DRUDKH - Shadow Play

80%

Zajímalo by mě, jestli jsou autoři atmosférického blackmetalu tak smutní a zdeptaní i ve svých běžných životech. Black metal samozřejmě obecně není veselý žánr a jeho takzvaná druhá vlna ve Skandinávii na začátku devadesátých let přišla s do té doby nepoznanou vokální a zvukovou agresí, nečitelností a nepřístupností doplněnou o temné, bezútěšné a většinou i satanistické texty. Na rozdíl od tehdejších skandinávských satanistů nechce atmo-black zničit svět a (přiblble) nevzývá démony z pekel. Mírumilovně a smutně protestuje proti stávajícímu pořádku, jeho nespravedlnosti a krutosti. Je plný životní skepse, zkroušenosti, nejistoty a deprese.

Ukrajina má v posledních letech spoustu důvodů, proč dělat smutnou hudbu. A spoustu důvodů, proč dělat black metal. DRUDKH jsou z Charkova, druhého největšího města Ukrajiny poblíž frontové linie, které je předmětem pravidelného ostřelování z ruské strany a zhruba z jedné čtvrtiny poškozeno či zničeno. Válečná agrese ale nezasáhla jen jejich město, někdejší bubeník a klávesista Mykola Sostin (alias Morth) byl minulý rok zabit ve válce. DRUDKH každopádně neprodukují depresivní kompozice jen kvůli konfliktu a smutku se věnují už dlouhá léta. Jsou to divní patroni – nekoncertují, neposkytují rozhovory, k některým svým deskám vůbec nezveřejnili texty, jak vypadají, vlastně nevíme. Přístup, který se k black metalu hodí. Schválně neříkám image, protože svou extrémností jsou tyto postoje zjevně odrazem osobnostního naladění členů, ne kalkulem.

Čtveřice Roman Saenko (kytara), Roman Blahykh (kytara, vokál), Krechet (basa) a Vladyslav Petrov (bicí, klávesy) nicméně pravidelně vydává dobré a zajímavé desky. Včetně novinky jich mají na svých bedrech zatím třináct. Jako jejich nejlepší díla jsou obvykle uváděna už ta ranná „Forgotten Legends“ (2003), „Autumn Aurora“ (2004) nebo „Blood in Our Wells“ (2006), v Charkově ale prakticky neprodukují slabých alb a celá jejich diskografie stojí za pozornost. Velmi dobrá je i právě vydaná novinka „Shadow Play“. Jsou to DRUDKH, na které jsme zvyklí. Do typické melancholické nálady nás vtáhne už přebal, který vytvořil kdosi uvedený pouze iniciály O. L. Obraz náladou připomíná covery jejich prvních nahrávek a zobrazuje monetovsky vyvedenou krajinu říční delty nebo jezerní slatiny při západu či východu slunce. Sázka na melancholickou jistotu? Možná. DRUDKH ale měli vždy krásné přebaly desek a po dvou laděných do černa se vrátili tam, kde jim to sluší nejvíc – k syté, tmavé, ale pestré paletě vícero barev. Nálada přebalu je důležitá i pro uchopení muziky. Kdyby byl černý, budu to celé vnímat temněji a jednotvárněji.

Podobná jako obal je i hudba – temná ale pestrá. Dvojkombo kytar, basy a bicích je podbarveno klávesami vytvářejícími plochy evokující širou ukrajinskou krajiny, o které se tu zpívá, a místy DRUDKH sáhnou i k akustické kytaře. Kombinace melancholické, táhlé a melodické muziky, která má ale i svou tíhu, důraz a závažnost. Zpěvná kytarová tremola se prolínají s hutnými zvukovými stěnami a rovné ubíhající rytmy s houževnatými sypačkami. DRUDKH (v sanskrtu to znamená dřevo) tvoří – jak je v žánru zvykem – dlouhé skladby. I tady je celkových 55 minut nahrávky rozděleno do pouhých šesti písní, z nichž žádná není pod šest minut a tři přesahují desetiminutovou hranici (nejdelší „The Thirst“ má přes 12 minut). Na rozdíl od jiných žánrových souputníků ale Ukrajinci nedělají táhlé a vlekoucí se kompozice, naopak to jsou po většinu času rychlé skladby, které pěkně odsýpají.

Přesto je tu s přílišnou natahovaností trochu problém. Paradoxně ne u těch nejdelších skladeb. „April“, „The Thirst“, „The Exile“ i kratší „Eve“ jsou všechno špičkové atmo-blackové vály. Slabší je naopak téměř sedmiminutová „Fallen Blossom“, která má sice kvalitní a chytlavý kytarový motiv, ale z poloviny je vyplněna nezajímavými sypačkami doplněnými stokrát slyšenými blackovými výkřiky. Půlka věci dobrá, půlka špatná. Vůbec nejslabším kusem je ale hned úvodní „Scattering the Ashes“, což je jakési intro, které má bůhvíproč sedm minut. Kdyby ho zkrátili na minutu a půl, bylo by fajn a plnilo by svou funkci, takto jen natahuje a nudí. Zbytek desky je ale tak dobrý a kvalitní, že jít pod osmdesát by bylo nespravedlivé.

Kdyby se mě někdo ptal na skladbu, kterou s těmito Ukrajinci začít, tak bych asi sáhl po „Eve“ a rovnou si ji pustil i s klipem. Krásná muzika a nádherné černobílé video, které kombinuje filmové záběry s animací. Náladou a tematicky připomíná pasáže ze skvělé a bohužel méně známé „Bláznovy kroniky“ (1964) od Karla Zemana, která válku a zkázu zobrazuje také animovanými metaforami na pozadí bouřkových mraků. Děsivá krása.

PS: V žánru atmosférického black metalu vznikla letos zajímavá deska i na „druhé straně barikády“. „Nightside Review“ od kapely GRIMA z Krasnojarsku na Sibiři také rozhodně stojí za pozornost.   

09.04.2025	Diskuse (5)	Gazďa