ELOY - METROMANIA: Běž vždy za světlem

Končící první polovina osmdesátých let byla zřejmě pro ELOY dobou neradostnou. Realizace a vydání jejich zatím nejrozsáhlejšího díla – alegorického scifi příběhu rozděleného do dvou v rychlém sledu vydaných alb Planets a Time to Turn se časově shodovalo s nárůstem mediální obliby punku a tzv. Neue Deutsche Welle. Ne každý z pětice hudebníků byl imunní vůči mediální smršti propagující nové trendy a tváře hudebního vesmíru, takže se postupně ztrácela jednotná představa o budoucnosti a směřování kapely. „Někteří ve skupině znejistěli, a tak pršely návrhy ke změně hudebního stylu. Například, že bychom měli dělat pouze německé texty a hrát kratší, jednodušší skladby.“ Ránu navíc skupině uštědřila prodejní čísla jejich aktuálního alba Performance. Všichni pochopili, že věci jdou špatným směrem. „Duch skupiny byl pryč, identita měla hluboké trhliny a prodej - ani ne polovina desek z počátků.“ Zatím nikdo neuvažoval o konci skupiny, a tak nezbývalo nic jiného, než pokusit se o obrat. Tento pokus, který však nedosáhl vytýčeného cíle, měl přijít pod velením Franka Bornemanna. Práce na novém albu probíhaly v jeho Horus-Sound Studiu, kde na vše přísně dohlížel, připravoval koncepci textů a také poskytl pro potřeby alba geniální obraz Rodneyho Mathewse. A tak v roce 1984 vychází album Metromania pod křídly firmy EMI Electrola GmbH. 

Úvodní Únik do výšek (Escape to the Heights) nás seznamuje s hrdinou příběhu a světem, ve kterém žije. Zaslechneme velmi tiché táhlé varovné tóny, které se postupně přibližují a zesilují. Po chvíli již je možné rozlišit i charakteristický rachotivý zvuk nárazů ocelových kol na kolejnice. V ranní špičce rušnou ulicí projíždí dělnický vlak. Ve vlaku stovky prolétů směřují do továren, odsouzeni ke každodenní bezduché tupé dřině. Někde uprostřed mezi nimi je i hrdina příběhu. V davu mezi tisíci lidí prázdných a zotročených, mezi tisíci lidí rozhlížejících se prázdnými a vyhaslými pohledy kolem sebe, mezi tisíci lidí uvězněných v každodenním koloběhu pracovních směn uprostřed země zničené a spoutané betonem a ocelí. Nehnutě a mlčky všichni sedí nebo stojí ve vagonech napěchováni těsně vedle sebe. Nejsou už vlastně schopni ani myslet ani mluvit. Hrdina je jeden z posledních, které prázdnota a neměnný rytmus dní, měsíců a let ještě nepohltily, jeden z posledních, kdo by chtěl ze samoty, stínů a duševní prázdnoty uniknout. Tóny i konstantní rytmus spolehlivě vyvolají asociaci vlaku, ovšem nejen to. Při poslechu si zřejmě uvědomíte zřetelnou tematickou i zvukovou souvislost s legendární německou elektronickou skupinou, která také pracovala s tématem robotů, samoty a odcizení. Každý dělník v každé továrně přichází ke svému stroji. I hrdina je na svém místě. Stroje se rozbíhají a dělníci se dávají do práce. Pracují rychle a v pravidelném strojovém rytmu. Hrdinovy myšlenky to však nedokáže spoutat. Mnohé mu běží hlavou a nelze je zastavit. Myšlenek je příliš mnoho, jsou jako klíčící Zárodky pochybností (Seeds of Creation). Mají podobu vynořujících se a zase mizejících obrazů – květy voní, tráva roste, slavík zpívá, dešťová kapka padá na tvář... začíná jaro.... Monotónní pracovní rytmus je stále stejný - nápřah kladivem a úder s dlouhým dozvukem, nápřah a úder... Přesto však je něco jinak. Hrdina už není spoután pracovním rytmem. Najednou cítí, že jednotlivé obrazy ve své hlavě může uspořádat, najednou je snadné nahodilé záblesky vědomí přetavit do plnohodnotných myšlenek, slov a vět – jsem součástí přírody, slunce, oblohy, řek a ony jsou součástí mne, vše živé je spojeno, Vše živé je jeden celek (All Life Is One). Z kruhu samoty a izolace je možné uniknout. 

