EDGUY - Space Police: Defenders Of The Crown
Přestože němečtí EDGUY mají na svém kontě hezkou řádku alb a workoholický šílenec Tobias Sammet se je snaží tlačit jak jen to jde, jejich hudbě jsem doposud na chuť nepřišel. Přitom jde o vcelku dobře poslouchatelný, germánský power metal melodického střihu. Jasně, každé album EDGUY je v detailech trochu jiné, přičemž mi čím dál více přijde, že se falcký generalisimus snaží záměrně přibližovat americkým břehům a tamějšímu AOR, rádiovému pojetí rocku, a naopak se vzdalovat urputné německé metalové fazóně. Všechno tohle novinka „Space Police: Defenders Of The Crown“ plně stvrzuje. Jakkoliv mám však raději hard rock i jeho rádiovou podobu než nazdobené a dosti kýčovité speed metalové kvapíky, musím u letošního alba říct, že mne zaujala hlavně jeho první, o dost dravější část. Až po zdejší pátou skladbu se směšným fantasy názvem „The Realms Of Baba Yaga“ jde o materiál, kterým se kapela připomíná v dobré pohodě a tak nějak se ctí. Dál už to tak slavné není, takže hezky pěkně od začátku k popisu věcí.
Je jasné, že když se dnes Tobias zabývá (kromě EDGUY) ještě svou úspěšnou metalovou operou AVANTASIA a rovněž s ní koncertuje, případně nahrává alba se zastoupením celé řady věhlasných hostů, nemá příliš času nazbyt. Opravdu bych se tudíž divil, kdyby chrlil každoročně z rukávu nadprůměrné album, ať už toto nahrál s kýmkoliv. Novinka EDGUY má svá pro i proti, které se vám zde pokusím popsat, není však určitě horší než stará tvorba kapely.
Jednoduše řečeno - líbí se mi prvních pět skladeb, které mají neuvěřitelný spád, hitové ambice, potřebnou dravost a energii, popřípadě nepůsobí ani moc německy/přiblble. Sammetův afektovaný vokál, často zacházející s opravdu strašidelným uriášským vibrátem, však nemůžu ani vystát. První song „Sabre And Torch“ platí za natlakovanou metalovou palbu vypuštěnou bez kudrlin, zkrátka něco na způsob někdejších sólovek Bruce Dickinsona jako byly v devadesátých letech třeba „Accident Of Birth“ nebo „The Chemical Wedding“, kde vás rovněž uzemnily hutné kytarové laufy, ovšem i povedené zpěvové linky. Dvojka „Space Police“ je o poznání nadejchanější záležitost, občasně dokreslenou klávesovými party, ovšem nechť si každý v sobě ustanoví, zdali tyto znějí vkusně, nebo naopak jako flašinety z odpoledního programu tradiční pouti v německém městě Fulda, domovině právě EDGUY. Mě osobně tento song baví a nic víc neřeším, refrénová část (ve stylu AOR) jej vcelku podpoří, tudíž žádný problém. Třetí povedenou trefou je song „Defenders Of The Crown“, což je germánská speed metalová klasika, kterou uvede rozmáchlá kytarová vyhrávka vznášející se nad rychlými tempy. Zkrátka song po vzoru HELLOWEEN, vrcholící ve sborovém refrénu. Čtyřka „Love Tyger“ je naproti tomu optimistická párty skladba v americkém stylu, tedy něco na způsob kapel jako VAN HALEN. Pak už však nastává čas na typickou sammetovskou imaginaci v rozmáchlé „The Realms Of Baba Yaga“, se kterou vše zajímavé pro letošek končí.
Od šesté skladby, kterou je zde kýčovitý cover „Rock Me Amadeus“ od rakouské popové hvězdy osmdesátých let jménem FALCO, je mi opravdu smutno. Při srovnání s patnáct let starou předělávkou hitu PET SHOP BOYS („It´s A Sin“) v podání krajanů GAMMA RAY nezbývá než se pousmát. Nejenže si tenkrát Hansen vybral mnohonásobně kvalitnější předlohu, ale zpracoval jí s vkusem, něco podobného tady nehrozí. Je však škoda, že v posledních deseti letech došla invence i hamburským.
Skladby jako „Do Me Like A Caveman“ a „Shadow Eaters“ kolem mne proplují v kvapíkovém tempu, aniž bych zaregistroval něco podnětného, tedy pouze v případě, že za to podnětné nepovažujete jejich veselé zpěvové linky. Následuje nekonfliktní song v pomalém tempu „Alone In Myself“, který se snad ani nedá nazvat baladou, protože jeho gradaci jsem jaksi nezaznamenal. Epická, takřka devítiminutová „The Eternal Wayfarer“ tomu také příliš nepomůže, a tak nudí stejně jako následná „England“, což je vlastně první bonus a první regulérní balada. Náhle je zde těch pomalých temp až příliš. EDGUY doslova došly nápady, takže v druhé polovině nahrávky je cítit jen únava, polevení v nápadech i celkovém nasazení. Vše stvrzuje závěrečná „Aychim In Hysteria“, což je druhý bonus a song, který beru v podstatě jako Tobiasovu marnou snahu docílit vyznění DEF LEPPARD, takže kýč jako bič.
Co napsat závěrem? Tohle zkrátka není úplně blbá deska od EDGUY. Vlastně mám pocit, že oni mají těch vcelku blbých víc než těch dobrých. V tom případě je to spíš jejich nadprůměrná věc, i když „Rocket Ride“ zřejmě nikdy nezopakují. Jsem rád, že materiál neoperuje jen ve speed metalovém ranku a zachází i do jiných (rádiově přijatelnějších) žánrů, vykukujících na nás především zpoza Velké louže. Bohužel si to celé neudrží laťku nastavenou prvními pěti songy (během této pasáže jsem dokonce uvažoval, že výsledné hodnocení přesáhne 70%). Prostě další album od německých EDGUY = průměrná melody věc s největším odbytištěm v kopcovitém terénu v okolí města Zlína. Ovšem chválím cover nové desky, ten je jejich nejlepší.
| 21.04.2014 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
