DYING FETUS - Make Them Beg For Death

80%

Nikdy jsem nebyl cílovka, přesto tuhle vražednou flákotu od DYING FETUS považuji za špičkový vzorek death metalu a vlastně dnes už asi i za nejtvrdší nahrávku vůbec, jakou jsem kdy vlastnil ve své sbírce. Extrémní metal, který je technicky na velmi vysoké úrovni, zároveň si však udržuje ráz old-school deathmetalové jízdy vycházející z parametrů evolučních devadesátých let. Někde mezi klasickou podobou smrtelného žánru a jeho progresivnější brutal tech death tváří. 

Po pravdě, po několika týdnech poslechů mám pocit, že tihle Američané nahráli nejlepší žánrové album letošního roku a to i vzhledem k albovým novinkám takových institucí jako CANNIBAL CORPSE, OBITUARY či MEMORIAM, což je úctyhodný výkon. Chvíli jsem si sice musel zvykat na lehce prasátkovský hlasový projev obou growlerů Johna Gallaghera a Seana Beasleye, ale znaje již přes třicet let někdejší vokální prezentace kupříkladu Kama Lee či Chrise Barnese, uvyknutí vlastně nebylo ani moc problematické. Hlavně se to poslechově s podobnou hudbou nesmí přehánět, to je důležité krédo. Uznávám spíše její rozumné dávkování.

Musím říct, že jde o zcela první album DYING FETUS, na jehož podstatu jsem se kdy dostal soustředěným domácím poslechem. Už obal desky je fantastický. To ne že bych se v něčem podobně brutálním vyžíval. Byť mne poslední roky straší zcela zásadní pokles IQ v rámci osazenstva přepravujícího se v ranní plzeňské MHD, ve svém jádru se stále považuji za pacifistu. Obal tedy nepovažuji za skvělý kvůli jeho obsahu, tedy brutálnímu vyobrazení vraždy, jako spíše díky designovému provedení. Je to souhrou barev, rozmístěním jednotlivých prvků, typem písma, nasvícením celého výjevu a zejména lehce komiksovou formou té kolorované fotografie. Prostě skvělý cover pro deathmetalové dílo.

To bychom měli povrch. Když jsem však začal DYING FETUS s novinkou „Make Them Beg For Death“ zodpovědně poslouchat, shledal jsem, že mne tahle záležitost vlastně nevýslovně nabíjí. Technický death metal na mne totiž nepůsobil až tak strojově a uměle, jak bych od podobné hudby čekal. Naopak zvuk mne přišel vlastně přirozený, přírodní, zcela jasně určovaný skvělým řemeslem, hráčskými a fyzickými parametry jednotlivých aktérů. Hezky postaru naducané riffy, vycizelovaná rytmika, konkrétně uvěřitelné a únosné zvraty temp, střídání groovových pasáží s masakrujícími sypanicemi Treye Williamse, do toho všeho pak hlubiný growl, který v podstatě dotvářel celou tu atmosféru temného hororu. To nejlepší z DYING FETUS však pro mne vězí v kytarové práci, John Gallagher zde totiž předvádí mimořádně hody řeznických riffů a vřeštivých kytarových sól. Vlastně by mne ani nenapadlo, že takto vrcholně může znít deska od kapely, která působí na scéně třicet let.

Už dlouho jsem neslyšel podobně vitální matro amerického old-school death metalu. Netřeba zde vypichovat jednotlivé songy, deska funguje již od úvodního tandemu technicky vycizelovaných bodců „Enlighten Through Agony“ a „Compulsion For Cruelty“ a posléze nepoleví. Mohu pouze chválit propojení progresivních a mimořádně technických prvků s poctivou deathmetalovou flákotou, která upřednostňuje animální feeling před chladnou akademičností. Z obrovského nasazení nahrávka prakticky ani na moment nesleví. Tohle je vlastně její největší devízou. Dýchá totiž ohromným nasazením, jako by se její aktéři odhodlali k výkonu, který by jim mohl dokonce zachránit život. DYING FETUS zde v žádném případě o smrt neprosí a já si jejich aktuální nosič v rámci možností užívám, jakkoliv se to asi nečekalo, neb se sám za cílovku nepovažuji. Vedle NAPALM DEATH a CANNIBAL CORPSE nejtvrdší hudba, jakou jsem kdy doma opakovaně poslouchal.

26.10.2023	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz