazve ho nudným a vlastně nemá důvod se k němu vracet. Ta deska chce čas, musí se poslouchat v celku a ono to přijde. Těmi katarzními momenty Petrucciho kytary v sólech počínaje a LaBriem, roubujícím melodie na nenormální podklady s mistrovským citem pro věc, konče. Ten chlap měl slabé období, to všichni víme, ale na deskách je pořád super, a tím, co předváděl na poslední tour, si to u mě zase vyžehlil.

Už se to tady vícekrát přetřásalo, ale zase to musím vypíchnout – ta po*raná marketingová strategie s půlročním lákáním na desku, která je už beztak dalšího čtvrt roku nahraná! K čemu to je? Singly po měsíci a půl? Nakonec tři, bez jakékoliv znalosti albových návazností a fungování celku. Dopředu znáte „skoro“ polovinu desky a poslech kompletu je pak totálně zdeformovaný. Tady jakbysmet. Dlouho mi trvalo, než jsem to dostal z hlavy a zase začal vnímat tu desku jako celek a ne jako zbytek „naroubovaný“ na známé skladby. Fuj! A co jako labely čekají? Že prodají víc desek? Blbost! Rocker, který desky kupuje, si je koupí tak jako tak, a ty ostatní? Fakt to pomůže prodeji? Nevěřím. A osobně mě to vlastně dost sere. Jeden singl a za měsíc deska, hotovo. Díky!

Takže jo – rozumím, že „nefanda“ kapely prostě nemá moc dobře nastavené podmínky pro poslech aktuální desky. A ta se tak na první dobrou může jevit dlouhá, monotónní a suchá. Ale nic není dál od pravdy, za což vám ručím. Sakra, a to jsem chtěl napsat něco k samotným skladbám – sorry. Pomůžeš mi, ať se konečně přestanu vykecávat a vylejvat si srdíčko jak „čtrnáctka na Facebooku“?

Pekárek: Dobře, odrazím se však od tvých postřehů. Popravdě, sám jsem si ze singlovek pustil jen „Night Terror“ a pak na vše zapomněl. Uvědomil jsem si, že hrozí něco, o čem jsi právě mluvil. Vyplatilo se, novinka zaujala hned napoprvé a pak jsem se k ní strašně rád vracel. Nejde ani tak o bohatství výrazných nosných nápadů, těch tam zas tolik není (nota bene těch nových), ale o oživení jedinečného kouzla DREAM THEATER, zacílení špičkových instrumentálních výkonů a o procítěnou LaBrieho kantilénu, znějící nad pekelně tvrdým spodkem. V tomhle na ně nikdo nemá! Možná se tady bavíme o jejich nejtvrdší desce. Nikdo a v podstatě nic mě na ní nevadí, všichni předvádí naprostý top, tedy ve svých polohách i LaBrie, ať už je za tím cokoli. Vychutnávám si každý riff i sólo, tvrdé hammondy, klavírní duhy pod Petrucciho jímavými melodiemi, Myungovy nanometry i každý jeho tón či dozvuk navíc. Vše má své přesné místo, přebývá opravdu málo, díky čemuž hudba konečně zas plyne. Ke skladbám asi tolik. Baladu už jsem zmiňoval. Podle mě v ní zazní možná nejkrásnější moment desky, na mysli mám kytaru ala Americana hned začátku. I slzička ukápla.:-) Stran zmíněného fade out sóla nevím, co bych dodal. Když vše vezmu popořádku v „In the Arms of Morpheus“ fakt přitlačili na pilu, souhra Petrucci/Portnoy je absolutní, přechod do epické melodické fáze nádherný. Takhle umí sólově vyprávět jen John. A jsme u toho; singlu „Night Terror“ uvedené intro (rozehřátí) jednoznačně chybělo. Kytara je k nezastavení a spojení SLAYER s leitmotivem „Cliffhanger“ od SHADOW GALLERY nemá chybu, stejně tak rytmické zvraty respektující vytýčenou náladu; a Rudess tomu tentokrát skutečně pomáhá. Mám pokračovat? „A Broken Man“, brutální nájezd, vokálně kytarový marš-tlak a pak marionetový valčíček, docela psycho, minimálně dnešní nákup v Albáči s tímhle v uších. Jasně, nic nového pod sluncem, jenže mě to v podobné konstelaci a zvukovém nastavení pořád baví, zvlášť, když se ta úvodní smršť najednou, přesto však organicky překlopí i do závěru. O „Dead Asleep“ ses už zmínil. Odjakživa mi bylo sympatické, že se nebojí těch nejklasičtějších metalových postupů, zde i jinde je můžeš přehazovat vidlema. Máš je k dispozici v mistrovském podání a s náležitě temným konceptem, kterému nechybí tlumené světlo z Broadwaye. Tohle je New York, baby! A ano, v suitě „The Shadow Man Incident“ se kapela definitivně přihlásí ke „Scenes…“ Dál asi nemá cenu pokračovat. Vše podstatné už myslím zaznělo. A noví posluchači? Pokud na takovou produkci nedokážou naskočit po pár riffech naklepaných tím nejlepším metalovým bubeníkem a baskytaristou, sorry jako, třeba si zas dokáží pěkně užít nějaký abstraktní obraz.:-) Že jsem napsal nejlepším metalovým bubeníkem? Po tomhle komplexním „úkazu“ zvaném „Parasomnia“, považuji diskusi na dané téma za uzavřenou, minimálně ze své strany.:-) Nezapomněli jsme na něco? Třeba na obal a tak?:-) S hodnocením pod devadesát nejdu…, ale to asi nebude problém, že?:-)

