EMPEROR - Anthems To The Welkin At Dusk

100%

„Jestli má Nightside Eclipse 100 %, musí Anthems dostat minimálně 666 %!“ Nedalo mi, abych do štítu dnešního článku nevsadil tenhle postřeh z diskuse - on je totiž naprosto výstižný! Ihsahn a Samoth dokázali druhou deskou EMPEROR na svůj kultovní a megavlivný debut nejen navázat, nýbrž ho dokonce výrazně překonat! Stvořili tak jedno z nejlepších blackmetalových alb všech dob a epos, kde se v dokonalém poměru snoubí to nejlepší, co lze v daném žánru vůbec vymyslet. Dodnes nechápu, že takové veledílo napsali sotva dvacetiletí mladíčci – s odstupem času si to už možná neuvědomíme, ale ještě když po čtvrtém albu „Prometheus“ EMPEROR svoji heroickou kariéru uzavírali, bylo jejich lídru Ihsahnovi pouhých 25 let! Tady to prostě nelze okomentovat jinak, než že jsme se stali svědky jednoho z oněch záblesků geniality, ve kterých muzikanti hned na prahu dospělosti tvoří milníky, k jakým se většina ostatních hudebníků ani nepřiblíží za celý život. A právě „Anthems To The Welkin At Dusk“ do kategorie takových dějinných okamžiků zcela jistě patří!

Přitom album vznikalo tak komplikovaně - po natočení a vydání debutu „In The Nightside Eclipse“ se EMPEROR kvůli uvěznění tří čtvrtin sestavy ocitli doslova na pokraji nebytí. S bubeníkem Faustem se vzhledem k jeho čtrnáctiletému trestu nedalo už vůbec počítat a basista Tchort z kapely také rychle zmizel, takže jedinému volnému Ihsahnovi zůstal k dispozici pouze kytarista Samoth, ovšem také zavřený v kriminále. Vyfasoval ale relativně krátký trest a díky mírným podmínkám v norských věznicích mohl i za mřížemi cvičit na kytaru a dokonce zaznamenávat nápady. Hlavní tvůrčí odpovědnost ležela pochopitelně na Ihsahnovi, který se mezitím raketovým tempem vyvíjel na jednoho z nejbrilantnějších skladatelů na metalové scéně. Své nápady posílal Samothovi na kazetách - ten vzpomíná, jak v base nacvičoval třeba budoucí megahymnu „Thus Spake The Nightspirit“ a dokonce tam složil instrumentálku „The Wanderer“. Z vězení dostával i vycházky, takže se mohli s Ihsahnem tu a tam scházet a věci pro druhou desku EMPEROR pilovat tváří v tvář.

Nový materiál byl opět velmi ambiciózní a ještě náročnější než pro „In the Nightside Eclipse“, takže museli oba muzikanti pořádně zabrat, aby všechno zvládali na sto procent. Především ale potřebovali kvalitního bubeníka. Po epizodní výpomoci kolegů Hellhammera (MAYHEM) a Erika (kdysi IMMORTAL) je zasáhlo skutečné štěstí – do kapely získali nesmírně talentovaného bicmena Tryma, který nedávno předtím opustil ENSLAVED a angažmá u Ihsahna a Samotha přijal s nadšením. Novou sestavu EMPEROR pak doplnil baskytarista Alver, který stejně jako Tchort ve skupině pobyl spíše kratší dobu, v daném okamžiku byl ale správným člověkem na správném místě.

Do studia (znovu Grieghallen) se kapela vydala v říjnu 1996, prý poměrně rychle po Samothově propuštění. Ihsahn se během přípravného období naučil pracovat také s počítačem, na kterém složil mohutné orchestrální linky, nejdůležitější ale byly klasicky metalové party, kterých měli EMPEROR připraveno obrovské množství. Většina skladeb z „Anthems“ tak oplývá mnoha vrstvami kytar, kláves, bubnů i vokálů, jejichž rejstřík je tentokrát rozšířen o brilantní čisté hlasy, které dávají písním vznešenou a skutečně císařskou atmosféru. Sound alba tak vyznívá naprosto kolosálním, ohromujícím dojmem a i když v tom množství stop a typickém mlžném oparu mohou posluchači některé detaily unikat, celkově působí „Anthems To The Welkin At Dusk“ jako práce nějaké nepozemské bytosti, jejíž plný rozměr není běžný smrtelník schopen pochopit. Vytvořit podobné kompozice samozřejmě není žádná legrace, takže i génius typu Ihsahna na přípravě alba vypotil litry krve - první mix propagační skladby „The Loss And Curse Of Reverence“ prý jasně ukázal, že u podobně složité hudby je nutné pracovat velmi obezřetně. Všechno ale dobře dopadlo a když píseň vyletěla v rámci promo-kampaně do světa, čuměli fanoušci s otevřenou hubou, s jakou elegancí a šéfovstvím dokázali EMPEROR překonat svou dosavadní tvorbu!

„Emperor tvoří výhradně sofistikované black metalové umění“, hlásá motto v bookletu a pro žádné jiné album by to neplatilo tak jako pro „Anthems To The Welkin At Dusk“. Ihsahn sice tvrdí, že s žádnou nahrávkou kapela nesmí být úplně spokojena a že při použití až sedmi vrstev synťáků, čtyř kytar a pěti vokálů existují vždycky nějaké limity, hledat chyby na „Anthems“ by ale bylo čiré bláznovství! Vždyť už od úvodního intra „Alsvartr (The Oath)“ je všechno naprosto jasné – tohle bude jedna z největších blackmetalových desek v historii! Atmosféru rozehrává melancholická šestistrunka, syntetickou plochou pronikají zkreslené kytary, kolem šeptaného hlasu se rojí snad až desítky různých zvuků, napětí neustále graduje ... až se ve čtvrté (!) minutě intro láme do pochodového marše a masivního sboru řvoucího až k nesnesitelnosti! Páni, takovýhle začátek ... co bude sakra dál?

Výbuch atomové bomby! Naprosto bez legrace – heroické intro natvrdo přechází do obrovské hradby geniálních riffů (první v pořadí stvořil legendární Euronymous), které bez mrknutí přebíjejí všechno, co jsem v black metalu doposud slyšel. Masivní bicí ženou hudbu neuvěřitelně vpřed, přesto je skladba silně členitá, střídá se se v ní klasický bahnitý vokál s čistými zpěvy ... bez prdele, tohle je nejsilnější okamžik v dějinách EMPEROR! Zvuk skladby je i přes typickou zastřenost výtečný, nástroje znějí tvrději než dříve, takže i závěr „Ye Entrancemperium“ - diktátorsky odsekaná sekvence na kytary - působí kolosálním dojmem. Jsem ve stavu naprostého vytržení … aby mě hned další hymna srazila znovu k zemi! „Thus Spake The Nightspirit“ otevírá snad ještě lepší moment – vítězné fanfáry uvozují typický zvukový labyrint sestavený z ohromného množství stop, jehož středem se plazí Ihsahnův vokál a okolo se neustále něco děje. Z řízeného chaosu pak vylézá neuvěřitelně dobré sólo na kytaru a já svůj názor na nejlepší okamžik v black metalu zase přehodnocuji…

Nebudu dnes popisovat všechny písně na albu, byla by to pouhá změť ovací a nekritických výkřiků slávy. Některé skladby jsou stejně košaté jako úvodovky, jiné jedou v trochu rovnější poloze, což je na „Anthems“ doslova existenční nutnost, protože jinak by se posluchači ze všech těch stop, temp a harmonických chytáků rozstřelil mozek do všech vesmírných stran. I tak se ale po celou dobu pohybujeme v obrovském zvukovém universu - výrazně odlišnější je pouze závěrečná instrumentálka „The Wanderer“, která jakoby uklidňuje předchozí infarktové dění. Musím však jmenovitě uvést ještě jednu položku – brilantně chaotický track „The Loss And Curse Of Reverence“, ke kterému byl natočen památný videoklip plný mečů, kytar a brnění, zkrátka typické císařské výbavy té doby. Skladba se objevila také na EP-čku „Reverence“, které kromě titulky čítá i dva experimentální kousky – scénicky pojatou věc „In Longing Spirit“ a čistě orchestrální „Opus A Satana“, která je vlastně coververzí vlastní skladby EMPEROR z předchozího alba.

Ve zprávě o „Anthems To The Welkin At Dusk“ je samozřejmě nutné zmínit i cover. Pro přední obálku byla opětovně vybrána práce klasického výtvarníka Gustava Dorého - tentokrát výjev „Vzpoura andělů“, původně doprovodná rytina k románu „Ztracený ráj“ od Johna Miltona. Přesnější informace o zpracování obalu jsem nenašel, ale originál byl patrně upraven pro potřeby desky a zahalen do jedovatě zeleného závoje, který dává dílu nový, značně znervózňující charakter. Silný obal tak doplňuje možná největší blackmetalovou desku všech dob, která je zároveň jakýmsi přerodem muzikantů z EMPEROR od „true norwegian black metalu“ k daleko rozmanitější tvorbě. „Hymny soumračným nebesům“ každopádně potvrdily, že Ihsahn a Samoth třímají císařské žezlo naprosto oprávněně a pokud by jim ho někdo v budoucnu hodlal vyrvat, měl by před sebou téměř nadlidský úkol… !!!

18.01.2021	Diskuse (7)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz