EDDIE VEDDER - Earthling

80%

Zpěvák PEARL JAM má sólovou desku, co tedy nabízí jeho „Earthling“? Dle mého je to deska, která oplývá kvalitním songwritingem, ujasněnou koncepcí a nepochybnou zkušeností autorů. Patří bezesporu k těm, o kterých bych (být jiná doba) řekl, že má na to navodit pocit hromadné sounáležitosti. Svědčí o tom již pilotní stadionový singl „Invincible“, který se jeví být nejen dospěláckou, ale rovněž chytlavou záležitostí, kdy po jeho poslechu máte coby příslušníci střední generace chuť výjimečně navštívit nákupní zónu za městem a koupit si po letech kostkovanou flanelovou košili. Prostě euforie.

Eddie Vedder je samozřejmě znám především díky svému třicetiletému působení v řadách seattleských PEARL JAM, ve své době revoluční rockové kapely, která pomáhala rozvířit boom okolo vlny grunge v první polovině devadesátých let a dostala charismatický rock plný poselství do celosvětových hudebních žebříčků, následkem čehož prodala desítky milionů alb. I Když PEARL JAM patřili vůbec k nejúspěšnějším prodejním artiklům amerického rocku devadesátých let, stejně si myslím, že valná část jejich tehdejšího úspěchu byla zakódována právě prostřednictvím angažování tohoto kalifornského hippie/beachboye na post jejich frontmana, neboť to byl právě Vedder, kdo vtiskl jejich niterným skladbám svou nezapomenutelnou hloubku a prožitek. Nemluvě o barvě jeho hlasu a stylu frázování, které se staly doslova signifikantními pro tehdejší etapu rockové hudby. Z PEARL JAM se stala stálice, která i po třech dekádách existence táhne a je schopná ke své hudbě poutat velké množství lidí po celém světě. Sám Eddie to zkoušel sólově již v roce 2007, kdy realizoval svůj debut „Into the Wild“, album doprovázející americký existenciálně laděný film totožného jména, a sklidil s ním pochvalné ohlasy. Byť šlo tehdy o úspěch, který se udál stranou hlavního proudu. Už tehdy bylo stvrzeno, že zpěvákův hlas dobře funguje i mimo PEARL JAM, v podobě komornější nezávislé tvorby. Novinka je však ambicióznější.

Letos máme co do činění s albem, u kterého se můžeme dočkat komerčního úspěchu, s albem stojícím pevně na silných autorských základech, neboť nové skladby působí velmi ujasněně a fungují i jako mainstreamový rock vykazující své nadžánrové kvality. Producent a všeuměl Andrew Watt, ex-Redhoťácký kytarista Josh Klinghoffer a bubeník Chad Smith (rovněž RED HOT CHILI PEPPERS) spolu s Eddiem stvořili poctivou upřímnou desku, orientovanou na kytarové písně, desku spojující stadiónový naturel dospěláckého rocku s vlivy amerického folklóru a malou špetkou nezávislé scény.  

Album je co do typů skladeb poskládáno štědře a nenese sebou žádný prvek přehnaného vzdoru. Mě osobně nedostatek rebelie u chlapa, kterému táhne na šedesátku, rozhodně nevadí, zvlášť když jsou skladby výborné. Když jsou bezproblémová sdělení, týkající se myšlenek stárnoucího hudebníka s nadhledem, vklíněna do kvalitních písní, nevidím jediný důvod si stěžovat. Kdesi jsem totiž četl, že Vedder platil kdysi v dobách grunge za rebela, ale nic z jeho někdejšího divokého já na nové desce není poznat, že je tento materiál příliš usedlý. Odpovím asi takto. Vzhledem k Eddieho věku se mě zdá myšlenka na potřebu rebelie v jeho tvorbě vysloveně naivní a nesmyslná. Fakt, že se mu povedlo sestavit poměrně zajímavou, pestrou a šikovně poskládanou sbírku rockových písní, které rozhodně nemusí s časem zapadnout, v mém případě stačí.

Stadionový flák „Invincible“ zní úžasně už jen třeba v tom, že Vedder hodil za hlavu veškeré předsudky k prostředí středního proudu a stadionové produkce pro širokou veřejnost. Nosná stavba songu podporuje její přímočarý a chytlavý ráz a tak je zde nakřáplý Eddieho hlas nadnášen směskou kytar, rytmiky a kláves. Zpěvák píseň táhne k líbivému refrénu a nachází se bez problémů kdesi na území, jenž obecně patří veličinám typu Bruce Springsteena. I když skladba samozřejmě platí za nosnou věc letošní sbírky, deska nabídne i další okouzlující položky – např. pomalá a charismatická „The Haves“, kde Vedderův hlas doprovází výrazný part piana. Zde fascinuje výpravnost, generační potenciál i schopnost napsat song, který může dosáhnout dlouhověkosti. 

Upoutá teskná „Long Way“ s prvky country a inspiračními odkazy na tvorbu Neila Younga, postupně gradující vrstevnatý flák „Brother the Cloud“, který zde bezchybně reprezentuje komplexnost Vedderova skladatelského umu, i dravější rockec „Power of Right“, všechny tyto písně mají kvalitu velkých věcí PEARL JAM a působí tak nějak majestátněji než to, co tahle kapela produkuje řekněme v posledních patnácti letech. Druhá polovina alba je sice trochu slabší, ale rozhodně jí nechybí životaschopnost a svižnost - viz skočná „Try“ se zvuky foukací harmoniky, rockec „Rose Of Jericho“, nebo bezproblémově roztančený pop/rock „The Dark“. Do studia bylo přizváno i několik význačných hostů, takže se dočkáme kolaborace s Ringo Starrem v písni „Mrs. Mills“, na harmoniku si zde v písni „Try“ zahraje Stevie Wonder a svůj pěvecký i klavírní part předvede v rámci songu „Picture“ dokonce sir Elton John. Za mne rozhodně žádné zklamání, ale pečlivě zhotovená dospělácká rocková deska plná zkušeností a pohody.

22.02.2022	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz