DYING PASSION - Black Threads

80%

Už dlouho jsem neměl z nějaké tuzemské nahrávky podobně dobrý pocit. Novinka šumperských DYING PASSION nejenže skladatelsky nikde nedrhne, ale představuje kapelu na novém stupínku vlastního uměleckého vývoje. Zapomeňte na dávnou metalovou minulost a vlastně zapomeňte i na všechny ostatní styly, kterými kapela plynule procházela, tohle je tak osobní a přirozená hudební výpověď, že zde něčeho jako stylové ukotvení není vůbec potřeba. Tím sjednocujících prvkem jsou zkrátka parádně se poslouchající skladby se zatraceně silnou atmosférou, skladby jenž plynou prostorem a vy jen s příjemným pocitem sledujete, jak je jejich tok přirozený, zvuk aktuální a průběh naprosto uchu lahodící. Na své osmé řadové desce se kapela snaží dotýkat nových obzorů.

Už majestátní úvod v podobě „Connected With The Universe“ vám doslova vyrazí dech, neboť skladba začne táhlými tóny dechových nástrojů, které rozechvívají prostor a připravují atmosféru pro nadcházející velké věci. Se vstupem kytary Standy Jelínka a dalších nástrojů skladba postupuje nejlépe jak může. Neschází jí jistá post-rocková zvonivost, ale energie, která ze songu proudí, má do chladu a nudy oněch módních kytarovek opravdu dost daleko. Tohle je prostě maják, naprosto vynikající a mohutný song na úvod se silně sugestivní atmosférou a hodně nízko položeným vokálem Zuzky podtrhujícím celou tu záhadnost úvodní skladby. Právě Standa je neodmyslitelným strůjcem hudby DYING PASSION, zvlášť pak nyní, když kapela v posledních letech prodělala jisté personální změny.

Titulní „Black Threads“ platí za největší hitovku. Ne že by kapela opustila prostředí pomalejších temp, ale dokáže prostřednictvím chytlavých linek zhudebnit svou nejvlídnější tvář. Jestliže Zuzka nakřáplým hlasem zpívá o myšlenkovém propojení mezi lidmi, je tam oné naléhavosti tak akorát, sice asi nejsem podobným teoriím ohledně nadějí a propojení výrazně nakloněn, ale této hudbě něco podobného sluší, zvláště když jsou skladby pečlivě aranžované a nástroje okolo nosných linek vytvářejí onu meluzínku prostřednictvím nejrůznějšího chvění. Smířlivá „What Do You Want?“ rovněž vlastní jistou vzletnost a pokračuje ve velmi dobré poslouchatelnosti předchozích skladeb. Kaleidoskopicky působící „Pray“ má v sobě, díky snímání obrazů z vysoké perspektivy, snad nejvíce aranžérských vychytávek a patří jednoznačně k tomu nejvíce dobrodružnému a zároveň nejpropracovanějšímu, co album nabízí. Tahle vrstevnatá věc s desítkami vstupů nejrozličnějších zvuků a nástrojových účastí mě vážně baví a to zejména díky tomu, že navzdory všemu neztrácí směr.

Pokračuje se dál a každý song nabídne přesně onen stupínek muzikantského opečování, jaký potřebuje. Kapela často sahá, tedy kromě zvuků základního nástrojového vybavení, k různým  podkresům vytvořeným ze zvuků dechových nástrojů, ale i ke klávesovým aranžím, samplům ze smyčců, ale často zde na místo kytar hraje ústřední roli piáno. Opakem „Pray“ je hypnotizující kousek „In The Fog“, který je právě toho důkazem, tedy že DYING PASSION jsou schopni předat silnou věc, aniž by se dotkli kytar a bicích. Tohle je snad jediný song, ze kterého jde opravdová zima a i Zuzčin hlas má zde doslova čarodějnou patinu. Daleko přívětivěji vyznívá „Island Song“, který jakoby po onom ponurém předchůdci znamenat nové jaro, vše se zde tak nějak pozitivně zabarvuje, vše rozkvétá a i melodii označuji jako jednu z těch, které by mohly zahřát co největší počet posluchačů.

Následující „Pills“ ve mně, díky svým kluzkým tónům a jejich proudění, evokuje téma osudovosti. Na DYING PASSION se mě líbí, kterak detailně a zároveň nenuceně dokáží opracovat skladbu do fáze, kam by se mnoho jiných kapel nebylo schopno ve svém hračičkovství ani náznakem prokousat. Spojení kytar právě s klávesovými zvuky a smyčci, to je ona hmota, jenž jim v současné době svědčí. Jejich skladby jsou sice mírné a pomalé, ale děje se toho v nich mnoho. Ona detailnost je třeba krásně poznat už od úvodu následující „Echoes Of The Past“, která platí sice asi spíš za jen jakýsi abstraktně instrumentální předěl před nástupem „Ten“, ale i když k vám doléhá odněkud z dáli, jakoby ze sna, je ona paleta ingrediencí ji utvářejících tak široká. Charakteristickou vlastností alba je plynulost, ale rovněž i abstraktní zvukové malby, které se prolínají celou šíří materiálu.

Varovný podtón vlastní závěrečná „Forgiveness“, která se svým majestátním a osudovým zvukem dá přirovnat hned k úvodní položce. Představuje tak opravdu velkolepé atmosférické finále. Neznám sice tvorbu DYING PASSION v celé její šíři, protože v době, když měli ještě co do činění s metalovou scénou, jsem je nesledoval, ale tohle je zatraceně silná hudební výpověď, která je ani tak necharakterizuje jako nositele nějaké stylové škatulky, ale za to charakterizuje přímo je samotné, což je, myslím, daleko lepší.

18.01.2017	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz