ENTHEOS - Time Will Take Us All
V rámci brouzdání po netu jsem nedávno narazil na čerstvou akvizici Metal Blade. Zmíněné vydavatelství, ač zasloužilá instituce, nesází jen na klasiky, ale vždy se snažilo svou nabídku v rozumné míře oživovat, zpestřovat a také aktualizovat. S ENTHEOS tedy rozhodně neprohloupili. Duo Navene Koperweis a Chaney Crabb na svém třetím albu předvádí moderní variantu dostatečně srozumitelné, přitom však nápadité a do jisté míry i progresivní metalové hudby. Začíná se sice ve stylu generické tech orgie, spadající do ranku kapel od Unique Leader, s přibývajícím časem se ovšem výraz citelně proměňuje. Dokonce jsem se musel opakovaně ujišťovat o tom, že stále poslouchám jednu a tu samou desku. Podstatná však není forma v podobě (nad)standardního výskytu více či méně kompatibilních nápadů, byť výstavně seskládaných, ale úspěšná snaha o naplnění umělecké ambice, která posluchači přináší hlubší zážitek. Otevřenému posluchači, dodávám.
Talentovaná zpěvačka Chaney se nechala ostříleným multiinstrumentalistou Navenem dlouho přesvědčovat, než kývla na spolupráci. Měla své představy a zároveň nechtěla riskovat řeči o protežované přítelkyni v rámci projektu respektovaného bubeníka (mj. ANIMALS AS LEADERS, WHITECHAPEL, MACHINE HEAD). Jenže Navene není žádný hlupák. Věděl, že Chaney je živel (kromě poslechu předchozích alb doporučuji zhlédnout její pokojíčkový cover od VEIL OF MAYA), který – když dostane prostor – dokáže jejich společnému dílu vdechnout duši, což se také stalo. Dalo by se říci, že na novince „Time Will Take Us All“ popsaný win win stav dokonce vrcholí. Pozitivní roli mohl sehrát i časový odstup. Nepodceňoval bych však ani kouzlo prestižní značky Metal Blade, dodávající jak motivaci, tak zázemí. Najednou tu máme třeba obal od populárního Elirana Kantora a mix s masteringem od velezkušeného Marka Lewise.
Výsledek s přibývajícími poslechy nepřestává udivovat. Není zde nic vyloženě původního, novátorského ani avantgardního. Tohle je současně pojatá klasika s velmi silným pocitovým nábojem, která funguje nejlépe jako celek. Po hudební stránce se jedná o směsku tvrdých odnoží metalu, vycházející primárně z death metalu a „Meshu“ djentu. Pominu-li metalcore a deathcore vlivy, zaslechl jsem pozdní SEPULTURU, tvrdší VOIVOD, MORGOTH z „Odium“, a dokonce Townsenda. Vším prochází citelná melodická složka, mající, zejména v sólech, blízko ke klasice a jazzu. Moderně se houpeme, zasekáváme, počítáme a progresivně se ztrácíme v košaté stavbě. Kapela se chvílemi noří hodně hluboko, o to větší pak přichází katarze, a nebo také ne. Vše se děje prostřednictvím dokonalých instrumentálních výkonů a odzbrojujícího vokálu Chaney. Její hlas dominuje. Perfektně zvládá takřka veškeré rejstříky, na které si ve spojitosti s řevem fanoušek tvrdé hudby vzpomene. Přiznám se, že jsem naletěl. Bez znalosti věci mě ze začátku vůbec nenapadlo, že desce kraluje ženský vokál, sázel jsem jen na hostování nějaké slušné sboristky.:-) Prožitek bezpochyby umocňují i zajímavé texty. Nečekejte však nic pozitivního.
Zvuk samozřejmě audiofily nenadchne, svůj účel však stoprocentně plní. Posloucháte tvrdou metalovou desku třetí dekády 21. století, asi tak. V mixu našel každý nástroj dost prostoru. Brutální riffy budují pevnou hudební kostru. Naven jako kytarista možná nepřekvapí, vše osvědčené a atraktivní však dokáže precizně zahrát, dobře nakombinovat a propojit. Spoustu zajímavých momentů navíc ještě obohacuje pěknými sóly, ve kterých sází na fusion i metalový shred, čímž dále prohlubuje atmosféricko-pocitový charakter desky. O bicích nemá smysl se bavit, přes veškerou uplatněnou techniku stoprocentně naplňují zadání, což se projevuje zejména v pomalých či groovy pasážích. Nevím, jak to přesně říci. Tenhle fantastický bubeník hraje fakt hustě na kytaru, nebo snad obráceně? Pojďme radši k baskytaře (už jen) hostujícího Evana Brewera, protože zde je všechno jasné. Dotyčný představuje opravdu těžký kalibr (nahrál např. „Autotheism“ od THE FACELESS). Nemám na mysli prstolamy, různé výjezdy a pár sólíček (to bezpražcové v první minutě „Oblivion“ ovšem žeru po všech stránkách), narážím na další stupeň podpory muzikálního bohatství a tvrdosti celku. Jeho síly a plynutí, zrozeného z totální exhibice tří mimořádně nadaných hudebníků.
Za jiné situace by z něčeho takového nevzniklo vůbec nic nebo jen hora vaty. Album „Time Will Take Us All“ ničím podobným netrpí. Instrumentální výkony nedrží na uzdě okázalá práce s ústředním motivem, jeho nutnými návraty apod. Naprosto přirozeně podléhají jen zmíněnému plynutí. Instrumentace zde prostě nepřekonává emoce, ale snaží se o jejich vyjádření. V tom také tkví jeho obří síla. Výsledkem je progresivní death(coreová?) symfonie, ve které exhibice permanentně koketuje s účelností. Kdo chce poslouchat může; a může to vzít z mnoha různých směrů, jen ne přes písně. Bavme se o toku bez pauz, o čtyřicetiminutovém kolosu. Počkejte, teď jsem si na něco vzpomněl, ty kytarové melodie v některých riffech, vyhrávkách a sólech. Jasně, milovníci kultovního „Crimson“ od EDGE OF SANITY by měli zpozornět. Závěr předposlední skladby „The Sinking Sun“ je myslím výmluvný. Řečičky o jedinečnosti originálu neobstojí, alespoň ne tak docela. Lahůdka!
| 25.05.2023 | Diskuse (0) | Pekárek hackl@volny.cz |
 |