Mohu najít své spojení s přírodou. Mohu psát verše, tvořit... a znovu pocítit tlukot svého srdce. Brutálně pomalý rytmus a také všechny možnosti vocoderu byly využity vrchovatou měrou. Hrdina se vrací ze směny domů. Připadá si jako Cizinec (The Stranger). Prochází zešeřelými ulicemi zdánlivě nekonečných sídlišť, pofukuje studený vítr. Jde sám. Za okny činžáků zní hlasy rádií a televizí. Všichni proléti zkrušeni celodenní dřinou odpočívají u blikajících obrazovek, které vyprávějí stejně hloupý příběh dnes jako včera... Hrdinovi by se chtělo křičet: „Vím, že by bylo možné vás osvobodit, ale já sám všechny zachránit nedokážu!“ Textově i hudebně je poslední skladba první strany rozdělena na odlišné části – v první hrdina mluví spíš sám k sobě a v refrénu jde o hlasitý výkřik adresovaný všem těm mlčícím a v samotě ztraceným lidem. V první „samomluvné“ části zní důrazné bicí a nespojitě předhozené kytarové akordy. Blízkost refrénu oznamuje nezastavitelný valivý bridge a vše vrcholí v několikrát explodujícím refrénu a kytarovém sólu. Zdrcen pocitem samoty tráví hrdina noci na střeše mrakodrapu, zdá se mu, že v čekání na východ slunce je obsažena alespoň nějaká jistota a naděje. Má již za sebou několik takových nocí strávených ve společnosti hvězd. Ale tentokrát je to jiné, rozhodl se přivítat vycházející slunce svou hrou na kytaru. Samotné slunce ještě není vidět, ale horizont už se projasňuje, záře postupně zaplňuje celou oblohou, první paprsky dopadají i na hrdinu, už cítí jejich hřejivé teplo. Ještě chvíli váhá, ale pak se odváží a mezi vrcholky mrakodrapů zazní zvuk jeho kytary. Nejdřív jen bojácně a nesměle, ale s každým dalším akordem získává na jistotě. Oslněn již dlouho nepoznaným pocitem radosti nechává svou duši svobodně vzlétnout. Zdá se mu, že odpověď na jeho hru přichází ze všech stran. Slyší andělské hlasy, které ho vybízejí k tomu, aby ve hře pokračoval, aby se nebál být tím, kým opravdu je. Stačí jen vždy následovat slunce, protože jeho zář dokáže, naplnit duše lidí nepřekonatelnou silou... Follow the Light má přes devět a půl minuty. Je z celého alba nejdelší. Začíná pomalu a s rozvahou. Zhruba po prvních dvou minutách dialogu zpěvu a kláves se rozběhne velkolepě a pateticky gradující kompozice s refrénem, který dlouho setrvává v paměti. V ulicích hluboko pod ozářenými střechami výškových budov je stále ještě tma. Ještě tiché ulice se zaplní řevem motorů silných motocyklů. Jejich světlomety proříznou temnotu. Přicházejí dobře ozbrojení muži s odznaky na uniformách. Měli přinášet lidem spravedlnost, dnes však hlídají vše a kontrolují každého. Vládnou i našim snům. Zřejmě nevědí, že hrdina právě zjistil, že je možné vymanit se z jejich moci. Z mého pohledu na poměry ELOY docela netradičně úplně tradiční hardrocková skladba, ovšem jak jinak vyvolat asociaci ozbrojených uniformovaných dravců na silných motocyklech (od dob Easy Rider a Born to be Wild to už prostě jinak nejde). Závěrečná a současně titulní skladba je výrazně veselejší, než kterákoliv ze všech šesti předchozích. Hrdina je štasten, že našel a sám na sobě vyzkoušel způsob, jak uchránit svou duši i rozum před lhostejností a prázdnotou. Raduje se z toho, že i v šedivém betonovém světě Metromanie našel spojení s přírodou a dokáže tvořit hudbu a psát verše... Ne náhodou je možné text Follow the Light a Metromanie asociovat s velmi oblíbeným obrazným rčením o světle, které ti, co neztratí optimismus a víru v sebe, najdou na konci pomyslného tunelu. Je to Bornemannova oblíbená metafora objevující se v různých obměnách i na dalších albech ELOY. A tak se zřejmě docela logicky nad extrémně rychlým rytmem Metromanie jásavě, zářivě a přiznaně opakují klávesové trylky ze všem Němcům dobře známého Trans Europe Expressu. I ten projíždí tunelem, aby ze tmy vyrazil do jasného denního světla.

Album Metromania vyšlo v roce 1984. Bylo to opět album, na kterém byly všechny skladby vzájemně propojeny a vztaženy k jednomu tématu. „Tímto tématem je budoucí svět, plný počítačů a nejmodernějších přístrojů, na kterých se stává člověk závislým. Ve středu stojí protagonista, který žije ve společnosti podmaněné roboty a hledá únik na střeše mrakodrapu, kde muzicíruje na elektrickou kytaru.“ Navzdory tomu, že Klaus Peter Matziol i sám Frank Bornemann označují písně alba za volně spojené imprese, jejich vzájemná provázanost je tak silná, že celek působí stejně celistvě, jako by šlo o lineárně vyprávěný příběh. Podobně jako na předchozím albu Performance jsou v popisu nástrojového obsazení uvedeny klávesy u Hannesse Folberta i u Hannesse Arkony a v pomyslném souboji klávesy versus kytary na těchto dvou albech místy mají černé a bílé klapky mírně navrch (Seeds of Creation, úvod Follow the Light, Metromania...). Využití kláves a syntezátorů (navzdory popularitě „NDW“ v Německu) směřovalo na Metromanii k velice důraznému rockovému zdrsnění zvuku a také bicí Fritze Randowa jsou doslova nezastavitelně hromovládné. Rockově drsný a přitom dehumanizovaně chladný sound některých pasáží alba má přitom přísně definovanou vazbu na příběh a pocity vyplývající z textu. Syntetický chlad vane nejen ze strojů, u kterých lidé pracují, ale i z ulic a stěn domů v metropolích, ve kterých lidé žijí. Tento děsivý chlad je dobře patrný i z dech beroucího vyobrazení takové metropole rukou Rodney Matthewse. Je zajímavé, že tak hrozivá vize budoucnosti však nemá jen bezvýchodně děsit. Význam tohoto obrazu-metafory je skryt v jeho podtitulu, který říká, že žádný umělec nemůže předem vědět, kdy skrz jeho nástroj promluví Bůh.

Na předchozích albech např. Power and the Passion a Ocean už ELOY absolvovali cesty do minulosti. Na Metromanii se však v čase vydali opačným směrem. Rozhodli se putovat do naší budoucnosti a v rámci toho má důrazné akcentování kláves a syntezátorů v soundu alba svůj smysl. Přesto je mu právě chlad syntezátorů vyčítán. Téměř ve všech recenzích, ke kterým jsem se dostal, mají obě alba, tedy Performance i Metromania, velmi špatné hodnocení, zvlášť tristní pak pro mnohé je srovnání s dvojicí alb Planets a Time To Turn. Podle mě je však sporné, zda lze odklon od tradičního floydovsky kosmického zvuku vzhledem ke značnému „přitvrzení“ celkového vyznění chápat jako něco vysloveně špatného. Jednodušší rocková repetitivnost je sice krok ne úplně očekávaným směrem, je však svědectvím o návratu k rockovým kořenům z prvních alb, což je jednoznačně správným řešením problému identity. Je sice pravda, že by bylo možné skladbu The Stranger při srovnání s Mama singlem GENESIS, z pohledu žebříčkového umístění chápat jako neúspěšnou. Ale na druhé straně jejich tehdejší dobrá koncertní forma a práce na Metromanii znamenaly opakované pozvání (a vyprodání) do legendární Marquee Hall v Londýně s příslibem vysílání koncertního vystoupení stanicí BBC. Souběžně s tím se setkali s Fishem a uvažovali o společném koncertování s MARILLION v Anglii. Už dříve dosáhli vydávání svých alb anglickou firmou (Midlands Heavy Metal Worldwide) a ilustrování svých alb kultovním anglickým výtvarníkem. Nic z toho nebylo pro německou skupinu hrající progresivní rock úplně běžné a bylo to také důkazem toho, že jejich hudba začíná být vnímána jako úspěšná i ve srovnání s anglickým(!) progresivním rockem.

Já jsem se díky spolužákovi s kontaktem na chlapíka pravidelně služebně cestujícího do Německa k Metromanii dostal v roce 1984, tedy v roce jejího vydání. Podobně jako asi i další lidé ze států bývalého sovětského bloku jsem rok vydání a téma LP dával do vzájemné souvislosti a text jsem chápal jako velmi zajímavou variaci na Orwellův román 1984. Album má totiž celou řadu styčných bodů s Orwellovou knihou a jeho texty tak pro mě měly až kultovní statut, některé pasáže textu jsem byl schopen recitovat zpaměti. Doslova mrazení v zádech jsem cítil pokaždé, když jsem si při poslechu Metromanie uvědomil, jak silná je vzájemná podobnost mezi Orwellovým Winstonem Smithem, který sedí v tichém zákoutí svého bytu a čeká s perem, lahvičkou inkoustu a tlustým prázdným sešitem čtvrtkového formátu s červeným hřbetem a mramorovanými deskami na příchod vzpomínek či literární inspirace na jedné straně a Bornemannovým kytaristou, který se skrývá na střeše mrakodrapu s nezlomnou touhou hrát při východu slunce, na druhé straně. Na rozdíl od slavného románu pointa příběhu alba potvrzovala možnost, že i v totalitním či dokonce robotizovaném režimu si lze uchovat vnitřní duševní svobodu, což v roce 1984 znělo opravdu nádherně povzbudivě. Podobně jako album Power and the Passion i Metromania pro mě zůstává obestřena jistým tajemstvím. Nebylo reálné dostat se do londýnského Marquee clubu na koncerty, které se odehrály souběžně s nahráváním Metromanie a které prý vyvolaly bouře nadšení mezi anglickými fanoušky. Protože skupina ELOY se téměř vzápětí po těchto koncertech rozpadla, nikdy jsem neviděl, kolik skladeb alba mělo být hráno naživo a jak mělo jejich živé provedení vypadat.

10.10.2016	Diskuse (4)	Bluejamie