ENTOMBED - Clandestine

90%

Švédští ENTOMBED skutečně neztratili nic z obrovské masy energie, která byla prezentována na jejich více než rok starém debutu „Left Hand Path“. Právě naopak, ještě umocnili svůj bzučivě podlazený sound, který v nových skladbách působil opravdu strašidelně. Museli však nejdřív vyřešit jistý personální zádrhel. Dostat se přes alkoholové problémy původního křiklouna Larse Görana Petrova, který si již na sklonku devadesátého sbalil svých pět švestek. Nesložili však zbraně ani chuť v plném nasazení pokračovat dál. Nakrátko sice angažovali za mikrofon jistého Johny Dordevice, ale ten se v kapele příliš dlouho neohřál a zmizel neznámo kde. Vokálů k nadcházející desce se tedy nakonec chopil bubeník Nicke Andersson, jehož zdravě agresivní projev mi ve své době velmi učaroval a vždy jsem jej považoval za lepší než Petrovův neandrtálský řev. Jak je dnes již dávno dobře známo, L.G.Petrov se hned po realizaci „Clandestine“ do kapely natrvalo vrátil, aby se účastnil již na památného turné „Gods Of Grind“, které ENTOMBED po západní Evropě odjezdili v doprovodu znamenitých Britů CARCASS a dále pak debutujících CATHEDRAL a CONFESSOR. 

Albová dvojka tedy představuje pomník pravověrného severského death metalu v jeho brutální podobě, prosté nějakých melodických vyhrávek. Nic tedy nebylo podobné ingrediencím, kterými tento styl záhy počaly rozvíjet desítky severských následovníků v čele s AT THE GATES nebo později dokonce třeba IN FLAMES. Už úvodní vysokorychlostní brutalita „Living Dead“ dala všem pochybovačům jasně na srozuměnou, že se zde opravdu nedočkají žádného ležérního rozjímání nad dalším hudebním vývojem. Jestliže se však tehdy ENTOMBED nějak vyvíjeli, bylo to pouze za účelem zdokonalení původního směru, takže nové skladby působily vybroušeněji a obsahovaly výraznější momenty než tomu bylo u první desky. Veškeré zlepšováky se děly výhradně v rámci původní smrtonosné linie a mladé kapele šlo především o zvýraznění všeho podstatného z toho, co jejich směr do té doby charakterizovalo.

Monstrózní a velmi dobře zapamatovatelné riffy tak poháněly největší pecky nahrávky („Sinners Bleed“, „Evilyn“ nebo „Crawl“) do patřičných otáček a dobový deathmetalový příznivec nemohl z toho všeho nic jiného než spokojeně pomlaskávat. Songy však rovněž zdobila doslova skvostná produkce Tomase Skogsberga, mistra zodpovědného za hororovou atmosféru většiny nahrávek švédských pionýrů death metalu. Nahrávka rovněž ukazuje, že i přes velmi nízký věkový průměr kapely byli již ENTOMBED sebrankou velmi zručných, zkušených a hlavně (díky neprvoplánovosti alba) přemýšlivých muzikantů, kteří měli přesnou představu o tom, co a jak chtějí svou hudbou vyjádřit. Rozdíly oproti první desce byly dány zejména zostřením projevu. Vždy jsem měl rád souhru kytaristů Alexe Hellida a Uffe Cederlunda, kteří se výtečně doplňovali a prakticky právě díky nim se stali ranní ENTOMBED pro mne neopakovatelnou kapelou. Z  hutných podlazených válů tak vytryskávaly do dáli abstraktní kvílivé tóny a sóla, mimo jiné znamenitě umocňující děsivou atmosféru celého nosiče. Baskytaru tentokrát obsluhoval Lars Rosenberg.

Ačkoliv si myslím, že svého vrcholu kapela dosáhla až s následující deskou „Wolverine Blues“, na které došlo bezesporu k výraznějšímu vývoji (přibyly dokonce mohutné refrénové vyřvávačky), aby ENTOMBED působili ještě vysekaněji a dospěleji, představuje pro mne právě „Clandestine“ mistrovské dílo celé deathmetalové scény počátku devadesátých let. A právě díky hrdelnímu vokálnímu projevu jejich tehdejšího bubeníka, šéfa a zde tedy i zaskakujícího řvouna Nicke Anderssona hodně ceněnou raritu v rámci jejich dlouhé diskografie.

22.01.2015	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz