DVNE - Voidkind

80%

Hned když jsem před pár týdny poprvé slyšel letos na jaře vydanou třetí řadovku skotské kapely DVNE, vzpomněl jsem si na tvorbu mých amerických oblíbenců CAVE IN nebo na album „Bloodmoon I“, které nahráli před třemi lety CONVERGE ve spolupráci s CHELSEA WOLFE. Jejich skladby, ačkoliv jsem se zdráhal kapelu škatulkovat, měly dokonalou emoční hloubku a dokonale magnetizovaly. Už z tohoto důvodu prostě musím tyto skotské rozervance slyšet v pozitivním světle jako občerstvovatele scény. U Metal Blade Records v dubnu vydaná deska „Voidkind“ je znamenitou (asi nejpravděpodobněji) sludge/post-metalovou sadou, dostatečně vynalézavou a proměnlivou, opatřenou chtěně špinavým soundem, vyladěným však v moderních studiových podmínkách k dokonalosti, jak si jen žádá špičková produkce dané žánrové škatulky.

Album působí jako vulkán, který se zrovna probral k životu a dociluje většího a většího pohlcení svého okolí. Je zde spousta neklidné atmosféry, tajemna, bouřlivosti, ale i emoční pestrosti, celkově tak deska působí jako komplexní suita s velkými uměleckými ambicemi, a to aniž by se materiál vzdal nějaké přirozenosti a srozumitelnosti. Je věnován především pouličním, metalovou a hardcoreovou hudbu milujícím hordám. Rozhodně nejde o akademickou záležitost, ale o plnokrevný moderní metal, kde není nouze o kaskády mohutných riffů, popelnicově ozvučené rytmy, které jakoby doprovázela zvláštní dunivá ozvěna, ale i sugestivní hlasový projev silného frontmana Dana Bartera, jež zde vládne jak bouřlivým řevem, tak i tklivým čistým zpěvem. Když se přes monumenty jako je zde tíživá úvodní erupce „Summa Blasphemia“ a charismatická „Eleonora“ dostaneme k dráždivé jízdě „Reaching For Telos“ plné riffů a emo nápěvů, zřejmě je to moment, kdy nahrávka dosahuje své nejvyšší míry chytlavosti. V žádném aspektu svého zvuku však nikdy nepropadne přebujelému podbízení.

Co mne hodně zaujalo, je prvotřídní zvuk, jehož důležitým stavitelem se pravděpodobně stal ústřední člen kapely Victor Vicart, obsluhující zde kromě kytar rovněž klávesové nástroje. Deska tak sebevědomě protíná území moderního valivého metalu, post-mileniálního hardcore a čehosi smyslného, co u ní posiluje atmosféru a celkově majestátní vyznění. Při další bouřlivé riff-jízdě „Reliquary“ se dokonce kapelu nezdráhám přiřadit k fenomenálním atlanťanům MASTODON. Na rozdíl od nich DVNE nevyužívají mírně zjednodušujících zkratek a své dílo pojímají ve vší velkoleposti. Na posluchače tak hrnou své výživné, neprvoplánové monstrum, kterým se tito budou muset nějakou dobu prodírat a odkrývat u ne zrovna krátkých skladeb jednotlivé vrstvy a fáze.

Asi nejzdařilejší hymnou se nakonec ukazuje mocná „Abode Of the Perfect Soul“, jejíž dunivé riffy v sobě mají ten správný oheň a celkově tak tuto progresivně laděnou a velmi proměnlivou skladbu posouvají na originálnější území. Zasněným úvodem zahájená „Pléróma“ reprezentuje asi to nejmírnější a nejplynulejší, co současní DVNE dokáží vyjádřit. Za mne rozhodně další z adeptů na velký hit. Zkrátka je toho zde hodně, díky čemuž jsem si jistý, že DVNE nejsou jen jednou kapelou z řady sludge/post-metalových souborů posledních deseti let, ale adeptem na stěžejní postavení na scéně. Ostatně i to potvrzuje závěrečná jedenáctiminutovka „Cobalt Sun Necropolis“, kde dokonce rozeznávám určité vlivy slavných TOOL. Hodně dobrá záležitost.

24.12.2024	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz