DREAM THEATER - Praha, Sportovní hala Fortuna, 2.listopadu 2024

K DREAM THEATER mám dlouhý vztah a jde o takové komplikované a přerušované manželství. Poprvé jsem se k nim myslím dostal po recenzi legendárního nestora české novinářské rock/metalové scény Jana Petrička na desku „Awake“ z roku 1994. Ani už si nepamatuju, jestli byla kladná, nebo záporná (sepsul to opravdu příšerně, pozn.Stray). Každopádně jsem si desku někde stočil na kazetu a pak se dlouho snažil, aby se mi líbila. Nikdy se mi to nepodařilo. Žral jsem tehdy superrychlé kytaristy i osmiruké bubeníky, a tak mi sice učarovala technická vyspělost skupiny, ale nemohl jsem přijít na chuť „operatickému“ siláckému výrazu zpěváka Jamese LaBrie. Některé (hlavně ty první – možná i trochu dědictvím kazetového formátu) skladby mi přišly docela dobré, ale celá deska taková studená a bez originálního výrazu. Cestu jsem si k ní mimochodem nenašel dodnes a jediná píseň, kterou bych zařadil mezi své dreamtheatrovské favority, je závěrečná „Space-Dye Vest“, netypická pomalá a astmosférická farewell věc od klávesisty Kevina Moorea, který po vydání desky kapelu opustil. Vlastně už přesně nevím, proč jsem tehdy s DT pokračoval a následně si v Popronu u Jungmannova náměstí v Praze koupil předchozí počin „Images and Words“ (1992). Tam to zablikalo mnohem jasněji. Tahle deska mi naopak přišla vřelá, s teplým tónem a hned mi učarovala. Krize devadesátek a tlak vydavatelství zjednodušit jejich hudbu však poznamenal následující „Falling Into Infinity“ (1997) a já se nějak postupně odpojil a ztratil zájem. Sice jsem DT úplně neodvrhnul, ale mentálně je zařadil mezi nevypočitatelné kapely s deskami „hit or miss“, přebujelým technicistním egem a snahou předvádět se a donekonečna natahovat kompozice. Devadesátkám prostě vládla větší přímočarost a jednoduchost a do toho se parta z hudební školy Berklee nehodila a nevěděla, co s tím.

DREAM THEATER jsem pak občas trochu sledoval a čas od času se jim pověnoval, ale nijak pravidelně a soustavně. Vlastně až teprve po odchodu bubeníka Mikea Portnoye v roce 2010 jsem si uvědomil, jak dlouho tu už tahle kapela je, jak je plodná (šest alb za deset let) a kolik jsem toho zameškal. A až o dalších deset let později v únoru 2020, těsně před covidovou pandemií, jsem poprvé navštívil i jejich koncert. A byl jsem vlastně opět zklamán. Hlavním důvodem mé návštěvy bylo přehrání celého koncepčního alba „Metropolis Pt. 2: Scenes From a Memory“ (1999), což je podle mě stále jejich magnum opus. Show ve sportovní hale na Výstavišti trvala i s dalšími skladbami dva a půl hodiny, ale bylo to zas takové technicistní a studené. Jediný, kdo se na pódiu trochu hýbal, byl zpěvák LaBrie, který ale polovinu setu strávil v zákulisí, zatímco se zbytek kapely věnoval instrumentálnímu muzicírování. Koncert byl navíc na sezení a připomínal víc návštěvu klasické hudby než metal. No jo no, říkal jsem si, ale naštěstí už u mě v té době patřili DT mezi kapely oblíbené a zasluhující pozornost, takže jsem je viděl už celkem čtyřikrát. Ještě jednou v roce 2022 na Výstavišti v sedě a to bylo snad ještě studenější než poprvé (tehdy se nám v roli předskokana posmíval Devin Townsend – „Moc se omlouvám, chápu, že vám to vadí, ale budu teď ještě chvíli hrát metal“), a pak loni v lednu v Brně, kde sice nebylo kvůli špatné propagaci moc plno, ale kde to bylo na stání, a já byl překvapen, že i na koncertě DREAM THEATER to může chvílemi vypadat jako na metale.

A pak to přišlo. Dvě hodiny předtím, než jsem se loni v říjnu vydal na koncert THE WINERY DOGS (report zde), světem prolétla novina, že bubeník THE WINERY DOGS Mike Portnoy se vrací domů do DREAM THEATER. Já se tak během onoho večera částečně zaposlouchával do hudby a částečně přemítal, jaké to s Portnoyem zas bude, a myslím, že se to honilo v hlavě i většině ostatních lidí v publiku. Vytvořilo to tehdy takovou pěknou atmosféru nenadálého a nečekaného štěstí, které jsme jako první na světě společně sdíleli my fandové tam v Akropoli.

Nostalgická nota následně jela v tisku celý rok a na první koncert v sestavě s Portnoyem tehdy do londýnské O2 se pak sjížděli fanoušci a fanynky z celého světa, aby byli v tomhle zas první oni. Prý se tam plakalo a objímalo a děly i další podobně dojemné věci. Přesně desátá show tohoto turné se pak po dvanácti dnech konala i v naší matičce Praze. Nostalgii nemá tohle tour ve vínku jen kvůli návratu ztraceného a oplakávaného syna, ale i jelikož se koná k oslavě 40. výročí od vzniku kapely příští rok. V Praze jsem neviděl lidi ani plakat ani se objímat, v publiku však panovala jednoznačně nejen velmi nostalgická, ale také i veselá a spokojená nálada. A s klidným svědomím můžu říct, že z těch čtyřech koncertů, které jsem od DREAM THEATER viděl, byl tenhle ten nejlepší. Vedle celkově živého a spokojeného publika – a toho, že byl koncert bohudíky na stání – na tom měl velký podíl právě bicmistr. Portnoy totiž není jen dobrý technický bubeník jako mistr světa v rychlosti bubnování Mike Mangini, ale je to také kreativní hudebník, rocker a skladatel, který si s bicími hraje a nejen do nich buší. Poslouchat Portnoye mi jednoduše přináší mnohem větší potěchu, protože s nástrojem zajímavě pracuje a posluchače překvapuje, nejen že bubnuje. Je to taky o parník ten největší showman v kapele. Za bicími chvílemi sedí, chvílemi stojí, hecuje publikum k rytmickému tleskání nebo ho paličkami diriguje. A tahle trocha člověčiny na koncertech DREAM THEATER dosud chyběla. Chvílemi se o ni snažil zpěvák LaBrie (je to jeho práce!), ale ten půlku času na stupínku chybí. O kontakt s publikem se také pokoušel klávesista s vizáží bláznivého čaroděje Jordan Rudess, naopak moc toho nenadělá lídr kapely kytarista John Petrucci, který od svých prstokladů jen čas od času zvedne zrak, aby nás povzbudil naježeným obočím… Je tam ještě někdo? Myslím, že ne… vlastně ano 😊, basista John Myung, ale ten jako kdyby na koncertech neexistoval. Ian Hill je proti němu entertainer a koncertní excentrik. Přestože jsem měl Myunga celý koncert přímo před sebou, tak jsem asi za pět minut zapomněl, že vůbec existuje, abych ho vlastně „objevil“ až v závěru, tak je introvertní a pasivní. Nepamatuju jediný okamžik, kdy by zvednul oči od not a podíval se na nás. Naštěstí to víc než bohatě vynahrazoval Portnoy…

Na tomhle výročním turné nejsou žádné předkapely, tak se úderem osmé zhaslo v Praze a začalo intro k památnému songu „Metropolis – Part I: The Miracle and the Sleeper“. Přestože jsem do té doby nic moc necítil a přišel prostě na „nějaký“ koncert, tak se to okamžitě změnilo a zmocnilo se mě silné vzrušení. Laser kreslil bleděmodře na plachtu před pódiem jméno kapely a při rytmizovaných úderech do kytary problikávala a zhasínala světla na jevišti. Intro jak prase a jedno z nejlepších, jaké jsem kdy viděl/slyšel, stejně jako celá píseň, která zafungovala jako jeden z těch nejlepších otvíráků vůbec a dostala mě rychle do bujaré nálady, o které jsem nevěděl, že jsem jí ten večer vůbec schopen. Pokračovalo se stejně silně – dvěma věcmi z Metropolis dvojky a pak „Mirror“ z „Awake“. Tenhle začátek se moc povedl a nemohlo to být lepší. Při následující čtveřici skladeb sice začala probleskovat stará známá pravda, tedy že hudba sice skvělá, ale že to prostě jeden Portnoy celé sám pódiově neutáhne. Ale i ostatní (o Myungovi nemluvě 😊) byli ten večer tak nějak živější než za Manginiho. Staronový bubeník vlil do krve mízu i svým kolegům. První část setu končila navíc jednou z největších „hitovek“, a také jednou z těch přímočařejších skladeb skupiny – „metallicovskou“ „As I Am“, ve které se publikum vepředu zas pořádně rozparádilo. Nečekejte samozřejmě žádné mosh-pity, ale na koncert DREAM THEATER to byly pohyby vskutku nevídané.

„As I Am“ byla vedle Metropolis jedničky také jednou z mých oblíbených skladeb, se kterými jsem měl ten večer tu čest poprvé naživo. Ze svých osobních premiér jsem si také odbyl dvojkombo „Vacant-Stream of Consciousness“ nebo pětadvacetiminutové monstrum „Octavarium“, ve všech třech případech skladby, které cca dvacet let nehráli a které byly i jedněmi z vrcholů koncertu. Dalším pak desetiminutová novinka „Night Terror“, která předznamenává šestnácté album kapely a která následovala po dvacetiminutové přestávce (ta byla třeba!). Dobře fungovala i další rychlejší dlouhotina „Home“ a pro mě dost překvapivě i něžná „This Is the Life“, jež společně s „Barstool Warrior“ ukázala, že se v nové éře nebudou Divadelníci rozhodně vyhýbat skladbám z Manginiho éry, což je jednak sympatické, jednak by to byla škoda. Poslední písní, která to na závěr zas hodně rozpálila, byl úplně největší hit kapely, tedy „Pull Me Under“, což je skladba, kterou už doma nemusím nikdy znovu slyšet, ale naživo funguje bezvadně a holešovický kotel ji i patřičně ocenil.

Celkově to na mě bylo (tři hodiny i s přestávkou) už trochu dlouhé, ale zpětně bych nekrátil. Zaznělo spousta výborných věcí, z nichž mnoho jsem naživo ještě neslyšel. Trochu zklamáním pro mě bylo, že – možná i kvůli méně známému promotérovi – nebyla hala úplně plná. Každopádně to byl nejlepší koncert DREAM THEATER, který jsem měl tu čest navštívit.  

10.11.2024	Diskuse (5)	Gazďa