Majk: Podepisuju v plném rozsahu. „Parasomnia“ je úkaz. A že nepřináší nic moc nového? Je poměrně hodně lidí, co to kapele vyčítá (nemyslím tebe, klid). A kdo přináší,… po 16ti řadových albech? Rudessovi je 68 let, LaBriemu 61 a zbytek pomalu olizuje metu blížící se šedesátce? A přijdou se šlehou, která navazuje na nejlepší odkaz kapely. A lidem to přijde mnohdy málo? Trochu sebereflexe a pokory. Jasně, jsou věci, které se dají diskutovat, jako právě ten „nejspíš“ AI obal z produkce věhlasného Hugh Symea. Já všeobecně nemám problém, jestli ten obraz vznikl za pomocí AI, nebo ne, důležitý je výsledek. Pokud AI bude umět dělat lepší práce než lidé, je potřeba se prostě víc „hecnout“ a přinášet něco, co AI nedovede. Starý dobrý konkurenční boj. Jasně, taky s tím nejsem úplně košer, ale v podstatě, osekané od všeho balastu, to tak zkrátka je. Spíš je úplně mimo ta kauza, kdy Hugh nebo ta jeho společnost prodala jeden stejný výjev (ne ten titulní) dvěma různým kapelám. To mi hlava nebere. Nicméně tohle vnímám jako podružnosti. DREAM THEATER jsou o muzice a vždycky byli. A ta je pořád prvotřídní. O nejlepším metalovém bubeníkovi a basákovi už si psal, já dodám s totálním klidem na duši i nejlepšího metalového kytaristu. Minulé desce jsem dal 90 %, takže tady prostě musím za sebe jít na 100 %. Zaokrouhleno, zprůměrováno a vztaženo na běžné posluchače, se určitě na 90 % shodneme. S příslibem, že příště to klidně může být třeba 120 %. Mají na to.

Pekárek: Původně už jsem nic dodávat nechtěl, ale nedá mi to. Díky novince „Parasomnia“, v jejímž poslechu budu v dalších týdnech nadšeně pokračovat, se opět těším na jejich další album. Budou čelit obrovské výzvě a zároveň i úbytku sil, trochu perverzně se tudíž těším ještě víc. Ale co, vždyť Petruccimu stačí jen zabrnkat Americanu… a kdejaký blbeček půjde do kolen.:-) Jo, a s Manginim cítím. Nakonec si totiž myslím, že se jim snažil dát a asi i dal (budiž) fakt hodně. A nejde jen o tu totální bubenickou šílenost v „ÁÁÁÁÁLIÉÉÉN…“:-)

18.02.2025	Diskuse (26)	Pekárek/Majk