DRUG CHURCH - Prude

80%

Melodický hardcore s popovým elementy. Že to nedává smysl? Ale dává! DRUG CHURCH je náhodný objev, zřejmě to na mě vyskočilo při toulkách na YouTube a na první dobrou mě to rozhodně nedostalo do kolen. Ale v podvědomí mě něco nutilo se k tomu vrátit a prozkoumat to do větší hloubky. A skutečně, ty jemné nuance, kontrasty, protichůdné faktory, kterými je deska okořeněná, mě dokázaly okouzlit a pohltit.

Melodický hardcore, punk rock, post hardcore, emo rock, alternativní rock. V dnešní době se tyto žánrové škatulky u mnoha formací úplně přirozeně promíchávají. A to nejen v celkovém zvuku a ksichtu samotné kapely, ale často i v rámci jednotlivých songů na albech. Všechno výše zmíněné nalezneme i v tvorbě DRUG CHURCH. A pak i něco navíc, co bych tam nečekal. „Prude“ je už pátý zářez v jejich diskografii, a už i předtím (nebo paralelně) byly členové aktivní i v jiných kapelách, takže se rozhodně nejedná o nějaké mladé revolucionáře. To je z alba cítit na první dobrou. Přesně vědí, co si můžou dovolit. A zároveň přesně vědí, proč to tak dělají a dokážou si to obhájit. Takže jestli hledáte syrovou, garážovou, super nezávislou produkci a zvuk, tohle asi nebude pro vás. Možná teda jejich starší tvorba, ale z té jsem zatím viděl jen pár klipů, takže nemůžu sloužit. „Prude“ je dospělé album se špičkovým zvukem a kvalitní produkcí, které dokazuje, že i alternativní hudba může budovat na těchto atributech, aniž by se zpronevěřila své základní myšlence.

Kapela vznikla ještě v roce 2011 v Albany, stát New York, což jí pevně ukotvuje v hardcore scéně z východního pobřeží. Podle zvuku jsem to hned u první písně i tak nějak tipoval. Na první dobrou zaujme velice specifický hlas Patricka Kindlona. Zní sice staře a vyždímaně, ale když se podíváte jak vypadá, tak je tam rozdíl mezi fyzickou konstelací a hlasem minimálně 20-30 let. Podobný typ hlasu taky znamená, že žádné velké rozsahy ani virtuozity s ním nepředvedete. Naštěstí to tento styl muziky ani nevyžaduje. Přesto s ním pracuje velice šikovně. Klasikou je oduševnělý a agresivní zpěv, který dává písničkám správný drive. Ale s tím se Patrick nespokojí a nebojí se přepínat do téměř popových poloh a čistého jemného zpěvu (jemného v rámci možností samozřejmě). A to je za mě obrovské plus. Album je díky tomu pestřejší, ale zároveň vůbec nemám pocit, že je to něco nepatřičné. Naopak to zní velice přirozeně.

Album produkoval Jon Markson, což je jméno, které stojí i za dalšími zajímavými kapelami podobného ražení jako DOSSER, ONE STEP CLOSER nebo DRAIN (pozor, ne české THE DRAIN). Základ zvuku a i styl riffování odkazuje k alternativnější odnoži grungové scény, což potvrzuje i jeden z kytaristů, který v klipech rád vystupuje v trikách kapel jako TAD nebo MELVINS. Takže tady máme na začátek hezky hutný a zemitý zvuk, který jeden z dua kytaristů, Nick Cogan a Cory Galusha, produkuje svým Gibsonem (vypadá to na klasického Les Paula Juniora, jestli se nemýlím). Druhý má pak „Jaguar na krku“ jak zpívá známá plzeňská kapela, teda kytaru Fender Jaguar. Což samo o sobě je celkem neobvyklé u podobných kapel. Ale díky tomu je zvuk výrazně barevnější a lehce mazlavější, přesně ve stylu indie rocku devadesátých let. K tomu ještě přidejme dravé a nadupané bicí Chrise Villeneuva, doplněné bublavou basou Pat Wynneho, kteří se společně starají o skvělou rytmiku.

Překvapením ale ještě není konec. Synťáky. Ano, zase ty prokleté synťáky, které mi nahánějí hrůzu, a které mi zkazili požitek už z nejednoho jinak dobrého alba, když se nepoužívají rozumně a citlivě. Tady bych to zaprvé vůbec nečekal, zadruhé jsem si je při prvním poslechu téměř ani nevšiml, a za třetí, při pozornějším naposlouchávání jsem zjistil, jak geniálně je do písniček zakomponovali.

Na první dobrou je zřejmé, že je to primárně melodický hardcore. Ale ty extra přísady, které do něj namíchali, vysvobozují nahrávku z náruče relativně pevně sevřené žánrové škatulky. Ano, kapela se rozhodla trochu zariskovat, protože hardcore hardcore fans (krásná slovní hříčka, no jo, někdy se to povede) dokážou být docela nekompromisní a nemají moc pochopení pro podobné experimenty. Ale jak říkají v krátkém dokumentu o nahrávání – je jim to šumák, prostě teď to budou dělat takhle a buď to fanoušci akceptují, nebo „zůstanou jen kamarádi“.

Nástup je parádní. „Mad Care“ má tiché skřípavé intro, do kterého náhle a bez varovaní naplno vybuchne rychlý a tvrdý song. Ale už tady to ředí téměř popovými vokálními harmoniemi, ono i samotný refrén je silně melodický. Na pomezí alternativního a emo rocku se pohybuje „Myopic“, kde se poprvé nenápadně objevují v pozadí i synťáky. „Hey Listen“ jde ještě o krok dál. Vybrnkávaný riff ve stylu FOO FIGHTERS, jemný zpěv a pak agresivnější refrén. Singl „Demolition Man“ zase zvrátí vývoj směrem k tvrdosti. Úsečné riffy připomínající TURNSTILE táhnou píseň skutečně sílou demoliční koule. Na old school grunge odkazuje „Business Ethics“, ale ten valivý, obhroublý základ tady opět perfektně doplní jednoduché, ale zajímavé synťáky. Přímočará „Slide 2 Me“ nechává vyniknout perfektně fungující rytmiku. „Yankee Trails“ zní jako mix britských PLACEBO a heartland rockerů THE HOLD STEADY. A opět tam bouchnou synťáky, žádné cavyky.

Na ploše necelých 30 minut nám DRUG CHURCH servíruje skvěle nabušenou a zároveň silně melodickou porci poctivého moderního hardcore rock´n´rollu. Odvaha překročit žánrovou škatulku ať už zapojením dalších nástrojů nebo skladatelských postupů přináší ovoce v příjemné pestrosti nahrávky, která ale zároveň neztratila nic ze své uvěřitelnosti a autentického pouta k rodné komunitě.

01.11.2024	Diskuse (0)	Tomáš