DYNAZTY - Game Of Faces

50%

Hrát chytlavou, pompézní a přímočaře líbivou metalovou hudbu ještě neznamená trefu do černého. Švédští DYNAZTY v současnosti zřejmě splňují představu mnohých o navenek draze působícím a nesmírně zábavném pop-metalu, který míří zpříma do srdcí evropských posluchačů. Holt asi každý máme trochu jinou představu o tom, co je na světě zábavné. Chci říct, že i v životě ne vždycky právě zeširoka rozesmáté tváře takové jsou. Tihle DYNAZTY mně připadají jako naprosto prvoplánově vedený, bujarý candrbál, který, naleštěn, ověšen řadou cinkrlat, nasvícen lákavými světly, stejně jako zatížen tužbami aktérů po nekonečné zábavě, působí ve svém jádru naprosto pitomě a postradatelně. Není to o tom, že by novinka této kapely působila hůře než starší materiál (ostatně, ten vlastně ani moc neznám), můj názor na podobnou hudbu je totiž plošně neměnný. Evokuje mi dětské vzpomínky na poutě či cirkusy. A já tyhle věci z dnešního pohledu opravdu, ale opravdu nemusím.

Někdo jiný by v klidu mohl říct, že „Game Of Faces“ je pro evropskou metalovou scénu novou hitovou erupcí, kde jeden výrazný chorál střídá další a vše se nese v intencích bombastické zábavy. Au, zase to slovo. Na jednu stranu takové tvrzení v uších některých posluchačů možná pravdivé bude, ale vstupenkou k takovému názoru je z mého pohledu pouze výrazně špatný vkus. Skladby DYNAZTY, jakkoliv působí nadýchaně a bombasticky, v sobě nenesou nic nad rámec unifikovaných produktů metalového mainstreamu. Nepřipustí hlubší soustředění, natož pak pozorné vnímání potencionálních kontrastů, tedy pokud zde nějaké vůbec jsou. Jedná se o zhudebnění jednolitého reje zpitomělého davu, cloumajícího sebou ve víru záplavy rozesmátých tváří, kde je účastník doslova umlácen zainteresovaností svého okolí a tou horou instantní chytlavosti.

Z naprosto banálních popěvků se v případě DYNAZTY jakoby nic vrství majestátní hymny, nedovolující, při svém tlaku na docílení vrcholu, tolik potřebné posluchačovo hledání a postupné objevování zajímavostí. Prostor pro něco podobného je zde opravdu malý, zvlášť pak v éře, které vládne stylizace ovlivněná AI. Hudba DYNAZTY je totiž jako rozesmátá klaunská tvář, která se ani nezajímá o to, zdali někoho baví. Je jako tobogán či autodráha, která v koloritu všudypřítomného pouťového halasu a hluku způsobuje takřka kolaps emocí. Ať už si pustím jakoukoliv ze skladeb, dostanu většinou kýč s nemalou touhou po dovádění. Pokud bych měl vybrat největší zhůvěřilost, pak volím  - „Fortune Favors To Brave“, což je song svou náladou připomínající „ruské kolo štěstí“. Konkuruje mu snad jen titulní kolovrat „Game Of Faces“ -jakýsi odjišťovák místního nevkusu. No a pak třeba ještě bláznivě vygradovaná „Sole Survivor“, v jejíž symfo závojích dokonce slyším fanfárový motiv z Hvězdných válek. Možná jsem však touhle hudbou po týdnu koketérií až tak zpitomělej, že se mi to celé jenom zdá.

Nikdy jsem nechtěl k této skandinávské kapele přistupovat nějak zaujatě. Mně osobně se zkrátka jen velmi nelíbí jejich pojetí chytlavé a hymnické metalové hudby. O tom, že je Nils Molin vynikajícím zpěvákem, což dokazuje i v řadách o něco popovějších, avšak skladatelsky a dramaturgicky o něco lepších AMARANTHE, je nepochybné. Nebo že jsou jeho spoluhráči (v čele s kytaristou, klávesákem a nejčastějším skladatelem Love Magnussonem) skvělými instrumentalisty, o tom rovněž netřeba polemizovat. Nebýt zde ojedinělých položek, jako třeba hned první písně „Call Of the Night“, což je ve své podstatě slibný power hymnus, po jehož skončení se to celé děsivě zvrhne, šlo by doslova o armageddon „ZÁBAVY“ (.... a cukrové vaty)!

28.02.2025	Diskuse (0)	Stray janpibal@seznam.cz