ELOY - Power And The Passion

80%

Síla a vášeň pozitivní mytologie:

INTRO

V roce 1974 se album Inside německé skupiny ELOY objevilo ve vysílání i v žebříčcích amerických rádií. Takový úspěch byl pro skupinu velkým povzbuzením, navzdory tomu, že příčinou nečekaného zámořského úspěchu zřejmě byla fyzická podobnost frontmana Franka Bornemanna s Ianem Andersonem a z ní plynoucí americká záměna ELOY za JETHRO TULL. Také proto se stal tento rok pro ELOY obdobím horečné činnosti. Téměř okamžitě po vydání „Floating“ začaly práce na novém albu „Power and the Passion“ a některé z kroků spojených s jeho realizací měly v rámci nedlouhé historie ELOY doslova průkopnický ráz. Sestavu Frank Bornemann (g, voc), Manfred Wieczorke (org, voc), Luitjen Jansen (bg) a Fritz Randow (dr) rozšířili druhý kytarista Detlef "Pitter" Schwaar a zpěvačka Mary-Davis Smithová, ke spolupráci byl přizván externí textař Richard Smith a nový manažer Američan Jay Partridge. Samo nahrávání se poprvé uskutečnilo v Soundstudiu George Nedeltcheva v Kölnu. Vydání alba v roce 1975 je pak možné chápat jako dosažení prvního z vrcholů počáteční kariery ELOY. Krátce po oficiálním datu vydání ho bylo totiž prodáno třicet tisíc kusů, přestože ve skupině souběžně došlo k fatálním rozporům a v důsledku toho album nebylo propagováno žádnou koncertní tour. Téměř prorocky tak zněla Bornemannova slova: „Na příběhu Jamieho jsem chtěl ukázat, že lidstvo v rozmezí šesti set let sice technicky pokročilo, avšak o pokroku v chování a vzájemném respektu nemůže být ani řeč.“

NITRO

Moc a vášeň („Power and the Passion“) je čtvrtým řadovým albem ELOY. Poprvé v jejich kariéře jde o koncepční album s velkým příběhem. Album začíná, jak by to u alba se složitým dějovým konceptem asi mělo být, Introdukcí („Introduction“). Kaskády tónů tryskající z Wieczorkových varhan se střídají s Bornemannovým hlasem. Na slova však nedojde. Po tomto vznešeném chrámovém úvodu se až teprve v Putování do roku 1358 („Journey into 1358“) dostává ke slovu hrdina příběhu Jamie. Zvuk nástrojů i vokály zní jasně a krystalicky čistě, jako by z nich měla být slyšitelně patrná přítomnost přesně kalibrovaných přístrojů, zkumavek a dalšího laboratorního skla na místě, kde si hrdinův otec „pohrává s vědou“. ELOY zde opět představují svou snahu o to být náladotvornější a obrazotvornější než kdykoliv dříve. Zvuk nadměrně se opakujících sykavek se nese s nezvykle ostrou ozvěnou mezi chladnými stěnami laboratorních prostor. Jamie, který v prázdné laboratoři chtěl najít chvíli klidu k přemýšlení, však z neznámého důvodu ztrácí vědomí. Nastane prudké zrychlení tempa a ve víření bicích dochází k Jamieho pádu do nevědomí. Chtěl by se tomu bránit, ale ztráta kontroly nad sebou samým přichází naprosto neodvratně. Probouzí se „jindy a jinde“ - v roce 1358.

Následující Láska přes šest století („Love Over Six Centuries“) začíná měkkým a pozvolným nástupem kláves a kytary, a to nástupem tak tichým, jako by hudba v tomto okamžiku měla ustoupit do pozadí. Přidá se další kytara nervně opakující stejný motiv ve stále rychlejším tempu a stejně tak myšlenky hrdinovi zběsile probíhají hlavou stále větší rychlostí, nezodpovězených otázek jen přibývá. Po chvíli se skutečně rozběhne dialog mezi mužem a ženou, ztracený a zmatený Jamie potkává dívku Jeanne. Vzájemně se jeden druhému svěřují s tím, do jaké se dostali situace. Jamie se dozvídá, že se ocitl v roce 1358. Jeanne mu vzápětí vypráví o tom, jak je svým otcem nucena, aby se provdala za muže, ze kterého má strach. Obavy z budoucnosti se stupňují a v souladu s tím je stále naléhavější i hudba. Jamie se snaží Jeanne utěšit. S pomocí Jamieho jointu oba mohou alespoň na chvíli uniknout z bezvýchodné reality do omamného světa snů a představ, do světa, ve kterém zní řada syntetických zvuků. Jeanne si začne přát, aby se už od sebe nikdy neodloučili. I Jamie začíná chápat, že vztah k Jeanne je to jediné, co v té absurdní situaci dává smysl.

Tichý je i úvod následující Vzpoury („Mutiny“). Jamie nemá mnoho možností. Pokud chce zůstat s Jeanne a prožít v její blízkosti alespoň několik nejbližších dní, musí předstoupit před vévodu, který vládne celému kraji železnou rukou. Má strach a nervozita je mučivá. Okamžik setkání se blíží. Šramlovitý zvuk vojenského bubínku oznamuje příchod vévody a jeho průvodu. Pohled/poslech je najednou patřičně majestátní. Vznešení muži na koních a v plné zbroji, také početný dav pěších. Kraji hrozí vzpoura bezmocných rolníků proti vévodovi. V krajně vypjaté situaci je Jamie předveden před vévodu a jeho družinu. Rozhovor je velmi krátký. Pro vévodu je v té chvíli důležitá jen jediná věc. Jamie může zůstat, ale jen jako voják jeho armády. V probíhajícím boji feudálních pánů proti vzpouře poddaných není možné zůstat stranou. Jamie je ihned zařazen do oddílu pěšáků a dostává kopí a luk. Armáda vyráží do boje. Vévoda s družinou na čele výpravy, pěší za ním. Jamie pochoduje spolu s ostatními, ale stále pochybuje, zda v blížícím se boji stojí na správně straně. Následuje rozsáhlá instrumentální pasáž – nejprve téměř pochodová, postupně se zrychlující a ve velkolepém finále gradující až k souboji varhan a kytary se vše přehlušujícími údery bicích. Vévodova železná pěst nemilosrdně dopadla na nejbližší vesnice. Jeho věrné vojsko bez zaváhání ztrestalo všechny neposlušné. Jediný, kdo při masakrování vzbouřenců váhal a ve zkoušce věrnosti vévodovi neobstál, byl Jamie. To vévoda nemůže prominout.

Vojsko se vrací na vévodův hrad. Po mohutném a nepříjemně skřípavém zvuku zavírající se hradní brány nastane utišení. Uvěznění („Imprisonment“) je jen intimní záležitostí kytary, hmatníku a Bornemannova hlasu. Jamie je uvržen do studené cely a spoután v řetězech. Je sám a v naprostém tichu. V úplné tmě postupně rozeznává jen nejbližší obrysy. Ticho je přerušováno zvukem vodních kapek dopadajících v pravidelném intervalu na kamennou podlahu a také každý pohyb vězně je provázen rachocením řetězu. Po dlouhých hodinách strávených v samotě a obavách slyší kroky stráží. Přichází propuštění a život? Nebo byl uvězněn až do konce svých dnů? Řetěz je uvolněn a stráž jej vyvádí z chodeb hradního vězení. Po dlouhých hodinách ve tmě ho prudce a ostře udeří do očí Sluneční světlo („Daylight“). Je za branami vězení, je na svobodě, vnímá sluneční svit a cítí na kůži teplo dopadajících slunečních paprsků. Kytara repetitivně a stále naléhavěji opakuje otázku – co dál? Následuje nejatmosféričtější a nejemotivnější okamžik celého alba. Jemná melodie je naplněna Steskem po domově („Thoughts of Home“). Několik tónů odbíhá mimo melodii právě tak, jako když neovladatelné smutné myšlenky člověka přimějí plakat. To vše rozehráno během pouhé jediné minuty.

