ENTOMBED A.D. - Back To The Front

60%

Dobře si pamatuji na dobu, kdy jsem jako osmnáctiletý floutek přihlížel situaci, kterak mocní ENTOMBED diktovali podmínky celé severské deathmetalové scéně, jenže tak se dělo více než dvacet let zpátky. Z tehdejší sestavy mrtvolných hromovládců se postupem let poroučeli všechny její osobnosti a základní pilíře, tedy až na jednu jedinou. Odchod bubeníka Nicke Anderssona v roce 1998, a pak rovněž i kytaristy Uffe Cederlunda o sedm let později, znamenal velký zásah do fungování a skladatelského potenciálu téhle neobyčejné kapely. Když se v průběhu loňského roku rozhádal i Lars Goran Petrov s kytaristou Alexem Hellidem, aby záhy dokončil zrovna tou dobou připravovaný materiál za asistence pouze všech služebně mladších spoluhráčů z řad ENTOMBED pod pozměněnou značkou ENTOMBED A.D., bylo mi jasné, že to nejsou dobré zprávy. Nevím jak na to celé zareaguje právě Alex, ale skutečnost, že zůstal s původním názvem osamocen, nepůsobí zrovna záviděníhodně. S přihlédnutím k tomu, že jsem Petrova vždycky považoval za nejslabší článek nejúspěšnější sestavy, jsem se vlastně dost obával výsledku tohoto materiálu. Novinka „Back To The Front“ však potvrzuje, že to bylo zbytečné, protože když už nic, tak alespoň přináší podobný vzorek neurvalé metalové hudby, jako tomu bylo v případě jejich pozdních alb.

Pokud se již nedočkáme od Hellidových ENTOMBED žádné další aktivity, můžeme tedy směle ENTOMBED A.D. považovat za pokračování cesty, byť mlhou obestřená rozhodnutí, která měla za následek rozštěpení sestavy, podporují v myslích fanoušků pocit nejistoty či nevyjasněnosti. Ona se totiž jejich hudba od toho původního seskupení zas až tolik neliší a co víc, nepůsobí zas až tak od věci a nezajímavě. Nečekal bych, že něco podobného (jako fanoušek staré éry) kdy řeknu, protože mě opravdu mrzí postupný rozklad a odchod všech těch person, které utvářeli období okolo „Wolverine Blues“, nicméně z novinky mám pocit, že se snaží navázat především na tyto časy poctivého bouření. Nejde samozřejmě o stejně zdařilý materiál, ale v kontextu hrubiánského death´n´rollu opět dostáváme povedenou sadu skladeb, jaké bychom od této kapely tak nějak samo sebou čekali.

Celé dílo navíc působí hodně uceleně a jeho velkou devízu vidím v tom, že bez problémů svou náplní zapadá do hudby, jakou se ENTOMBED vykazovali už od devadesátých let. Je zjevné, že se zde nedočkáme žádných mimořádných technických kejklí, instrumentálních rekordů, ani nesmyslů pro příznivce grind/ deathové „nasypanosti“, což mne velmi těší. Švédové jsou pořád tou neurvalou a řádně neotesanou sebrankou a jejich hovězí punkový přístup mě k nim prostě pasuje. V rámci celé jejich diskografie určitě nepůjde o nějaký drahokam, ovšem rovněž ani o žádný velký průser. Materiál se totiž nachází někde na spojnici bouřlivější formy garážového rocku a notně podlazeného death metalu a celkově působí jako o něco pomalejší, záhrobní verze hudby MOTÖRHEAD. Pokud je nějaká slavná deathmetalová kapela staré školy ovlivněna právě Lemmyho partou, jsou to zejména ENTOMBED. Materiál oživují zejména kytarové vyhrávky a sóla, které jsou zde protiváhou buranoidnímu hlasu Larse Gorana Petrova. Za mne bez problémů přijaté album, i když podvědomě tuším, že v sestavě s Hellidem, Cederlundem, Rosenbergem a Anderssonem bychom se od Švédů už drahně let dočkávali o něco zajímavějších a bzučivějších věcí.

28.08.2014	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz