ELBE - Eschatology

60%

Povídám do telefonu kolegovi Pekárkovi, že mám před sebou novinku tuzemských ELBE a že ten článek bude speciálně pro mne oříšek. Na jeho dotaz, jak to vůbec myslím, jsem mu vysvětloval, že novinka „Eschatology“  je hrozně dobře zvukově a instrumentálně udělaná (tím myslím ve svém žánru u nás jedna z vůbec nejlepších), má předpoklady se určitému druhu hudebních fanoušků zalíbit, ale že zrovna mě přijde kvůli jediné složce, která na ní je oproti čistě instrumentálnímu debutu „Sudety“ navíc, jako docela neohrabaná, zdlouhavá a nudná. Tou složkou je samozřejmě zpěv, který by měl mít tu funkci hudbu vylepšovat a to se zde právě neděje. A to vážně nejsem příznivcem čistě instrumentální hudby.

Následovala rozprava na téma, jak mě ten hlasovej výraz připomíná devadesátkové/těsně post-mileniální doom-metály a scénu okolo vydavatelství Red/Black (Pekárkova námitka : „Ale to by nemusela být úplně špatná indicie, ne?“ byla odpálkovaná mým:  „No to sice ne, ale smůla je, že zrovna u mne jo“), protože jsem ty partičky plné doom-metal, dark-metal, pagan-folk-metal vlivů a snahy o progresi, odměňované tehdy vysokými známkami na tuzemských metalových webzinech, fakt neposlouchal a nevyhledával. Nebavily mě. Zkrátka jsem nikdy nepropadl hudbě padajícího podzimního listí. Zpěvák ELBE totiž jejich hudbu posunuje právě metalovějším směrem a z křehkých a pozvolna kypících tónů post-rock kytarovky tu máme rázem těleso úzce navázané na temné metalové subžánry devadesátých let spjaté s uctíváním přírody, pospolitosti s bližními a oslavou kořenů života. Měl jsem za to, soudě dle poslední a velmi zdařilé desky DYING PASSION a také soudě dle tři roky staré první desky projektu ELBE, že Standa Jelínek už má tohle dávno za sebou a jede si prostě příjemnej post-rock, atmo-kytarovky a zkrátka decentní vytříbený prácičky, kde mu pomáhá fachman Martin Spacosh Peřina. Proč zrovna tento studiový hlídač dobrého vkusu nedal doom/deathovému growlu stopku? 

Jestliže prvotina ELBE působila jako striktně instrumentální soundtrack k tichem prostoupeným lesnatým stráním Jesenicka, který si ve všech směrech hrál s pozvolna gradující atmosférou a post-rockovou kytarovou křehkostí, pak dvojka „Eschatology“ nabízí určitý posun. V rovině instrumentace se výrazivo ve svém pojetí zachovalo, s jedním rozdílem, už totiž hraje spíše podpůrnou roli k hlasu, díky čemuž bylo dosaženo vlastně jiného charakteru písní. ELBE totiž přibrali zpěváka a prakticky až na jednu píseň jsou všechny songy přizpůsobené právě jeho vstupům, což by ovšem za jiných okolností nemuselo znamenat chybu. Bohužel však ne v tomto případě, neboť dotyčný nový frontman pro mne nevládne zrovna okouzlujícím projevem a navíc podobně koncipované, pomalé a dlouhé songy po stránce dramatizace netáhne, neposunuje nikam dál. Jenom se v tom všem tak nějak koupe. 

Tím zmíněným je Insomnic (ex-SOMNUS AETERNUS), který se svým bolestínským cítěním a kloněním čerstvých skladeb až kamsi na území doom-metalových rašelinišť devadesátých let, prohlubuje u materiálu dojem těžkopádnosti. Ukazuje se zde, jak nesmírně důležitá je pro vyznění písní role zpěváka, neboť je to právě on, na kom závisí výsledek a kdo jej může kladně posouvat nebo naopak brzdit. Zatímco tedy méně ambiciózní debut působil poněkud komorně a ve své úspornosti a na základě pouze rytmiky a cinkavého zvuku kytar naléhavě, tak jak tomu většinou je u aktuální kytarové hudby atmosférického ražení, pak novinka právě díky hlasu působí jaksi zpátečnicky, spíše atmo-metalově, a po všech stránkách jako dílo od někoho, kdo staví na piedestal svého vkusu ponurý metal spjatý s přírodními scenériemi a živly. 

Unavený a zastřený hlas nového frontmana pro mne nemá dostatečnou zajímavost, aby byl schopen ony pozvolna gradující songy opatřit výraznější přidanou hodnotou, jakou od frontmana v podobně abstraktním formátu čekám. Je to škoda, protože je znát, jak si kapela na sugestivním vyznění desky dala záležet a vesměs hlasu přizpůsobila velkou část zvukového terénu. Jsou zde silné momenty, během kterých až běhá mráz po zádech, jenže s jiným, ať už ženským či mužským hlasem, by nešlo o momenty, ale rovnou celé skladby. Jde totiž právě o ty pasáže, kdy se ta která skladba prostřednictvím repetetivních kytarových motivů a bytelných rytmů dostává do tempa a k onomu typickému nabalování stále více mohutnějících vrstev. 

Stačí tedy zmínit úvodní „The Terminal Summit“, která mne, natěšeného a nic netušícího, znovu zavádí do světa post-rockově kvílivých kytarových tónů, jenž sviští prostorem jako meluzínka nad zalesněnými stráněmi hor. Náhle však zjišťuji, že tu něco nehraje. Aha, takže chlapci zvolili cestu se zpěvákem? Od prvního vstupu zní Insomnic jako Jiří Big Boss Valter a způsobuje mě tak, hned svou první slokou, náraz. Když sebestředná deklamace přechází v karavaně pozvolných rytmů a teskných kytarových motivů v takřka deathový growl, připadám si v blízkosti něčeho podobného až nepatřičně. Tolik jsem se těšil na bystřinu nezištně vyvěrající z tenkého pramene THE CURE a rázem se vyhrabávám z hnijící hromady podzimního listí spadaného podél cesty na jakýsi dramaticko-mystický rituál. 

Druhá skladba „Looking Back“ se z alba vyjímá a mnohým může učarovat její přímočařejší ráz a písničkovější naturel, a to díky charismatičtěji vedené stěžejní lince zpěvu, schopné, na rozdíl od ostatních písní, v paměti alespoň na čas utkvět. I umístění této posluchačsky vstřícnější položky do pozice klipu shledávám jako nejrozumnější řešení. Bohužel dál dochází k brodění čímsi pošmourným, vstupujícím až za hranici metalu. Asi nejsilnější momenty přichází spolu s osudovým pochodem „The Emperor Of Storms“, kde kytary vyznívají opravdu mocně a rytmika budí dojem doprovodného hřmění k pochodu početného starověkého vojska. S vygradovanějšími pasážemi skladeb souvisí i fakt, že si dost často Insomnic neodpírá ryze deathový growl, což bude asi způsob k umocnění dramatizace. Z mého pohledu je právě tohle věc, která mě dominantní měrou zaskočila a ovlivnila můj pohled na celý projekt, ještě nedávno slyšený jako komorní a vytříbenou kytarovku. Najednou tu máme týpka, co deathově valí a vše přerůstá někam, kde jsem ani nechtěl být. Vím, zpěvák od post-coreových CULT OF LUNA také chroptí a přitom jsou docela vkusně zpracovanou atmosférickou a extrémní hudbou, ale zde spíš slyším právě tu Moravu. Jediná v našem jazyce nazpívaná věc „Jizvy“ už mě, jako typického introverta, zastihuje tak udachmaného, že už z textu pochytávám jenom cosi o tom, že to měl týpek těžký a zanechalo to v něm bolestivější zkušenosti. 

Jsem přesvědčen, že psát ten článek někdo opravdu nadšený do atmosférického metalu, tak to celé vyzní jinak - „Vím, Fobiazine a známka 9/10 - Z mého pohledu naprosto v pořádku. Jenom já něčeho podobného nejsem schopen, už jenom z toho důvodu, že vím, že bych si sám od sebe právě tenhle druh hudby v budoucnu nikdy nepustil.“ Přesto považuji desku po stránce studiové, zvukové a aranžerské, stejně jako po té instrumentální za výborně ošetřenou, fakt jako že špička v rámci tuzemských produkcí atmosférické tvrdé hudby posledních let. Album má potenciál se dost lidem z metalového prostředí líbit a cítím z něho, že je vytvořeno na základě upřímných pohnutek a od srdce. Já jen čekal něco úplně jiného a proto je výsledných 60% vlastně zprůměrováním objektivního kumštu kapely a subjektivního vkusu pisálka.

18.11.2020	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz