ENSIFERUM - One Man Army
Proč by dnes velká vydavatelství propagovala nějakou mladou a neotřelou kapelu s vlastním novým náhledem na věc, která by dokázala alespoň nějak posunout hranice vývoje, když můžou mít znovu, už asi desátou, partu loupežníků poskakujících někde ve skandinávském hvozdu kolem ohně? Přístup, jaký zjevně razí celá řada zaběhnutých značek - malá námaha/ stále ještě poměrně velké odbytiště. Finští ENSIFERUM přesně spadají do skupiny uniformovaných kejklířů, kteří do své metalové produkce hážou takřka všechno, co jim zaručí pozornost stádových odběratelů, rochnících si ve spojení bombasticky vystavěné metalové hudby s určitými prvky severského folklóru a bujaře našláplého dovádění. Říkám si, zdali není kapel podobného ražení za poslední roky už trochu moc? Ale kde je nabídka, je zjevně i poptávka, takže to všechno nějaký smysl musí mít. Z mého nezaujatého pohledu jsou ENSIFERUM vlastně naprosto běžnou a zcela zaměnitelnou severskou metalovou kapelou a jejich v pořadí již pátá řadovka „One Man Army“ je plná dravých veselic a symfonického patosu ukuchtěného přesně tak, aby to zas až tolik neodrazovalo od chtěné přízně nenáročných metalových mas. Skladby se musí držet v oné obvyklé rovině, jaká se žádá zejména na území našich západních sousedů.
Jak to tedy celé popsat? Chlapácky napumpované chorály se ve zdejších skladbách nadouvají nad řízným metalovým válem a album se valí vpřed dozdobeno folkovými prvky a bombastickými symfonickými aranžemi, až to člověka dokáže spíše odradit než cokoliv jiného. Přesně jak se dalo čekat. Když je třeba útočí songy nekompromisně a vysokorychlostně (viz.titulní věc), tak aby to celé probudilo u posluchače pocity metalové sounáležitosti, a naopak, když je třeba zklidnění – dojde na baladu s historickými motivy („Burden Of The Fallen“). Dramatizace příběhu dosahuje vrcholu asi jinak v nejlepších dvou položkách („Warrior Without A War“ a „Cry For The Earth Bound“), které zdobí mohutné sborové nápěvy, zjevně vážně míněné. Dramatické vály jsou občasně prostřídány s domorodými veselicemi („Candour And Lies“, „War Metal“ a nebo zejména „Neito Pohjolan“), které, ať už odzpívány v mateřštině nebo v jazyce anglickém, spojují tradiční severskou zádumčivost s výraznou slide/country kytarou a rozjuchaným kovbojským ansámblem (barové piano/ housličky). Celkově jde vlastně o úplně obyčejné finské metalové album, které má svá světlá i tmavá místa, různorodý ráz, notnou míru nevkusu, a které si neklade žádné jiné umělecké cíle, než nasytit očekávání širokého pole středoevropských fanoušků.
| 23.03.2015 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