Ve zdánlivě nejtěžším okamžiku však Jamie nachází řešení své bezútěšné situace. Zaslechne hlasité vyvolávání prodavače elixírů a dalších zaručených prostředků proti všem nesnázím a nemocem. Nezbývá než ďábelského našeptavače následovat až do jeho podivného příbytku v katakombách v podhradí. Tam Čaroděj („Zany Magician“) z krysí krve, netopýřích křídel a dalších přísad vaří své lektvary. Zvuk nástrojů utichne, zůstanou jen údery bubnu a čaroděj mumlá svá zaříkadla: Zapomeň, kde jsi byl... zapomeň, co jsi viděl... zapomeň... zapomeň... a pij můj elixír! Šťastnou cestu! Tento až hardrockový kousek s náhle zhrublým a pro ELOY netypickým vokálem je jednoznačně nejtvrdší písní alba, zřetelný hold BLACK SABBATH. Nastává velice divoká tříminutová jízda Zpátky do přítomnosti („Back to Present“). Čarodějovy lektvary, kouzla a čáry zapůsobily. Jamie opouští trestnou výpravou zničené panství a proniká přehradou času přes šest století. Vrací se do svého vlastního časoprostoru - do roku 1958. Přes čarodějovo zaklínání a devastující sílu jeho kouzelného nápoje si uchovává vzpomínku na vše, co prožil. V důsledku toho si ale uvědomuje, že navzdory času, kterým pronikl, se svět od středověku vlastně nezměnil. Je stále v rukou predátorů podobných vévodovi, války a trestné výpravy nikdy neustaly a obyčejní lidé musí o svou existenci každodenně bojovat. Závěr alba je tichý a smutný. Jamie je osamělý, nemá, komu by o své cestě vyprávěl. Stejně by jeho vyprávění nikdo nevěřil. A tak jen majestátně klidný zvuk zvonů a vznešená katedrála („The Bells of Notre Dame“) mu budou připomínat jeho cestu do časů před šesti sty lety. Vzpomínka na Jeanne už navždy zůstane v jeho mysli. Něžný dialog kytary a varhan na okamžik intenzivně zesílí, bicí a basa si proběhnou rytmickou figuru tanečního blues a vše utichá. Mladí milenci jsou navždy od sebe odděleni přehradou času.

OUTRO

Poslouchám tohle album od léta 1978, kdy se ke mně souhrou náhod dostalo, tehdy ještě na kazetě. Je pro mě důkazem toho, že když se k vám určitá deska dostane ve správnou chvíli, může pak pro vás subjektivně znamenat mnohem víc, než by se dalo očekávat podle přísně objektivního hodnocení její kvality, výše prodejních čísel nebo podle postavení na žebříčcích. Od prvního okamžiku mi album připadalo jiné, než všechno, co jsem kdy slyšel. Zapůsobilo okamžitě a už po prvním poslechu mi bylo jasné, že mě ještě dlouho nepustí, že ho budu poslouchat mnoho a mnohokrát. Postupně jsem poznával i další evropské rockové velikány, ale ani PINK FLOYD, YES, GENESIS nebo MARILLION a ARENA nedokázali narušit mou vazbu k „Power and the Passion“. Později se mi podařilo získat i další alba ELOY, ale „Power and the Passion“ pro mě neztratilo svou výjimečnost ani ve chvíli, kdy jsem ho porovnával s ostatními alby skupiny. Je to zvláštní. Většina recenzí, které jsem o něm četl, přiznává, že z hlediska prodejních čísel jde o album průlomové, ale z hlediska významu a hudební kvality jde pouze o průměr. Proto jsem přemýšlel, co mě na něm tak oslovilo. Postupně jsem byl schopen formulovat několik výjimečných rysů, které album předurčily k tomu, aby se stalo jedním z mých nejoblíbenějších. Sci-fi a cestování časem, to byla témata, která mě vždy vzrušovala. A tak jsem se už od prvních poslechů zajímal o příběh alba. V roce 1978 jsem neměl při jeho poslechu k dispozici obal ani žádné další informace a internet ještě neexistoval. Nezbylo nic jiného, než jen pozorně poslouchat slova, abych napínavému příběhu přišel na kloub. Zřejmě z toho důvodu, že jsem příběh odkrýval postupně, začala mi až nezkrotnou radost působit zvukomalebnost ukrytá nejen v textu, ale i v syntetických efektech a hudbě. Jednotlivé zvuky a hudební prvky totiž s dějem těsně souvisí a umožňují si představit si celý příběh v konkrétních obrazech. Dalším prvkem, který na mě významně zapůsobil, je to, že celková akčnost a konkrétnost příběhu, významně připomíná dějovou přímočarost filmových space oper. 

Alba ELOY mají sice poměrně často hrdinu, který prochází celým příběhem, avšak na většině ostatních alb se boje, kterými hrdinové procházejí, vlastně odehrávají buď v jejich nitru, nebo v mnohem snovějších a abstraktnějších reáliích. Zde je bariéra samoty, neukotvenost a nemožnost sdělit své pocity druhým popsána v jednoduše srozumitelných verších a obrazech. Navíc samotné vyobrazení samoty jako ztráty milovaného člověka, jako ocitnutí se za nepřekonatelnou hranicí nabízí možnost asociovat příběh s láskou i smrtí, což aspoň tehdy v roce 1978, nebyl tak úplně samozřejmý prožitek náctiletých. Další atribut, kterým se „Power and the Passion“ stává výjimečným, je napětí. Jen málokdy se podaří, aby příběh vyprávěný písňovou formou byl opravdu napínavý. Možná je to běžné ve folku nebo muzikálu, ale u rockových koncepčních alb má takovou dávku napětí zakomponovanou přímo do textové složky, jaké docílili Eloy, jen málokteré album. V souvislosti s budováním napětí je podstatná i další věc a tou je promyšlená gradace. Je patrná, pokud si prohlédnete údaje o délce jednotlivých skladeb. První strana alba obsahuje kromě kratičké bezeslovné introdukce jen jednu tříminutovou položku. Celý zbytek první strany je vlastně obsazen nejdříve pomalou desetiminutovou skladbou/dialogem a následuje věc devítiminutová ve středním tempu. Na druhé straně alba se jednotlivé skladby střídají v rychlém tempu s délkami jedna, dvě nebo tři minuty. Tempo se zmírní až teprve v samotném závěru. „The Bells of Notre Dame“ výrazně zvolní a má délku téměř šest a půl minuty. Je zřetelné, že kapela velmi dbala na to, aby se po pomalejším úvodu a rozběhnutí příběhu album nikde zvláště nezdržovalo a přímočaře směřovalo k pointě, aby se ani v hudební a ani příběhové rovině u posluchače nemohl dostavit pocit nudy.

Je otázkou zda albu v tomto smyslu uškodily spory skupiny a především Franka Bornemanna s manažerem a firmou. Vedly sice k tomu, že z původně plánovaného dvojalba sešlo, avšak na druhé straně na albu samotném nikde žádné násilné střihy nezaznamenáte, vše spolu souvisí a vše na sebe navazuje tak, jak se zdá, že má. Původní verze zřejmě nikdy vydána a zveřejněna nebyla, ale i tak je poslech „Power and the Passion“ vždy provázen jistou tajuplností, protože když album skončí, jaksi mimoděk si začnete pohrávat s myšlenkou – a co kdyby jednou někdo původní dvakrát tak rozsáhlou verzi vydal....

17.02.2017	Diskuse (9)	Bluejamie