DUFF MCKAGAN - Brno, Sono Music Club, 11.října 2024

Koncert Duffa McKagana jsem vyhlížel jako letošní událost roku. Dlouhou dobu totiž tvrdím, že z celé party kolem GUNS N´ROSES má právě McKagan nejzajímavější sólovou kariéru, kterou v posledních letech potvrdil kvalitními deskami „Tenderness“ a „Lighthouse“. Ty tvořily také páteř pátečního koncertu, který se měl nést v duchu odlehčeného rockového pojetí.

Kolem osmé hodiny si svůj čas uzmula předkapela JAMES AND THE COLD GUN z Walesu, která naprosto ideálně zapadla, řekněme, do podhoubí McKaganových hudebních začátků a do devadesátých let ovládaných grungem. V téměř zaplněném Sonu předvedli energickou jízdu odpovídající mladé partě na začátku kariéry, která dle jejich slov hrála včera podruhé v Evropě. Na mé poměry měl frontman málo výrazný hlas, ale na předkapelu těch 40 minut uteklo rychle a člověk mohl zavzpomínat na mix kapel jako PEARL JAM nebo SOUNDGARDEN. Plusové body dávám za sympatickou blondýnku na pozici baskytaristky.

Samotný nástup a úvodní song hlavní hvězdy byl zvolen poněkud rozpačitě, protože Duff McKagan a zbytek kapely prostě přišli, Duff si vzal akustickou kytaru a začal vybrnkávat začátek songu „Forgiveness“. Ten se svým tempem a pojetím rozhodně nehodil jako energetický nástup a bylo vidět, že publikum chvíli neví, jak vlastně reagovat. Ale to je v rámci celku naprosto nevýznamné dramaturgické škobrtnutí, protože další věc, kterou chci vyzdvihnout je naprosto brilantní zvuk. Vlastně to byl zcela určitě nejlepší zvukový zážitek v Sonu a jeden z nejlépe nazvučených koncertů obecně. Hlasitost byla na příjemné úrovni a byl slyšet každý nástroj včetně zpěvu do každičkého detailu. Zároveň je třeba doplnit, že to určitě nebyl jednoduchý úkol, jelikož byl koncert veden po vzoru TOMA PETTYHO AND THE HEARTBREAKERS, tedy bicí, baskytara, klávesy, dva kytaristi, spousta doprovodných vokálů a samotný Duff s kytarou a naprosto jistým a vyprofilovaných hlasem.

Začátek koncertu jasně ukázal směrování celého večera a Duff McKagan si emocionálně pohrával s jednotlivými písněmi, které se nesly v pohodové atmosféře. Kdo zná zejména album „Tenderness“, pohybující se místy ve vodách amerického country, ví přesně o čem mluvím. Ale nejednalo se jen o písně, v přirozené pohodě byl i samotný McKagan, který si po druhé písni sundal sluneční brýle a začal v průběhu koncertu vyprávět různé historky vázané k jeho životu nebo vzniku písní. Nejvíce mě zaujalo vyprávění o rozdělené společnosti v USA a jak je důležité se vrátit ke sdružování lidí, třeba právě na koncertech. Vyzdvihnout je nutné také kytaristu, který celý koncert zaplňoval písně sólovými vyhrávkami, které mě nepřestávaly vyvádět z úžasu. Tak sebejistého kytaristu jsem dlouho neviděl, přitom se celá kapela skládala dle mého názoru z lokálních hudebníků a jména se mi nepodařilo dohledat. Tyto kytarové vyhrávky přecházející až k regulérní sóla byly nejvíce patrné při akustických písních, kdy mě nejvíce utkvěly v hlavě písně „Feel“, „This is the Song“ nebo „Fallen“.

Zhruba ve třetí čtvrtině koncertu si Duff přehodil kytaru na elektrickou a koncert najednou nabral na rockových snad až punkových obrátkách. Ale bylo to uděláno chytře, nejdříve se začalo singlem „Longfeather“ z nové desky, který vytvořil příjemný předěl, aby se následně přitvrzovalo až k punkové „I Fought the Law“ od THE CRICKETS. Tento blok pak uzavřel song „You´re Crazy“ od domovských GNR, který ale v podání Duffa vyzněl mnohem tvrději. Někteří návštěvníci si tuto rock and rollovou jízdu vyložili asi až příliš doslova a ve chvíli, kdy na pódium přistál už druhý kelímek od piva musel už frontman rázně zakročit. Celkově bych měl několik výhrad k chování některých lidí, protože asi úplně nepochopili koncept celého koncertu. Pokud se více než polovina koncertu nese v akustickém a více komorním duchu s hlasitostí nedemolující ušní bubínky, pak je jasné, že je slyšet každé mluvení a stupidní výkřiky a dost to narušuje atmosféru. Nejen pro posluchače, ale i pro samotné interprety, kteří se do svého projevu snaží dávat nějakou emoci. Těmi Duff tento večer rozhodně nešetřil a na čerstvého šedesátníka měl svůj hlas na špičkové úrovni.

Závěr koncertu se už opět nesl v klidnější rovině s jedním velkým překvapením. Tím byla předělávka obřího hitu „Heroes“ Davida Bowieho, kterou si Duff mistrně přizpůsobil svému projevu. Až posléze jsem zjistil, že tento cover je spolu s jedním novým songem součástí vydaného EP v rámci podpory tohoto turné. Vyvrcholením celého koncertu byla pomalu gradující píseň s pozitivním textem „Don´t Look Behind You“. Žádné složité odcházení, žádné přídavky, prostě jen hodina a půl trvající hudební zážitek a úctyhodných 20 písní. Na závěr musím zmínit také merchandise, který byl poměrně bohatý a cenově na dnešní dobu až zázračně přívětivý. Už si nepamatuji, kdy bych měl možnost koupit podepsaný dvojvinyl za osm stovek nebo nové album „Lighthouse“ v deluxe edici za jedenáct stovek. Prostě standardní ceny v hudebních obchodech. Duff McKagan jede jak dobře namazaný stroj, ví přesně co chce a jde se si za tím postupným budováním vlastní sólové kariéry a zohledňuje každý detail, který je pro fanouška podstatný. Koncert si budu dlouho pamatovat jako ukázkovou jízdu vyzrálého a srovnaného rockera a budu se těšit na další návštěvu.

17.10.2024	Diskuse (4)	Kropis